Možná trošku napovím nad jakým tématem se budu zamýšlet, když se přiznám, že mě toto téma napadlo při čtení zdůvodnění ukončení trenérského působení trenéra Pivarníka v prvoligovém Zlíně. I moje zkušenost z této přetěžké práce tak trochu vysvětluje tento z vnějšku nečekaný „rozvod“. Ovšem nejdříve obecně.
Každého laika přeci napadne, že klíčovým parametrem pro hodnocení trenéra a jeho setrvání v klubu do konce trvání smlouvy či dokonce prodloužení jejího trvání jsou výsledky. Ano, jsou klíčové, ale někdy ani to nestačí. Mám s tím zkušenosti i já. Jaké mohou být jiné příčiny, než špatné výsledky? Končil jsem v klubu, dokonce dvakrát v situaci, kdy jsem měl platnou smlouvu, cíle jsem splnil, ale ekonomicky strádající klub měnil majitele a ten si přivedl jiného trenéra. Jiný ekonomicky strádající klub jsem zachránil v těžké situaci v soutěži a v další sezóně při předjednané podpoře sponzora alespoň přispět na základní platy hráčů a trenérů mě sportovní ředitel odvolal a ušetřené peníze za moji výplatu přidal sobě a zvolil se hlavním trenérem, i když jen formálně. Trénoval jeden z trenérů mládeže a ušetřené peníze mým odvoláním měl na „výplatní pásce“ on. A poslední zkušenost souvisela s generálním sponzorem klubu, který si dal podmínku další tříleté podpory výměnou trenéra. Proč? Protože jsem byl moc přísný na hráče, který byl jeho oblíbencem, ale nebyl schopen svůj přístup ke svým povinnostem fotbalisty udržet na odpovídající úrovni. Situace došla až do fáze, že musel odejít on nebo já. Majitel pod tlakem sponzora zvolil k odchodu mě. Zda to bylo správné rozhodnutí se ukázalo na konci sezóny, kdy tomuto hráči klub rozvázal smlouvu pro neplnění svých povinností…
Takže jen tolik k mým zkušenostem. Moji nejbližší jsou přesvědčeni, že jsem v těchto případech doplácel na svoji přátelskou, nekonfliktní povahu, zkrátka že se chovám vždy slušně a maximálně loajálně ke klubu. Možná mají pravdu, ale když se v dnešní době podívám po trenérech, kteří jsou podle mého názoru progresívní, pracovití a loajální ke klubu, tak jsou i úspěšní. Trochu jsem o toto téma zavadil nedávno ve srovnání trenérů Trpišovského a podle mého názoru nejlepšího trenéra v české fotbalové historii pana Brücknera, i když jsem v tom komentáři konstatoval, že v dnešní době, kdy fotbalové kluby jsou firma, ta má svého majitele a další lidi, které si majitel vybral, by měl se svým přístupem problém.
Další mojí zkušeností je fakt, že každý klub je jinak nastavený. Jinak nastavený z hlediska ekonomických možností, zapracovávání zkušených nebo naopak talentovaných fotbalistů nebo dokonce cizinců, jsou kluby, které více věří svým lidem i v pozici trenéra, naopak jsou kluby, kde mají rádi někoho úplně cizího. Navíc dnes je zcela běžné, na rozdíl od doby minulé, že hlavní trenér si s sebou přivede i svůj realizační tým, což v době mého působení na postu trenéra v nejvyšší soutěži neexistovalo. O to složitější pozici trenér odjinud měl. Neznal tak důležité vazby, vztahy a nálady klubové i týmové, včetně „svého“ realizačního týmu.
A teď tedy k trenéru Pivarníkovi a jeho konci ve Zlíně. O Zlínu se všeobecně ví, že je to tzv. rodinný klub, kde se všichni znají, všichni o všech všechno ví. I tak jsem to cítil v době, kdy jsem tam také krátce trénoval i já. Majiteli, kterého si velice vážím, se líbilo, že se nebojím dávat šanci mladým hráčům, hráli jsme tehdy tradiční letní soutěž Interpohár, z které se dalo probojovat do dnešní Evropské ligy, ale ta šance pro klub typu Zlína byla malá. Přes finské Myllikoski, belgické Westerlo jsme se dostali až ke konfrontaci s Atletikem Madrid. Ve Zlíně jsme prohráli 2:4 a v Madridu senzačně vyhráli 2:0. V lize jsme porazili Slávii, tenkrát silný Liberec, remíza se Spartou atd. Přesto jsem byl odvolán, což jsem dodnes nepochopil, i když skutečné příčiny jsem zjistil později a zmínil jsem je i v úvodu tohoto komentáře (které to byly neprozradím…).
Zkrátka jsem po určité době cítil, že tam tak trochu nepatřím, že vlastně neznám dokonale své spolupracovníky atd., že nejsme tak zcela jednoznačně na stejné lodi. Postupně to došlo do fáze, že se kolegové přestali bavit, když jsem se objevil atd. Později jsem to tak cítil i z některých domácích fotbalistů a výsledkem bylo mé odvolání, ke kterému to pomalu směřovalo. Trenérem se stal kamarád mého asistenta, který to tak za mými zády zinscenoval. Nevím, zda bych tomu zabránil, kdybych se přetvařoval a dělal ze sebe nějakého arogantního tvrďáka. Určitě ne. Shrnuto, podtrženo, Zlín byl a podle mého názoru je dodnes rodinný klub, kde to má každý cizí i „cizí“ trenér složitější.
Navíc pokud tam nemá svoje lidi v realizačním týmu, jak to měl nastavené trenér Pivarník. Jenže v jeho případě vnímám ještě další argument, kterým se do Zlína moc nehodí a mezi řádky to lze vyčíst i z vyjádření obou stran. Romana znám a znám nastavení Zlína. Roman je velice sebevědomý trenér a hráči ho mohou v určitých krizových situacích vnímat, jako arogantního trenéra (bylo tomu tak i v Bohemians). A to není dobrá kombinace zejména při nástupu po úspěšném trenérovi, jako byl trenér Bílek. O potřebné loajalitě ke klubu se u něj také nedá mluvit a jak proto fungoval místní realizační tým a jeho loajalita k trenérovi si nedělám iluze. Takže v kontextu s nepříznivými výsledky mně to vychází docela logicky, že to dál nemohlo fungovat.
Na závěr jen dodám, že v současné době musí dokázat trenér kromě výsledků s týmem vhodně komunikovat nejen s hráči, ale také s vedením, realizačním týmem, sponzory, médii i fanoušky a to vyžaduje další určité schopnosti trenérů. Trenér musí umět před hráči smysluplně mluvit na jakákoliv témata, především však o fotbalu, způsobu hry atd., musí umět problematiku vysvětlit a hlavně tréninkem přenést do hry. Klíčové je totožné nastavení klubu v. Trenéra, realizačního týmu v. trenéra a hráčů v. trenéra. A to ve Zlíně pravděpodobně nebylo při mojí znalosti mentality a nastavení tamního klubu a znalosti mentality a nastavení trenéra Pivarníka. Proto to hodnotím jako špatný výběr klubového vedení.