Patřím ke generaci, která v dětství neznala sport pod názvem „florbal“. Pro nás tehdejší kluky existoval především sport s podobným názvem „fotbal“. Jenže tak, jako všechna odvětví našeho života se vyvíjí, hledají se nové a nové věci, tak i sporty. Jenže já jsem celý svůj život sportoval podle svých možností (kromě fotbalu hokej, stolní tenis, tenis, volejbal) a nakonec to u mě vyhrál fotbal, kterému se věnuji od doby, kterou si pamatuji a aktivně se mu věnuji od osmi let. A platí to dodnes, protože se stal mým povoláním.
Ale zpátky k florbalu. Poprvé ho hrál můj vnuk ve škole místo pořádného tělocviku, ale na vyšší úrovni jsem ho poznal před deseti lety, tedy v roce 2008, kdy jsem trénoval fotbalisty Vítkovic a v Ostravě se konala jedna skupina mistrovství světa ve florbalu (druhá se hrála v Praze). Jako sportovní fanatik jsem si tuto událost nemohl nechat ujít. Asi jsem měl velká očekávání, protože jsem byl tímto sportem a tedy tím, co jsem tam viděl hodně zklamaný. Viděl jsem tam zejména hodně tzv. hluchých míst, kdy si obránci vyměňovali míček bez jakékoliv aktivity soupeře. V hledišti mně to připadalo, že jsou jen rodiny hráčů apod.
Od té doby tento sport sleduji i jako konkurenci mého sportu kopané a možná i proto vnímám vše kolem florbalu negativně, ale spravedlivě. Sleduji výsledky naší reprezentace na mistrovstvích světa, jak se snaží marketingově zmást veřejnost tvrzením, že je to sport velice úspěšný, protože sem tam se mu podaří získat bronzovou medaili. Jenže to je v situaci, kdy florbal hrají na solidní úrovni jen 4 země na světě a naši většinou skončí na 4. místě. Jak vtipně, přitom pravdivě poznamenal po posledním mistrovství světa v Rize a zisku 4. místa náš hráč či trenér Cepek, že jsme skončili čtvrtí, tedy poslední, i když za námi byly ještě další země.
Já totiž považuji tento sport sice za moderní, za nás to nebylo, ale neadekvátně preferovaný. A hlavně neúspěšný. Jenže ani uměle vytvořená nadprůměrná návštěva v O2 Aréně to nezmění. Stejně tak to nezmění ani až trapný způsob komentování redaktorů ČT a jejich přehnané pozitivní emoce. Ten sport je prostě i s maximálním marketingovým divadlem nezajímavý a neúspěšný. Být ze čtyř srovnatelných zemí pravidelně čtvrtý přeci není nic, co by mělo vyprodat, vlastně zaplnit obrovskou O2 Arénu, protože mám pocit, že tam jsou kromě rodin hráčů a fanoušků soupeřů i převážně děti zdarma pod podmínkou, že budou dělat co největší rachot darovanými nástroji a komentátoři hodně hlasitě prožívat jakoukoliv zajímavou akci na hřišti.
A jak s tím souvisí bývalá biatlonistka Gabriela Koukalová? Asi v tom smyslu, že stejně, jako mě nepřekvapili florbalisté, když skončili bez medaile, tak mě nepřekvapila tato bývalá skvělá sportovkyně, když minulý týden v rozhovoru s redaktorem deníku Sport oznámila, že tvrdě na sobě pracuje a uvažuje o návratu k biatlonu a doplnila to několika fotografiemi z posilovny. Považuji to totiž za další marketingový tah jejího manžela, který se o ni v tomto smyslu stará velmi dobře. Přiznám se, že pro některé pasáže v její knize jsem pochopení neměl. Mně by se líbilo, kdyby si největší reklamu dělala na lyžích se zbraní na zádech, ale vím, že to není v mých silách.