Co mě také, kromě fotbalu, zaujalo

  Přesto, že do programu 8.kola naší nejvyšší fotbalové soutěže, Gambrinus ligy, zbývá sehrát ještě dnešní, nejvíce očekávané derby pražských „S“, mě v tomto kole zaujala dvě vyjádření, týkající se trenérů. Možná si toho běžný fanda fotbalu nevšiml, ale já jsem trenér, a proto mě to zaujalo.

Prvním byl výrok komentátora přímého přenosu utkání Bohemians 1905 proti Liberci, když na adresu trenéra Liberce Jardy Šilhavého pronesl: „Důvodem k ukončení angažmá současného trenéra Liberce v Českých Budějovicích bylo dle vyjádření vedení ČB, že trenér Šilhavý byl na hráče moc hodný“. Tahle věta mě nadzvedla z několika důvodů.
Zaprvé znám Jardu Šilhavého jako slušného a pracovitého člověka. Když jsem jako hráč působil v Plzni, tak do zimní přípravy v lednu 1979 k nám, do prvoligové kabiny, přeřadili dva dorostence, Šilhavého a Lavičku. Oba jsou si svojí slušností a pracovitostí (dá se to shrnout pod termín poctivostí) podobní. Byli takoví jako fotbalisté a jsou takoví i jako trenéři (vzpomeňme na problémy Víti Lavičky ve Spartě s prosazením mentálního trenéra a negativních a zesměšňujících reakcí tehdejších „lídrů“ kabiny). Také jemu byla tenkrát vyčítána přílišná slušnost v komunikaci s hráči a byla zaměňována za termín „hodný“ a vnímána za trenérovu slabinu.
Zadruhé jsem přesvědčen, že vím, kdo v Budějovicích tuhle totální blbost vyslovil. Je to bývalý trenér naprosto jiného ražení, než jsou tito dva. Je to trenér, který s hráči komunikoval v kontextu „staré doby“, kdy hulvátství a urážky směrem k hráčům se považovaly za vyjádření kvalit trenéra. Kdo tohle nepraktikoval, tak byl špatný trenér. Proto byl tento trenér úspěšný jen v „cinklých“ klubech. Tam, kde musel využít svoje metody práce s hráči, se mu to nepodařilo. Kde se nachází momentálně Liberec pod „hodným“ trenérem Šilhavým zjistíme při pohledu na tabulku.
Zatřetí i já mám podobné zkušenosti. Vím, že i mě někdo považuje za hodného trenéra jenom proto, že hráče zásadně neurážím a komunikuji s nimi na bázi partnerské. Samozřejmě jen v případě, že pracují podle mých představ. I já dokážu křičet, ale musím k tomu mít důvod. Ne jen proto, že chci ukázat, kdo je tady pánem a tím si vynucovat respekt hráčů. Přesto se já sám považuji za velmi přísného trenéra, který stanoví hráčům pravidla a hlavně vyžaduje jejich dodržování a to pro všechny. K tomu se ovšem nepotřebuji chovat hulvátsky.
Cílem každého trenéra na všech úrovních, by mělo být dostat z týmu co nejvíce. K tomu je nejdůležitější najít způsob komunikace. Je to proto hodně o pedagogice a psychologii, je to o tom, co a jak chci hráči nebo týmu říci, abych je dostal na stejnou, tedy svoji vlnu. To je hlavním úkolem trenéra. Na kondici má proto asistenta, stejně tak na taktiku. Hlavní trenér by se měl zaměřit na tzv. práci s hlavou. Ano, já vím, že to platí jen ve velkoklubech, u nás musíme dělat všechno. Proto ještě mnohým nedochází, co je v práci trenéra prioritou, pokud chce být úspěšný. Toto je téma na zajímavou přednášku a na to tady není prostor.
V kontextu s tímto mým zamyšlením je v kontrastu vystupování a mediální vyjádření mladého trenéra Baníku Ostrava Malury. Začít totiž tím, že veřejně v médiích budu kritizovat konkrétní hráče nemůže dopadnout pro něj dobře. Jsou věci, které se musí řešit uvnitř kabiny, potom v klubu a ne takto. Pro média je to určitě vítané a zajímavé téma, ale problém to zcela jistě nevyřeší, spíše naopak. Dalším špatným krokem bylo v tomto případě neadekvátně pozitivní hodnocení výkonu hráčů v utkání se Spartou, včetně Svěrkoše, (zabývám se tím v jednom z předchozích komentářů) a přehnaná mediální kritika výkonu rozhodčího. Tímto si hledá alibi jak pro sebe, tak především pro hráče a to je špatně. Výsledkem toho všeho je, podle něj, otřesný výkon „jeho“ hráčů v dalším utkání se Slováckem. Proto konečně (možná na doporučení nadřízených) z porážky neviní znovu rozhodčí, i když rozhodující branku obdrželi z jasného ofsajdu. Pokud totiž někteří jeho svěřenci druhý poločas odchodili, tak je to vizitka a zodpovědnost trenéra a měl by se zamyslet, proč tomu tak bylo. Zda k tomu třeba nepřispěl nevhodným vyjádřením v médiiích. Všimněte si, jak se vyjadřují trenéři v anglické Premier League po utkání. Nic neříkající, nekonkrétní fráze, nepadne žádné konkrétní jméno v negativním kontextu. Většinou mluví v množném čísle, např. „udělali jsme mnoho chyb“, „nepokryli jsme“, „nedokázali jsme“ atd.
Závěr? V trenérské práci je nejdůležitější práce s hlavami hráčů, to ostatní zvládnou i asistenti. A kde se to mají trenéři naučit? Nikde, to se totiž z knížek naučit nedá. K tomu musí mít trenér předpoklady a cit. Proto je mnoho úspěšných trenérů s pedagogickým vzděláním a bez slavné hráčské minulosti, a proto je hodně slavných hráčů, kteří nemohou být kvalitními trenéry. U nás jsme na to ještě nepřišli…

Komentáře nejsou povoleny.