Fotbalem se zabývám prakticky celý svůj život a o jeho charakteristice v různých obdobích bych mohl napsat knihu. Dobře si pamatuji až období od MS v Chile a finálové utkání s reprezentanty tehdejšího Československa jsem sledoval v rozhlasu a později ze záznamu. Jasně, v té době jsem ještě nepřemýšlel o systémech a dalších detailech fotbalu, ale jak v té době fotbal vypadal si pamatuji.
Fotbalu jsem doslova propadl a hrál ho od té doby, tedy od osmi let v rodné vesnici, později na vojně a postupně až v I.lize. Měl jsem tu vůli a štěstí, že jsem mohl u fotbalu zůstat i po ukončení aktivní kariéry a pracoval na různých pozicích u mládeže a později jako prvoligový trenér. V současné době pracuji v menším klubu jako šéftrenér mládeže, ale tomu velkému fotbalu se věnuji formou komentářů na svých webových stránkách a oslovují mě i mnohá média, protože vždy jim mám k aktuálním fotbalovým událostem co říci.
Fotbal stejně jako všechny ostatní obory lidské činnosti se neustále vyvíjí a ten dnešní se nemůže rovnat tomu z Chile a ani tomu, který se hrál v době mé aktivní kariéry. Dokonce se nerovná ani tomu, kdy jsem trénoval na prvoligové úrovni. Přesto i v mém blízkém osobním i pracovním okolí slyším časté rady a připomínky, které vycházejí z doby minulé, protože ani lidé pracující v současné době u fotbalu v různých funkcích tyto změny nevidí a hodnotí fotbal svými zastaralými pohledy. Věřím, že tak jak po čase už mnozí neřeší v základním rozestavení počet útočníků (kdo tam neměl minimálně dva, tak byl na odpis), tak časem zjistí, že Barcelona je jenom jedna, což potvrdila i včera v Londýně při výhře 2:0 s Arsenalem v rámci play off Ligy mistrů.
Mohl bych tady vzpomínat na metody trenéra Brücknera v osmdesátých letech v oblasti taktiky, na změny v oblasti bránění v přechodu z osobního na zónové na konci 20. století nebo na změnu priorit při hodnocení osobnostních vlastností nových hráčů, či dnes už samozřejmé lékařské prohlídky při angažování nového hráče atd. To by byla možná menší kniha. Proto se budu v tomto komentáři věnovat typologii fotbalisty pro současný fotbal.
Vycházet se zcela jistě musí ze změny fotbalu jako takového. Asi všichni vidíme, že se neuvěřitelně zrychlil, že se díky změnám v organizaci hry zvýšila náročnost na disciplínu v dodržování taktických pokynů, že díky tomu je na hřišti méně času a místa, a proto je více osobních soubojů a k tomu je třeba být odolný v osobních soubojích a mít k tomu i odpovídající sílu. Velký důraz se klade na mentální stránku fotbalisty jako motivace, ambice, zarputilost, vůle, pracovitost a mnohé další.
V minulosti se kladl důraz na fotbalovost a to ostatní bylo na druhém místě. Už teď slyším poznámky nad tímto komentářem, že jsem jeden z těch, co by chtěli z fotbalistů dělat atlety. Ne, v žádném případě atlety z fotbalistů dělat nechci. Jen tvrdím, že kritéria pro špičkový současný fotbal musí odpovídat trendu, který je v současném fotbalu evidentní. Já se přiznám, že současný fotbal nevyhovuje mému naturelu a už bych ho ani dnes hrát nechtěl. Agresivity je v něm až moc a zraněných fotbalistů ještě více. Ale taková je dnes doba i fotbal.
