Se zájmem jsem před několika dny sledoval počínání našich sportovců na zimní olympiádě ve Vancouveru, a to nikoliv jen naše medailisty Sáblíkovou, Bauera, Záhrobskou a štafetu mužů, ale samozřejmě také naše hokejisty. Necítím se kompetentní tady vynášet zásadní soudy o tom, zda hráli dobře nebo špatně, přestože jsem i já očekával postup alespoň do semifinále. Nejsem totiž odborníkem v tomto sportu, i když je na tom v mnohém stejně jako fotbal, v němž se pohybuji celý život.
V poolympijském hodnocení našich hokejistů mě přesto zaujala určitá polemika na téma trenéra Růžičky.
Jednalo se o kritiku jeho výsostného postavení v našem hokeji. Dokonce jsem četl titulky „Konec kultu
trenéra Růžičky“. Byla tam vyslovena kritika jeho image neomylného trenéra a jediného schopného vést
reprezentační mužstvo. Okamžitě se mi vybavilo, že jde také o jeden ze společných znaků fotbalu a hokeje.
Vzhledem k mé dlouholeté trenérské praxi ve fotbalu si dovolím podělit se o jednu svou zkušenost.
Týká se srovnání přístupu ligového fotbalisty nebo dokonce reprezentanta k přechodu do pozice trenéra v minulosti (před 20 lety) a dnes.
V době, kdy jsem se i já takto rozhodoval, bylo cílem 90% hráčů vydělat si nějaké peníze v Rakousku v nižší soutěži. Stát se trenérem mládeže nebylo finančně zajímavé. Pro udržení si navyklého životního standardu se fotbalista logicky rozhodl pro první variantu.
Dnes je situace zcela jiná. Vzhledem ke směnnému kurzu koruny české k euru a výdělku prvoligového fotbalisty se mu nevyplatí dojíždět do nižší rakouské soutěže a všichni končící fotbalisté chtějí být trenéry, a sice nejlépe hned v I. lize. ČMFS doslova chrlí jeden turnus studentů profi licence UEFA za druhým, takže trenérů je velká spousta. Nejčastějšími studenty jsou prvoligoví fotbalisté. Konkurence se zvyšuje geometrickou řadou.
Občas se stane, že takový začínající trenér a nedávný výborný fotbalista dostane okamžitě nabídku trénovat dokonce I. ligu. Těží takto ze svého jména, které si vybudoval jako hráč, jenže k tomu, aby byl také úspěšným trenérem, mu chybí zkušenosti. Jsou výjimky, jako třeba Pepík Chovanec (z hráče se stal ihned trenérem reprezentace), který byl hned úspěšný. Spoustě dalších se to však nepodařilo, protože být výborným fotbalistou není zdaleka ta nejdůležitější podmínka pro to, aby byl člověk úspěšným trenérem. Úmyslně nepoužívám termíny dobrý nebo špatný, protože podle mého názoru se trenéři dělí na úspěšné a neúspěšné.
Ano, v první fázi svého působení na postu trenéra těží fotbalista ze svého jména, má přirozenou autoritu u hráčů (což je pro trenéra velmi důležité). K tomu ale musí nejenom rozumět fotbalu, ale uplatnit znalosti a cit v pedagogice a psychologii v práci s hráči. To je dle mého mínění to nejdůležitější. Ve špičkových klubech mají trenéři na vše ostatní asistenty, kteří jsou odborníky např. na strečink, kondiční přípravu, taktiku a další.
Pro potvrzení tohoto mého názoru mohu doložit jména trenérů, kteří byli před několika dny nominováni na Trenéra roku 2009: Dovalil, Komňacký a Plíšek. Co mají společného? Ano, nikdo nebyl prvoligovým fotbalistou! Asi před pěti lety bylo nominováno těchto pět trenérů: Brückner, Komňacký, Mareček, Petržela a Škorpil. Z nich hrál I. ligu jen Petržela!
Na závěr shrnu podstatu svého zamyšlení. Být úspěšným trenérem zdaleka neznamená jen mít minulost prvoligového fotbalisty. Tato skutečnost pomůže v začátku. Poté je však třeba dokázat skutečné trenérské kvality.
Mám takový pocit, že i hokejový trenér (a bývalý vynikající hokejista) Vladimír Růžička těží ze své hráčské minulosti. V kontrastu s ním musím vzpomenout trenéra Hadamczika. Nebyl úspěšným hokejistou a když byl trenérem reprezentace, tak byl často terčem kritiky, která nebyla adekvátní, což vynikne až nyní při srovnání umístění národního mužstva na světových turnajích za jeho působení a za působení trenéra Růžičky. Daleko úspěšnější byl Hadamczik.