Trenérské povolání není nic jednoduchého. Tlaky na úspěšné výsledky jsou na trenéra ze všech stran. Kromě tlaku ze své osoby je tu tlak od klubu, fanoušků, sponzorů i hráčů. Jenže není v tomto smyslu vždy na růžích ustláno, i když se trenér věnuje svým pracovním povinnostem s maximálním zaujetím. To si možná všichni dovedeme představit. Jenže málokdo si dovede představit práci trenéra v klubu, který je v tak kritické ekonomické situaci, že nedokáže i několik měsíců v řádném termínu poslat na účty fotbalistům sjednané finanční odměny dle jejich smlouvy s klubem. Na toto téma mě přivedly dosud zákulisní informace o podobné situaci v prvoligové Opavě a především dnešní rozhovor s novým šéfem klubu MFK Opava Petrem Glončákem. Při mém trenérském povolání jsem totiž působil v tomto Slezském klubu a situace tam byla tenkrát podobná. Hráči nedostali výplatu několik měsíců, chodili za mnou s informacemi, že je majitelé bytů, kde se svými rodinami bydleli vyhazovali na ulici, protože několik měsíců jim neposlali na účet peníze za nájem
A nebyla to jen moje jediná taková zkušenost, stejné to bylo např. v Trenčíně nebo ve Vítkovicích či Zábřehu.
Možná se ptáte, proč jsem tam jako trenér neskončil dobrovolně. Odpověď je jednoduchá. I trenér má rodinu a potřebuje ji živit. Patřím ke generaci trenérů, která neměla možnost ještě v době aktivní hráčské kariéry působit v zahraničí a vydělat si na mnoho let dopředu.
Jak jsem na začátku tohoto komentáře zmínil náročnost tohoto povolání, tak taková situace ji ještě zvyšuje. Strávil jsem mnoho času debatami s hráči jednotlivci, skupinami nebo celým týmem na téma být trpělivý, stávkovat není řešení apod. Jako trenéra ze mě ten stav doslova vysával energii, kterou jsem potřeboval k trenérské práci.
V Opavě jsem tu nepříjemnou situaci vnímal jako střet dvou skupin regionálních politiků, na který doplácel klub, jehož majoritním akcionářem bylo město. Jedna skupina klub vedla a já jako trenér s ní a druhá tzv. házela klacky pod nohy. Výplaty se vyplácely s velkým několikaměsíčním zpožděním a po částech. Každý hráč to snášel jinak a já jako trenér jsem musel vystupovat jednak loajálně ke klubu a také s pochopením k hráčům. Opravdu vysoká škola psychologie a komunikace. Několikrát jsem se své odměny na čas zřekl, aby ji dostali nejdříve hráči. V zimní pauze se prodalo asi šest hráčů, aby bylo na výplaty v lednu a únoru a dále opět finance nebyly. Přesto i s tímto oslabením jsme např. porazili Brno, vyhráli v Olomouci, Jablonci, bod získali s Libercem, v Ostravě, v Mladé Boleslavi. Nakonec z toho byl sestup a odhlášení se i z II. ligy a chybou nové skupiny funkcionářů mužstvo skončilo dokonce až v krajském přeboru. Za to, že jsem se několikrát zřekl výplaty ve prospěch hráčů, že jsem vydržel v této situaci u týmu až do konce sezóny, tak jsem byl novým vedením osočen a musel se dostavit k výslechu na policii, kde po mně chtěli vrátit peníze, které mi klub dlužil a původní vedení mi ten dluh férově doplatilo.
V další sezóně jsem asi v 10.kole, tedy podobně jako v Opavě, převzal tým Vítkovic ve II.lize na konci tabulky (na konci sezóny to byla záchrana) a v utkání s Opavou jsem od jejich fanoušků jsem musel snášet sprosté nadávky a číst transparenty proti mé osobě, protože nové vedení jim vyslalo signál, že za všechno může staré vedení včetně trenéra. I takový je život fotbalového trenéra. A když jsem dnes četl rozhovor s novým šéfem opavského klubu na téma ještě nedávno hrozícího krachu klubu, tak jsem měl hned jasno, na jaké téma bude dnešní můj komentář. Zřejmě se v Opavě dostatečně nepoučili ze situace v sezóně 2004 – 2005.