Impulsem pro sepsání tohoto mého komentáře byly spekulace o odvolání trenéra pražské Slávie Jaroslava Šilhavého, podle mého názoru velice zkušeného a i ve Slávii úspěšného trenéra. To, že někdo něco takového dokáže vymyslet nebo o tom uvažovat, považuji za totální nerespektování trenérského povolání i tohoto konkrétního trenéra.
Předpokládal jsem, že doba, kterou jsem nejen jako trenér v české nejvyšší soutěži zažil, kdy se někteří „pseudomajitelé“ klubů doslova předháněli, kdo odvolá trenéra dříve a bude tak největší „borec“, je už pryč a rozhoduje o působení trenérů ve funkcích jeho profesionální přístup, odbornost a pozitivní vliv na svěřený tým ze všech požadovaných aspektů. Je jasné i mně a plně respektuji, že do této hodnotící baterie patří také jedno z nejdůležitějších kritérií a tím jsou výsledky. Konkrétně plnění výkonnostních cílů stanovených fotbalovým klubem. A tady je samozřejmě diskutabilní, zda v daném klubu pracují ve vedení, tedy jsou trenérovi nadřízení lidé, kteří jsou také odborníky v daném oboru, tedy ve fotbalu a mohou reálně vyhodnotit, na jakou metu, čili umístění v soutěži, tým má schopnosti. A to bývá také kámen úrazu, protože maximum fotbalisty a celého týmu se nedá změřit jako v atletice a jen člověk, který zná problematiku fotbalu a jeho fungování ve fotbalovém prostředí to může spravedlivě posoudit. Co je např. více, být mistrem ligy v době, kdy klub měl „pod palcem“ všechny důležité komise a měl v týmu i nejkvalitnější fotbalisty v republice nebo hrát s nováčkem II.ligy na její špici a hrát s tímto týmem i ve finále Poháru ČMFS?
Znám to také z vlastní zkušenosti. Stalo se mi např., že sportovní ředitel, který fotbalu a prostředí, ve kterém funguje nerozuměl vůbec, nikdy se v něm nepohyboval a jednalo se o klub pendlující mezi první a druhou ligou, slíbil majiteli firmy, která byla generálním sponzorem klubu, že bychom se letos mohli ucházet o umístění zaručující evropské poháry. A když jsme se pohybovali asi po 10.kole ve středu tabulky, tak majitel firmy rozhodl o mém odvolání. To považuji dodnes za personální změnu zcela nelogickou a stejně tak bych za ni považoval i odvolání trenéra Slávie Šilhavého.
Tým Slávie dal přeci trenér Šilhavý dohromady po prvním masívním doplnění po podzimní části loňské sezóny a dokázal s ním získat mistrovský titul. A že to není lehký úkol ukazuje aktuální situace v pražské Spartě po letním masívním doplnění na úrovni hráčů i realizačního týmu. Trenér Šilhavý přitom dokázal vytvořit se svým týmem neuvěřitelnou sérii 36-ti utkání bez prohry a po prohře v Plzni, která ovšem dokázala vyhrát 13 utkání od začátku letošního ročníku HET ligy, opakuji vyhrát, ne neprohrát, tak se uvažuje o jeho odvolání. Navíc za situace, kdy ve druhé vlně doplnění hráčského kádru v letošním létě přišli fotbalisté starších ročníků, které trenér Šilhavý ani nechtěl. Pokud vše proběhlo v této věci tak, jak uvádějí média, tak se naštěstí ve vedení Slávie našel člověk, který vše smetl ze stolu a tím je pan Tvrdík. Možná i proto, že hráče typu Rotaň, Danny nebo Altintop přivedl ze své vůle, ale to jen spekuluji. V každém případě to rozhodnutí bylo správné a tedy i logické.