Pro znázornění toho, o čem v tomto komentáři píši uvedu dva typy fotbalistů pražské Sparty Marka Matějovského a Ondřeje Zahustela. Oba jsou to výborní fotbalisté, ale oba dělí nejen několik let věku, ale hlavně jsou fotbalově zcela jiné typy. Matějovský je pohybově méně dynamický, není rychlostní typ hráče, výborně ovládá míč, má přehled na hřišti, a proto si dokáže poradit v jakékoliv herní situaci a nejznámější je jeho skvělá průniková přihrávka. A to všichni na hřišti vidíme, ale některé jeho nedostatky pro současný fotbal vidí jen trenéři. Já jsem ho trénoval v jeho 20-ti letech a od té doby se musel v mnohém zlepšit (ochota pracovat i v defenzívě, nepředržovat míče, protože je potom ztrácel v osobních soubojích, které považoval za fauly a chtěl to vysvětlovat rozhodčímu, místo aby rychle přepnul na bránění apod.), protože jinak by se v současném fotbalu neprosadil. Tenkrát v roce 2001 si myslel, že všechno dělá dobře.
Jiným typem hráče je Zahustel. Rychlý, pohyblivý, důrazný a odolný v osobních soubojích, zarputilý a pracovitý. Práce s míčem je slabší, než u Matějovského, stejně tak schopnost kombinovat. Jeho osobnostní předpoklady neznám, ale i z rozhovorů s ním a informací z médií tuším, že jeho ambice a vůle na sobě pracovat jsou v pořádku.
Přesto oba tito fotbalisté jsou v kádru Sparty, pro své předpoklady samozřejmě na jiných postech v sestavě, ale vzhledem k vývoji současného fotbalu Marek Matějovský už svoji pozici trochu ztrácí a Zahustel je žádaným zbožím. Já vím, že rozhoduje i věk, ale zvolil jsem tyto dva hráče jako dva zcela rozdílné typy výborných fotbalistů pro lepší pochopení předpokladů pro současný fotbal. Při představě, že mezi těmito dvěma zcela rozdílnými fotbalisty jsou všichni ostatní, tak pro současný fotbal jsou stále více žádanější ti bližší Zahustelovi. Už znovu slyším kritiku na tento můj názor, proto si dovolím dodat, že já osobně z toho nemám radost, ale pokud chce být fotbalový klub, fotbalový tým nebo fotbalový trenér úspěšný, tak to musí bohužel respektovat.
Asi nejideálnější variantou by byli fotbalisté, kteří svými předpoklady splňují různou kvalitu Matějovského i Zahustela dohromady. Takové hledání je složité, ale najdou se takoví. Ve špičkových zahraničních fotbalových týmech se totiž uplatní jen hráči rychlí, pohybliví, silní, důrazní, mentálně odolní, agresívní atd. a to na všech postech. A oni tam jsou, protože umí vyřešit herní situaci fotbalově (konstruktivně), rychle, opakovaně, mají vítěznou mentalitu a vůli se zlepšovat. Jednoho takového jsme měli před několika lety a dva máme i dnes. Také proto se dokázali v těchto špičkových klubech prosadit. Jsou to Pavel Nedvěd a Petr Čech s Tomášem Rosickým, kterého bohužel brzdí zdravotní problémy. Jenže to je málo. Proto je musíme vychovávat, ale může se to v prostředí, ve kterém se ještě nedávno a možná mnohde ještě dnes tvrdí, že kvalitní fotbalista musí být také tak trochu „grázl“ , myšleno lajdák, což fotbal zřejmě převzal z někdejší vojny, kde se tvrdilo, že pořádný voják musí být alespoň jednou během dvou let vojny zavřený v base (rozuměj ve vojenském vězení), prostředí, ve kterém hráč na hostování nesmí nastoupit proti svému mateřskému klubu (čest pražské Slávii, která povolila nastoupit proti Slávii hráčům Bazalovi a Voltrovi, kteří jsou aktuálně na hostování v Jihlavě), prostředí, kde hráč, který nechce prodloužit smlouvu je „odsouzen“ k působení v juniorce, v prostředí, kde se v týmech platí za každou událost, která se stala poprvé, do společné kasy a ta se potom „zlikviduje“ někde v baru atd. V tomto prostředí a navíc v dnešní době, která je rychlá, agresívní a pro mnohé rodiče kluků nejistá, kdy dětí ochotných se hýbat je stále méně a konkurence nových pro děti lákavých sportů je vyšší, je to opravdu hodně těžký úkol. Ale my se o to musíme snažit, protože se chceme přibližovat těm nejlepším. Ale jak, tak to je další široké téma na příští komentář..