Nevím, kolik příznivců českého fotbalu postřehlo, že v posledních měsících probíhala prestižní anketa „Trenér desetiletí“, kterou pořádala Unie českých fotbalových trenérů. Anketa bude slavnostně vyhlášena v pondělí 6. září 2010 ve 20 hodin, v předvečer kvalifikačního utkání o EURO 2012 proti Litvě, které se bude konat na Andrově stadionu v Olomouci.
Zmíněné vyhlášení ankety proběhne na olomoucké radnici za účasti vedení ČMFS, města Olomouce a dalších pozvaných hostů (včetně celého prezídia UČFT, jehož jsem členem). Proto jsem měl možnost se hlasování zúčastnit, stejně jako každý řádný člen UČFT. V tomto příspěvku vás chci seznámit nikoliv s výsledky ankety (to by bylo nevhodné), ale s mým vlastním tipem a s důvody které mě k němu vedly. Možná bych snad přece jen mohl podotknout, že ze tří nejlepších jsem „trefil“ dva.
Mým vítězem se stal jednoznačně trenér, s nímž jsem spolupracoval ve svém fotbalovém životě několikrát a to na postu hráče (poprvé už v roce 1976), funkcionáře a krátce i jako asistent trenéra. Tím trenérem není nikdo jiný, než olomoucký patriot Karel Brückner.
Nevím, odkud bych měl s popisem svých zkušeností s ním začít. Je toho totiž hodně. Vezmu to tedy chronologicky. Především pro dnešní trenéry by to mohlo být zajímavé čtení.
Na úvod ještě malá odbočka: proti fotbalistovi Brücknerovi (později skvělému trenérovi) jsem dokonce hrál. Nastoupil jsem jako hráč soupeře a docela dobře si ten zápas vybavuji. Bylo to v roce 1972 (měl jsem 18 let) a pan Brückner byl na konci své hráčské kariéry. Hrál jsem za Sigmu Lutín, kde jsem vyrůstal, a on za MŽ Olomouc. Zápas byl součástí turnaje k „Únorovému vítězství“. Byla zima, rozbahněné škvárové hřiště v Olomouci-Řepčíně. Ve své kronice mám z tohoto utkání i výstřižek z novin.
Můj táta byl v té době fotbalovým rozhodčím a fotbalistu Karla Brücknera měl zařazeného ve „škatulce“ neukázněný, nešetřící kritikou rozhodčího. Musel mít zkrátka poslední slovo už jako hráč a později tuto svoji vlastnost potvrzoval i v pozici trenéra.
Po vojně jsem přestoupil do SMŽ Olomouc (tehdejší II. národní liga), kterou jako mladý, začínající trenér vedl Karel Brückner. V té době teprve studoval nejvyšší trenérské vzdělání (I. třídu). Byl jsem ještě mladý a moc nepřemýšlel o tréninkových metodách, ale později mi postupně docházelo, že už tehdy dělal věci, které nikdo jiný nedělal (např. odrazovou sílu). Po svém návratu zpět do Olomouce v roce 1982 jsem s ním měl tu čest pracovat několikrát. Vyberu jen některé věci, z nichž je zřejmá jeho genialita a náskok před ostatními.
