Hrozba krachu fotbalového klubu? Pro mě téměř běžná věc

Trenérské povolání není nic jednoduchého. Tlaky na úspěšné výsledky jsou na trenéra ze všech stran. Kromě tlaku ze své osoby je tu tlak od klubu, fanoušků, sponzorů i hráčů. Jenže není v tomto smyslu vždy na růžích ustláno, i když se trenér věnuje svým pracovním povinnostem s maximálním zaujetím. To si možná všichni dovedeme představit. Jenže málokdo si dovede představit práci trenéra v klubu, který je v tak kritické ekonomické situaci, že nedokáže i několik měsíců v řádném termínu poslat na účty fotbalistům sjednané finanční odměny dle jejich smlouvy s klubem. Na toto téma mě přivedly dosud zákulisní informace o podobné situaci v prvoligové Opavě a především dnešní rozhovor s novým šéfem klubu MFK Opava Petrem Glončákem. Při mém trenérském povolání jsem totiž působil v tomto Slezském klubu a situace tam byla tenkrát podobná. Hráči nedostali výplatu několik měsíců, chodili za mnou s informacemi, že je majitelé bytů, kde se svými rodinami bydleli vyhazovali na ulici, protože několik měsíců jim neposlali na účet peníze za nájem

A nebyla to jen moje jediná taková zkušenost, stejné to bylo např. v Trenčíně nebo ve Vítkovicích či Zábřehu.

Možná se ptáte, proč jsem tam jako trenér neskončil dobrovolně. Odpověď je jednoduchá. I trenér má rodinu a potřebuje ji živit. Patřím ke generaci trenérů, která neměla možnost ještě v době aktivní hráčské kariéry působit v zahraničí a vydělat si na mnoho let dopředu.

Jak jsem na začátku tohoto komentáře zmínil náročnost tohoto povolání, tak taková situace ji ještě zvyšuje. Strávil jsem mnoho času debatami s hráči jednotlivci, skupinami nebo celým týmem na téma být trpělivý, stávkovat není řešení apod. Jako trenéra ze mě ten stav doslova vysával energii, kterou jsem potřeboval k trenérské práci.

V Opavě jsem tu nepříjemnou situaci vnímal jako střet dvou skupin regionálních politiků, na který doplácel klub, jehož majoritním akcionářem bylo město. Jedna skupina klub vedla a já jako trenér s ní a druhá tzv. házela klacky pod nohy. Výplaty se vyplácely s velkým několikaměsíčním zpožděním a po částech. Každý hráč to snášel jinak a já jako trenér jsem musel vystupovat jednak loajálně ke klubu a také s pochopením k hráčům. Opravdu vysoká škola psychologie a komunikace. Několikrát jsem se své odměny na čas zřekl, aby ji dostali nejdříve hráči. V zimní pauze se prodalo asi šest hráčů, aby bylo na výplaty v lednu a únoru a dále opět finance nebyly. Přesto i s tímto oslabením jsme např. porazili Brno, vyhráli v Olomouci, Jablonci, bod získali s Libercem, v Ostravě, v Mladé Boleslavi. Nakonec z toho byl sestup a odhlášení se i z II. ligy a chybou nové skupiny funkcionářů mužstvo skončilo dokonce až v krajském přeboru. Za to, že jsem se několikrát zřekl výplaty ve prospěch hráčů, že jsem vydržel v této situaci u týmu až do konce sezóny, tak jsem byl novým vedením osočen a musel se dostavit k výslechu na policii, kde po mně chtěli vrátit peníze, které mi klub dlužil a původní vedení mi ten dluh férově doplatilo.

V další sezóně jsem asi v 10.kole, tedy podobně jako v Opavě, převzal tým Vítkovic ve II.lize na konci tabulky (na konci sezóny to byla záchrana) a v utkání s Opavou jsem od jejich fanoušků jsem musel snášet sprosté nadávky a číst transparenty proti mé osobě, protože nové vedení jim vyslalo signál, že za všechno může staré vedení včetně trenéra. I takový je život fotbalového trenéra. A když jsem dnes četl rozhovor s novým šéfem opavského klubu na téma ještě nedávno hrozícího krachu klubu, tak jsem měl hned jasno, na jaké téma bude dnešní můj komentář. Zřejmě se v Opavě dostatečně nepoučili ze situace v sezóně 2004 – 2005.

Komentáře nejsou povoleny.