Je den po utkání české reprezentace proti Litvě, kterým jsme zahájili pro celý náš fotbal důležitou kvalifikaci na ME 2012. Utkání skončilo naší porážkou 0:1, což je určitě velkým zklamáním. Bydlím v Olomouci, kde se utkání hrálo. Na vlastní kůži jsem tedy ve městě prožíval sváteční atmosféru plnou optimistického očekávání. Vše bylo umocněno tím, že reprezentanti pobývali v areálu Androva stadionu už od čtvrtku (tedy celých 5 dnů). Pro všechny zdejší fanoušky to byla velká událost. Po dlouhých pěti letech jsme tu měli zase utkání naší reprezentace a všichni se na něj moc těšili. Navíc šlo o „ostré“ utkání – tedy o kvalifikační body.
Nenechal jsem si ujít příležitost vidět tohle utkání „naživo“ z tribuny krásného olomouckého stadionu a takto si jej vychutnat, což u nás trenérů není tak časté. Těšil jsem se na vynikající atmosféru na stadionu, kterou vybičují naši fotbalisté skvělým výkonem a především příznivým výsledkem. Příznivým výsledkem mělo být jednoznačně vítězství a zisk tolik důležitých tří bodů.
Před utkáním mě kontaktovalo několik (také natěšených) lidí z médií a požádali mě o názor. Mluvil jsem o tom, co už všichni víme, že v současném fotbalu vymizely slabé týmy. Fotbal se vyrovnává a o žádném utkání nelze předem říci, že bude jednoduché. Ano, někdy se zápas jeví jako jednoduchý až po jeho skončení, protože se příznivě vyvíjí a stane se, že „nám tam spadne vše, do čeho jsme kopli“. I taková utkání jsou, ale těch je opravdové minimum. Říkal jsem také, že v současném fotbalu hraje významnou roli faktor první vstřelené branky, že otočit výsledek je velmi těžké (při dobré organizaci hry všech mužstev). Např. na letošním MS v Jižní Africe se stalo pouze jednou ze 63 utkání, že mužstvo, které obdrželo první branku, nakonec zápas také vyhrálo (Nizozemsko proti Brazílii otočilo z 0:1 na 2:1). Proto jsem také říkal, že musíme vstřelit co nejdříve branku a naopak neinkasovat, protože pak by to bylo složité.
Bohužel, všechny moje teoretické předpoklady se v tomto utkání potvrdily a navíc v náš neprospěch. Potvrdilo se, že Litva disponuje velmi šikovnými hráči, kterým nedělá vůbec žádný problém práce s míčem na malém prostoru. Překvapilo mě, jak sebevědomě si počínali po získání míče. To je totiž situace, která v dnešním fotbalu rozhoduje – jak se chovají hráči v přechodových fázích (z obrany do útoku po zisku míče a z útoku do obrany po ztrátě míče). Variabilně a podle situace dokázali svojí individuální technickou kvalitou střídat rychlý a přímočarý protiútok s kvalitním držením míče i na vlastní polovině a nepustit naše mužstvo do výrazného tlaku. Neztráceli míče a hru měli s výjimkou posledních 15 minut pod kontrolou. V závěrečných minutách, kdy jsme měli drtivý tlak, ztratil soupeř několikrát míč právě kvůli přehnané suverenitě a litevský trenér na lavičce byl z toho doslova zoufalý, protože nám tím dávali šanci na vyrovnání. S míčem si zkrátka věřili. V tom byl rozdíl mezi nimi a našimi hráči. Branku vstřelili po rychlém protiútoku a centru do pokutového území. Vývoj utkání byl tedy pro ně příznivý a mohli pokračovat ve své zápasové strategii, vycházet z obranného bloku v rozestavení 4 4 1 1 a potom 4 5 1. Nechci se tvářit jako „generál po bitvě“ (s tím se běžně setkávám ve své pozici trenéra), ale jen se podělit o dojmy, které jsem měl při sledování zápasu z tribuny, a zamyslet se nad příčinami, proč jsme se v tomto utkání nedokázali prosadit.
Nastoupili jsme s rozestavením 4 2 2 2 (tzn. na 2 hrotové útočníky), krajní záložníci měli zahušťovat střed hřiště a uvolňovat křídelní prostory k ofenzivním náběhům krajních obránců. Předpoklad poměrně logický a vzhledem k typům hráčů správný. Jenže bylo vidět, že míč nás neposlouchá tak skvěle jako soupeřovy hráče a po 15 minutách jsme upustili od aktivního agresivního napadání ve středu hřiště. Tam nás soupeř začal přehrávat, dokázal přecházet do protiútoků a jeden z nich skončil brankou. To našim hráčům samozřejmě nepřidalo na sebevědomí a vypadalo to, že se v útočné fázi spoléhají jen na Tomáše Rosického, že on něco vymyslí. Rosický mi navíc připadal nesoustředěný, jakoby navenek až otrávený. Přesto jsme si vypracovali šanci, kterou Fenin špatným převzetím míče neproměnil, a penaltu, kterou zase nedal Baroš. Styl naší hry směrem dopředu byl stále stejný, stereotypní snaha překonat dobře organizovanou obranu soupeře pomocí spousty krátkých přihrávek a vodění míče. Zdálo se mi, že naše mužstvo se chce svou hrou podobat Arsenalu (zřejmě kvůli Rosickému). Postrádal jsem rychlejší, přímočařejší akce, změnu rytmu rychlým přenesením míče přes celou šířku hřiště. Hodně jsme hráli středem (zřejmě podle informace, že soupeř má slabiny ve středu obrany). Málo jsme využívali křídelní prostory a když už ano, tak jsme ze své hry úplně vymazali centry do pokutového území. Opět jsme se snažili z křídelního prostoru míče pomocí přihrávek nakrátko přemístit do středu hřiště a naopak (podobně jako v házené). Zkrátka mi chybělo zjednodušení hry a rychlé přenesení na slabou stranu. Hra „à la Arsenal“ byla v podání našich hráčů nepřesná, pomalá a komplikovaná. Možná i proto se trenér rozhodl pro dvojici útočníků Baroš a Fenin, kteří jsou menší, než pro dvojici Bednář a Necid. Chtěli se prosazovat středem a po zemi, ale to nevyšlo, na to byli Litevci připraveni. Nepomohli jsme si ani standardními situacemi, které byly vždy doménou reprezentace a mockrát si tímto způsobem pomohla ke konečnému vítězství. Plašil je kopal dokonce střídavě oběma nohama, ale před brankou jsme se neprosadili.
Na závěr jen poznámku. Když jsem před dvěma lety hodnotil EURO 2008, napsal jsem toto: Španělsko vyhrálo zaslouženě (stejně tak letošní MS), hrálo nejhezčí fotbal. Měli vždy nejvyšší procento držení míče a uplatnili vynikající techniku ovládání míče. My v českém fotbalu máme ovšem jiné hráče. Práce s míčem je u našich hráčů na nízké úrovni, a proto by bylo chybou kopírovat s těmito hráči způsob hry Španělska. Na toto konstatování jsem si na tribuně Androva stadionu vzpomněl.