Fotbalové období, které momentálně prožíváme, jsem nikdy neměl moc rád. Jako hráč především proto, že jsme jako všichni ostatní „nabírali“ kondici běháním v ošklivých terénech, cvičením posilovnách a na zamrzlých škvárových hřištích. Později jako trenér jste zapojený do práce doslova od rána do večera a včetně přípravy několikafázových tréninků denně i v noci. Při samotných trénincích je vám (na rozdíl od hráčů) velká zima. Nevnímejte to jako stěžování si, protože to všechno je součást práce, která nás trenéry moc baví. Ovšem jako člověka zcela pohlceného svou prací ve fotbalu tohle období nemiluji. Proč? Protože mi chybí napětí, ten správný adrenalin při sledování soutěžních utkání, diskuse o chybách rozhodčích, pozápasová hodnocení trenérů a další komentáře.
Pro mě je to tzv. „hluché období“, a proto jsem se chvíli odmlčel i ve svých příspěvcích na webu. Pomalu ovšem začínám pociťovat takové to šimrání a mrazení z blížících se soutěžních utkání. Týká se to především fotbalového dění u nás, protože spousta ligových soutěží v zahraničí už delší dobu běží. Zapomenout nemůžu ani na reprezentaci, která právě dnes zahajuje svoje jarní pokračování na cestě na EURO 2012 přípravným utkáním v Chorvatsku.
Kromě reprezentace se už začínají objevovat úvahy o tom, kdo získá nakonec mistrovský titul, zda Plzeň nebo Sparta, kdo sestoupí společně s „odsouzeným“ Ústím nad Labem, kdo si uhraje účast v evropských pohárech, jak dopadne (střížkovská) kauza Olomouc vs. Bohemians. Samozřejmě i já tohle všechno pozorně sleduji a rád bych se podělil o své postřehy.
Téměř všechna mužstva naší Gambrinus ligy momentálně pobývají v zahraničí, kam všichni jezdí za lepšími klimatickými podmínkami (na škváře se už nikdo nepřipravuje), tomu odpovídajícími terény a pro ladění herní kvality svých hráčů i kvalitními soupeři. Pozorně jejich výsledky sleduji a zaujal mě v tomto smyslu třeba rozhovor s trenérem roku 2010 (mimochodem zcela po zásluze) Pavlem Vrbou, který hodnotil výsledky, jichž jeho mužstvo dosáhlo na silně obsazeném turnaji ve Španělsku. Viktorka totiž všechna tři utkání prohrála a v jeho vyjádřeních bylo zřejmé zklamání. On totiž ví, že „honička“ se Spartou bude velmi náročná a musí na ni být velmi dobře připraveni. Nevydařené výsledky jeho svěřencům určitě na sebevědomí nepřidají (bez něj se nedá uspět v žádném sportu). Moje zkušenost mi však říká, že se tyhle obavy (možná je to silný výraz) nemusí potom v samotné mistrovské soutěži projevit.
Každé přípravné období (u nás letní a zimní) má svá specifika. Je velmi náročné na objem. Fotbalisté musí naběhat spoustu kilometrů v různých intenzitách, v posilovnách zvedají tuny a tuny závaží. K tomu potřebují kvalitní regeneraci a dobrý zdravotní stav. Pro tělo je to zkrátka velká zátěž. Do programu patří i přípravná utkání (ne přátelská, ta se hrají jen na poutích o bečku piva). Při hodnocení jejich výsledků a předvedených výkonů hráčů je třeba nepodléhat panice (jsou-li špatné) a naopak nemyslet si, že už nelze nic vylepšit (jsou-li dobré). V tomto období totiž jsou často oba soupeři ve zcela jiné fázi přípravného období, každý z nich měl poslední tréninky před utkáním jinak náročné, každý trenér k danému utkání přistupuje jinak (nehrají v nejsilnější sestavě apod.). To všechno se ještě zvýrazňuje v okamžiku, kdy naše mužstvo měří síly se zahraničními soupeři (jejichž příprava může být z pohledu času a rozfázování naprosto odlišná).
Uvedu jeden příklad: Se Sigmou Olomouc jsem v letní přípravě sehrál utkání v Rakousku proti bundesligovému Schalke 04. Pro nás byl zápas součástí závěrečného herního soustředění, zatímco Schalke začalo s přípravou teprve před deseti dny. Hrálo s námi tedy v největším objemu nabírání kondice. Vyhráli jsme 1:0, byli moc rádi (každé vítězství potěší). Narozdíl od olomouckých novinářů, kteří se nad tímto výtězstvím rozplývali, jsem věděl, co za tím bylo. Situaci jsem proto vysvětlil i svým svěřencům, protože hrozilo, že usnou na vavřínech. Při přečtení rozhovoru s Pavlem Vrbou jsem poznal, že kolega Vrba si uvědomoval, že volba tohoto turnaje po největší zátěži nebyla úplně ideální, a možná příště při plánování programu přípravného období bude v tomto smyslu poněkud opatrnější. Přijít totiž o sebevědomí svých svěřenců (jak už jsem zmínil výše) by určitě nechtěl. Naopak může těchto proher využít a tlačit na hráče, že mají stále co zlepšovat, a připravit se co nejlépe na stíhací jízdu Sparty. Pracovat s hráči totiž zdaleka není jen samotný trénink na hřišti či v posilovně, ale je to především dlouhodobá práce s hlavami hráčů.
Dalším faktorem, který výsledky v přípravném utkání ovlivňuje, je motivace v daném utkání. Tu má vyšší jednoznačně ten slabší z obou soupeřů (nemělo by to tak být, ale lidé a tedy i fotbalisté nejsou roboti), dále počet střídání, šířka kádru hráčů a zapomenout nesmím na psychickou stránku. V přípravném utkání jsou hráči pod menším tlakem (ve srovnání s utkáním soutěžním). U mentálně slabších fotbalistů se tlak často projeví až v tom rozhodujícím (tedy soutěžním) utkání. Je toho zkrátka hodně, a proto je třeba se snažit v každém utkání chtít zvítězit. Ale současně je třeba vědět, že v zápasech „na ostro“ může být všechno jinak. A že je Sparta silná sportovně, mentálně i jinak, ví velmi dobře i trenér Plzně Pavel Vrba.
Proto na otázku, kdo bude letos vítězem Gambrinus ligy, odpovídám: přál bych to moc Plzni (v letech 1977-79 jsem tam působil), ale mistrem bude Sparta.