Do tohoto tématu mi samozřejmě zapadá i polemika o vhodnosti nadměrného rotování hráčů v základních sestavách týmu v nabitém termínovém kalendáři. Svůj názor jsem vyslovil, vlastně napsal, v minulém komentáři a protože neexistuje jeden správný a nejlepší recept v tomto smyslu, tak trenér Šilhavý vychází ze situace, kterou má. Kvalitativně srovnatelných hráčů mu vedení „zajistilo“ zřejmě zbytečně moc, tak dává herní příležitost většímu množství z nich. V této situaci bych to tak udělal i já a mnoho dalších trenérů. A že to vyvolává u některých hráčů nesouhlas je normální, což potvrdil neskutečně neprofesionální výrok hráče Hušbauera po utkání v Plzni, kdy trenéra veřejně zkritizoval za tuto praxi a která mu prý nevyhovuje. Klub to správně odsoudil a výstižně se v médiích vyjádřil i Pavel Horváth, když řekl: „To vyjádření bylo nevhodné. Hráč si to může myslet nebo o tom může s trenérem mluvit, ale nesmí to řešit přes média“. Ano, tak to je a Pavla Horvátha i díky tomuto výroku si já vyndávám ze škatulky „trenér ještě stále s hráčským myšlením“ a vkládám ho do škatulky „fotbalový trenér“. A že zcela opačného názoru je můj někdejší soupeř na hřišti v dresu pražské Dukly Ladislav Vízek v deníku Sport mě vůbec nepřekvapuje a nezlobím se na něj, protože on nikdy nebyl fotbalovým trenérem se zodpovědností za tým a jeho výsledky, neví tedy o čem vlastně ta práce trenéra je, a proto ještě stále uvažuje jako hráč. Mám s ním v tomto zkušenost i z našich debat, když jsme se před několika lety vídali na TV Prima, kam jsem jezdil komentovat anglickou Premiere league a čtu to často i v jeho komentářích v deníku Sport, které jsou zajímavé, ale mají ovšem podle mého názoru lehký nádech bulváru.
Naopak zcela logickou personální změnou by byl příchod současného sportovního ředitele Liberce Jana Nezmara do pražské Slávie. Už před několika lety jsem napsal komentář na téma tohoto bývalého skvělého útočníka, který při aktivním vrcholovém fotbalu dokázal vystudovat vysokou školu a to si já u fotbalisty velmi cením a vždycky jsem takové jako jejich trenér podporoval. Byla to konkrétně moje reakce na rozhovor s ním v deníku Sport v době, kdy ve funkci sportovního ředitele začínal a pod jeho názory, nejen ve věci výchovy hráčů, bych se hned podepsal. A protože takto vzdělaných a progresívních lidí ve fotbalu není na rozdávání, tak rád zjišťuji, že se takoví najdou. Jedním z nich je i Jan Nezmar a po několika letech jeho práce to potvrzuje zájem pražské Slávie a jejího šéfa pana Tvrdíka. Nedivím se, že jeho práce na základě odbornosti, inteligence, schopnosti jednat s lidmi, prosadit svoje vize a stmelit lidi kolem sebe si někdo všiml.
V českém fotbalovém prostředí dostávali v minulosti přednost lidé, kteří neměli tyto schopnosti, ale měli známosti. Platilo o i v trenérském povolání. U české reprezentace se střídali bývalí hráči Sparty, kteří tvrdili, že z fotbalu se nesmí dělat věda už v době, kdy ve vyspělém fotbalovém světě fungoval fotbal na hřišti jinak, než v jejich hráčské kariéře. Naštěstí dnes už je i v trenérské profesi žádána především odbornost a předpoklady, které jsem uvedl u Jana Nezmara. Zdaleka už nestačí jen úspěšná hráčská minulost. Ta je sice určitou výhodou, ale fotbal současnosti už vyžaduje daleko více specializací a ve všech spřátelených oborech jde do takových detailů, kde hráčská minulost bez permanentního studia progresívních metod nestačí. V Česku dlouho ano. Naštěstí i tady se konečně „ledy pohnuly“ a těch nelogických personálních změn už je méně.