Už v roce 1983 jsme dělali na tréninku věci, které žádný z mých předchozích trenérů nepraktikoval: taktický trénink, odrazovou sílu rázovou metodou (seskok-výskok), vytrvalost na tepovou frekvenci, standardní situace, strečink a další. Možná to dnes už tak nevyzní, ale on s těmito věcmi přišel daleko dříve než ostatní a z toho těžil. Jako trenér byl v komunikaci s hráči velmi nepřístupný. A nejen s hráči – jeho spolupracovníci to s ním také neměli lehké. Proto se možná stal takovou trenérskou osobností. Nikoho si nepřipouštěl k tělu a rád dával všem kolem najevo, že pánem je tu on. Pověsti o tom, že dělil hráče na „zlaté“ a „prašivé“, jsou pravdivé, i když on to vyvrací. Zažil jsem to i jako hráč. Byl jsem mezi „zlatými“, tak mi to nevadilo, ale později (v pozici asistenta) se mi to nelíbilo. On totiž komunikoval hlavně s těmi „zlatými“, ti si byli jisti a někteří se uspokojili, zatímco ti „prašiví“ ztráceli postupně motivaci. Po nástupu Karla Brücknera do funkce reprezentačního trenéra jsem nepochyboval, že to je pozice šitá jemu na míru. Může si v ní vybrat hráče jaké chce, což jeho taktické genialitě zcela vyhovovalo. Uměl si rovněž hráče získat na svoji stranu a to je moc důležité. Jeho úspěchy se Sigmou Olomouc v devadesátých letech minulého století jsem zažil a dodnes nejsou doceněné. Z Poháru UEFA byla Sigma těsně vyřazena až ve čtvrtfinále Realem Madrid (doma 1:1 a v Madridu prohra 1:0). Když si uvědomíte, že v tu dobu se Poháru mistrů evropských zemí (dnes Ligy mistrů) zúčastňovali jen vítězové ligy a týmy z dalších příček hráli Pohár UEFA (dnes až 4 nejlepší z ligy postupují do Ligy mistrů), tak to byla obrovská konkurence a neskutečný úspěch.
Na druhé místo v naší anketě jsem umístil trenéra Františka Komňackého, s nímž jsem také zažil hodně. Především chci ale ocenit, že je velmi úspěšným trenérem. Byl mistrem na Slovensku s Ružomberokem a v Česku s Baníkem Ostrava. Úspěchy má i nyní v Jablonci. Má zvláštní schopnost zaujmout vždy klub, který je na tom moc dobře ekonomicky. Tímto tvrzením však nechci jeho kvality snižovat, protože je znám a uznávám. V minulosti (po skončení ligové kariéry) jsem hrál Župní přebor v Drnovicích (později se propracovaly až do I. ligy). Tamějším trenérem byl (tehdy začínající) Franta Komňacký. Vzpomínám si, že mi byl hned sympatický. Mám rád inteligentní lidi s kultivovaným projevem, což se často do fotbalového prostředí nehodí. A takový on je (a platí to i dnes). V tom je podle mého názoru podstata jeho úspěšnosti. V oblasti komunikace s hráči je úplně jiný než „můj vítěz“, ale přesto (a také proto) je výborným trenérem. Dovede se obklopit kvalitními spolupracovníky a s jejich pomocí dosáhnout většinou na vrchol nebo těsně pod něj.
Rád také vzpomínám na naše společné studium I. trenérské třídy v Praze (dnes Profi licence UEFA) v letech 1991–93. Jezdili jsme společně jedním autem a probírali samozřejmě hlavně fotbal. I na Františkově práci je vidět, že si prošel pozicí asistenta trenéra Brücknera tenkrát v Drnovicích.
Na třetí místo v anketě jsem umístil (bohužel dnes již nežijícího) Vlastislava Marečka. Znali jsme se velmi dobře. Byl to velmi zapálený a pracovitý trenér, který stejně jako já začínal u mládeže (předcházející dva trenéři nikoliv). Navíc v roce 2004 jsem jej střídal na trenérské lavičce ve Zlíně, protože on dostal lukrativnější nabídku z Teplic. Ochotně mi tenkrát předal veškeré svoje poznatky a zkušenosti z práce s hráči i informace o klubu, které trenér potřebuje vědět. Byli jsme v kontaktu i později. Při každém našem úspěchu jsme si vzájemně posílali blahopřejné SMS. Jeho poslední zprávu mám uloženu v mobilu dodnes. Jakmile vyšlo na veřejnost, že je vážně nemocen, napsal jsem mu pozdrav. Odepsal mi: „Dekuji, budu bojovat“. Bohužel svůj boj prohrál.
Na závěr uvedu několik postřehů k výše uvedeným trenérům společně. Nikdo z nich nehrál I. ligu. Hrát ligu totiž není hlavní kvalifikací k tomu, aby se hráč stal také kvalitním trenérem.
Trenéři Komňacký a Mareček mají pedagogické vzdělání, což je naopak pro úspěšnost trenéra velké plus. A konečně – v Čechách mi prominou – všichni tři pocházejí z Moravy.