Nejsem propagátorem kritizovat trenéry, jako mnozí „odborníci“ u televizních obrazovek v restauračních zařízeních různých cenových skupin. Jsem také dlouholetý fotbalový trenér a moc dobře vím i z vlastní zkušenosti, jak těžké je toto povolání. A je mi jasné, že u reprezentace je to ještě těžší. Zodpovědnost je tam největší, ale také je tam moc dobře ohodnocená. Přesto, nebo právě proto si dovolím práci trenéra české fotbalové reprezentace zkritizovat.
Po jeho nástupu dostal od všech, tedy i ode mě hodně prostoru a času k testování velkého, možná až moc velkého množství hráčů a já předpokládal, že má svoji jasnou představu, co a jak chce s tímto týmem hrát. Jenže to se podle mého názoru nestalo a trenér Jarolím testuje stále dokola a testoval i na přípravném turnaji v Číně. Z jeho práce nedokážu, a nedokáže to nikdo, vydedukovat, jakým stylem, jakou strategií a s jakými hráči chce v reprezentaci pokračovat. Jeho práce mi připomíná sytém „pokus x omyl“, což bych chápal v začátku svého působení u reprezentace, ale určitě už ne v současné době. Nemůžu si pomoci, ale napadla mě v této souvislosti myšlenka o nadstandartním vlivu hráčských agentů, která před časem napadla místopředsedu FAČR pana Berbra. Oni totiž zcela logicky potřebují ve fotbalových životopisech svých „oveček“ mít zakomponován alespoň jeden start v české reprezentaci.
A pokud někdo nepochopil moje dosavadní řádky, tak pro příklad nemusím chodit daleko. Tím příkladem je pražská Slávie a její trenér Trpišovský, který s podporou sportovního manažéra Honzu Nezmara má jasnou vizi o tom, co a jak chce hrát (celoplošný, běhavý, agresívní fotbal, konstruktivní rozehrávku a není zásadní, v jakém rozestavení). A k tomuto cíli jasně směřují jeho postupné kroky, které komplikuje složení hráčského kádru z hlediska fotbalové i věkové typologie hráčů, kteří mu byli při nástupu do funkce přiděleni. Bylo proto jasné, že někteří musí odejít hned (Rotaň, Altintop) a někteří postupně za nimi, v současné době Danny. Naopak přednost dostávají běhaví, zarputilí hráči jako Souček, Bořil, Zmrhal, Sýkora, Jugas a další. Tento proces nejen práci trenéru Trpišovskému komplikuje, jak jsem před několika řádky napsal, ale také prodlužuje dobu, po kterou musí trenér Slávie dojít k podle své představu k ideálnímu stavu a musí mít k tomu co nejdříve pozitivní výsledky.
Jenže těchto komplikací je přeci trenér u jakékoliv reprezentace ušetřen, protože pro svoji herní strategii, čili pro svůj způsob hry, pokud ho má, si může vybrat vhodné hráče ze všech možných kritérií. Důležitou poznámkou v tomto souvětí je ta „pokud ji má“ a já se obávám, že trenér Jarolím ji nemá a to je pro mě velké překvapení. Ano, souhlasím, že trenér u reprezentačního týmu má také jednu velkou nevýhodu v tom, že nemá svoje hráče k dispozici potřebnou dobu ke společnému tréninku. Jenže s tím se musí vždy počítat a pokud má trenér nějakou svoji strategii, tak i to málo času a možnost výběru hráčů k její naplnění dle libosti tuto nevýhodu plně nahradí. Jenže trenér Jarolím tento dlouhý čas promarnil neustálým testováním (doufám, že ne „vylepšováním“ fotbalových životopisů hráčů).
Výsledkem je naše vystoupení v Číně, které bylo zřejmě spěšné ekonomicky, ale podle mého názoru ne fotbalově. Připomenout musím nepochopitelně zvolenou sestavu v utkání s týmem Uruquaie při hře na tři stopéry, kdy na posty levého a pravého stopéra zařadil typologicky krajní obránce, kteří potom dělali hrubé taktické chyby. A zdůvodnění nasazení těchto krajních obránců na posty stopérů ve hře se třemi stopéry, protože jsou rychlí v pokrytí útočných hvězd Suáreze a Cavaniho zní logicky, ale jen pro laika. Neznám totiž fotbalový tým, ve kterém by střední obránci byli rychlejší, než jejich protihráči útočníci. Ale tento nedostatek se řeší kvalitním vzájemným zajišťováním obránců, kompaktností a sehraností celé obrany a je jedno, zda tříčlenné (v defenzívě stejně pětičlenné) nebo čtyřčlenné. A zcela nelogický druhý důvod nasazení krajních obránců (Gebreselassi a Novák) dle trenéra Jarolíma bylo, že chtěl, aby se oba dostali do sestavy…
V dalším utkání se slabou Čínou se naši už čtyři obránci nechali zaskočit vodním několikaminutovým presinkem chabého soupeře a výsledkem byla branka v naší síti. Ano, souhlasím, že příchod dvou hrotových hráčů Krmenčíka a Schicka a pravého obránce Kadeřábka naši hru zkvalitnil a přispěl k obratu, ale k obratu s tak slabým soupeřem by přispěl jakýkoliv český hrotový útočník. Proti slabému soupeři nastoupit s typologicky brejkovým rychlostním typem útočníka jako Tecl je špatně.
A přirovnávat výkonnost a odhadovat po tomto utkání se slabou Čínou perspektivu dvou hrotových útočníků Krmenčíka a Schicka s legendárním Janem Kollerem a Milanem Barošem mi připadá velice naivní.
A ještě poslední poznámku, kterou si dlouhodobě, nejen za působení trenéra Jarolíma u české reprezentace všímám a proto si ji neodpustím. Podle současného trendu se trenéři snaží napodobovat způsob hry současných fotbalových gigantů. Mám na mysli konstruktivní založení útočné fáze hry přes konstruktivní obránce, pomocí krátkých přihrávek přes střední pásmo až k útočníkům. A já tvrdím, že ve fotbalu stále platí, že musím hrát způsobem, na který mám hráče a který ti hráči dokáží zvládnout. Pokud je nemám, musím hrát jinak. A při obdržené brance v úvodu utkání s Čínou se potvrdilo, že takové obránce nemáme. Jak už jsem zmínil, trenér musí mít svoji představu o způsobu hry, opakuji i s přihlédnutím k možnostem svých hráčů a nesmí se nechat ovlivňovat ani zkušenými hráči ve svém týmu (potom v něm nemohou být) ani okolím či médii. Jak si pozorný divák a předpokládám, že i trenér Jarolím si všiml, že tak kvalitní tým, jako je Uruquai se zatáhne do hlubokého bloku, naivního soupeře, který se vyhrne na jeho polovinu hřiště ve větším počtu hráčů o míč připraví a zasadí s pomocí kvalitních a rychlých ofenzívních hráčů (nejen útočníků) tvrdý der v podobě gólu.