Někdy si říkám, že moje dlouholeté hráčské a následně trenérské zkušenosti by byly velmi zajímavým námětem pro sepsání knihy o vývoji fotbalu ve druhé polovině 20. století a v začátku toho současného. Dílčích témat by se našlo hodně a díky tomu, že jsem o fotbalu během svého fotbalového života hodně přemýšlel, dokážu si jeho vývoj docela dobře vyhodnotit.
V tomto svém komentáři neobsáhnu zdaleka všechno, ale zaměřím se na tři fotbalové „revolucionáře“ v různé době a s různými úspěchy a dopady na jejich další trenérskou kariéru. Tím prvním je trenér Karel Brückner, který provedl v tehdejším Československu neuvěřitelnou modernizaci, kterou jsem zažil jako hráč a později i jako klubový mládežnický trenér a nakonec i jeho asistent v olomoucké Sigmě. V dalších řádcích bych doporučoval, kromě popisu jeho revolučních změn, pozorně si vyhodnocovat letopočty, protože z Olomouce je do Prahy hodně daleko a já dobře vím, že v Praze (myšleno ve vedení československého fotbalu a později českého) si toho dlouho nikdo dostatečně nevšímal a nedokázal to tedy ocenit.
Jen ve zkratce uvedu, že podle mého názoru nejspěšnější a nejkvalitnější trenér v našem fotbalu ve 20.století Karel Brückner vždy tvrdil, že ho nezajímá hra soupeře, protože on hraje podle svých not. Proto každý návštěvník fotbalového utkání tenkrát poznal, aniž by znal názvy klubů obou týmů, na které straně je mužstvo Karla Brücknera. Poznal to proto, že jeho soupeři hráli postaru, tu modernu trenéra Brücknera neznali, a proto ji hrát nemohli a navíc proti ní neznali protizbraň. Proto trenér Brückner nemusel řešit způsob hry soupeřů. A o jaké změny šlo? Jeho propracované standartní situace si pamatujeme, ale nebylo to jen o nich. Už v roce 1983 !!! jsme s ním absolvovali taktické tréninky, při kondičním tréninku sledoval tepovou frekvenci, trénink síly upravil pro jednotlivé hráče dle jejich možností a schopností, zaměřoval se na odrazovou sílu atd. Zdá se vám to běžné? Kdepak, tenkrát se trénovalo úplně jinak a taktika se neřešila vůbec. Hráči hráli podle svého citu, trenéři zdůrazňovali především odhodlání, bojovnost, kondiční připravenost. Pro srovnání uvedu, že v roce 1996, tedy ještě o celých 13 let později, naše reprezentace získala na EURO v Anglii stříbrné medaile a od tří olomouckých fotbalistů, kteří se turnaje zúčastnili, jsem se dozvěděl, že žádná taktika se před utkáním neřešila. Jen snaha o pozitivní atmosféru v týmu, bojovnost a nasazení. Hráči hráli podle svého citu a uvážení, podle svých zkušeností. Z toho tedy vyplývá, že trenér Brückner měl jednu velkou výhodu. Jeho novátorské metody, zejména v taktické přípravě, dlouho nikdo neznal, proto na ně nedokázal adekvátně reagovat, a proto ho v přípravě na utkání způsob hry soupeře nemusel zajímat. A dnes už je to ve fotbalu naprosto běžná záležitost a studovat podrobně hru soupeřů se rozhodl, jak jsem se v jednom rozhovoru s ním dočetl, i trenér Brückner při svém úspěšném působení u reprezentace U21 i „A“ mužstva.
Druhou revoluční etapu jsem prožil v období na přelomu 20. a 21. století už jako trenér. Nejznámějším protagonistou této obrody byl trenér Jaroslav Hřebík a s ním i několik dalších trenérů, mezi kterými jsem byl i já. Jednalo se o změnu v pojetí obranné fáze z osobního bránění na zónový způsob, vytváření tlaku na míč (presinku) atd. Trenéři v tomto období měli ve srovnání s dobou Karla Brücknera jednu velkou nevýhodu. Přechod na zónový způsob obrany a aktivní presink vyžadoval od hráčů daleko větší úsilí v kondici a především v taktické disciplíně a zodpovědnosti, v koordinaci a týmové spolupráci. A to se mnohým hráčům, zejména těm starším nechtělo absolvovat a tyto nové věci proto sabotovali a ovlivňovali negativně i ostatní spoluhráče. Věřte, že vím o čem mluvím, prožil jsem to i sám na sobě. Této negativní atmosféře a logicky i nevydařeným výsledkům podléhala i klubová vedení. Dobře si např. vzpomínám z té doby na prohru pražské Slávie, vedené trenérem Hřebíkem, v Ostravě 1:5 nebo třeba v Blšanech. Druhou nevýhodou moderních trenérům v té době, ve srovnání s Karlem Brücknerem, byl fakt, že k moderním herním prvkům se přidávali postupně i další trenéři, proto někteří soupeři dokázali lépe novým věcem čelit. Moje angažmá v letech 2001 až 2003 v Jablonci z tohoto pohledu nebylo vůbec náhodné. Měl jsem navázat na práci trenéra Hřebíka, který „povýšil“ na post trenéra Sparty, kde to z výše popsaných příčin měl velmi složité. Nebyla také náhoda, že po našem utkání na Spartě, které jsme vlastní brankou prohráli 0:1, trenér Hřebík konstatoval, že jsme je nepustili k jejich obávanému presinku. No protože jsem na něj dokázal zvolením určitého způsobu hry reagovat a tím ho minimalizovat. Paradoxem nakonec bylo, že po naší výhře v dalším utkání Jablonce se Spartou 2:0 byl trenér Hřebík odvolán. Navíc fanoušci Sparty po tomto utkání na dálnici do Prahy napadli autobus s mužstvem Sparty… A dnes už se nenajde v profesionálních soutěžích tým, který nehrál podle not, které tenkrát prosazoval trenér Hřebík, který byl v poté přesunut na post šéfa sparťanské mládeže, kde odvádí skvělou práci. A já dodávám, že trenéři, většinou bývalí hráči Sparty, kteří mu komplikovali v jeho snaze posunout český fotbal směrem k vyspělé Evropě a tvrdili, že „by se neměla dělat z fotbalu věda“ už ve vrcholovém fotbalu na postech trenérů nepracují a prosazují se jiní, pracovitější a progresívnější.
Jedním z nich je i Jindřich Trpišovský, který nikdy první ligu nehrál, ale vzdělává se a jde za moderními trendy. Právě tento trenér je hlavní postavou mého třetího trenérského revolučního období. Tímto obdobím je současná situace v pražské Slávii. K této úvaze mě přiměla prohra jeho týmu v prvním jarním kole v Jihlavě 0:1. Podle mého názoru je trenér Trpišovský ještě ve složitější situaci, než oba předchozí trenéři Brückner a Hřebík. Na jejich herní filosofii či strategii jsou jejich soupeři velmi dobře připraveni, protože proti nim nestojí trenéři typu bývalých hráčů Sparty. Navíc pracuje v klubu, který má ty nejvyšší ambice a chce a potřebuje v každém utkání vyhrávat a je mu pravděpodobně v této chvíli jedno, jakou trenérovou strategií, i když ji angažováním trenéra Trpišovského a sportovního manažéra Nezmara nastavil. Tlak na výsledky aktuálně umocňuje i velký odstup Viktorie Plzeň v tabulce HET ligy.
Další nevýhodou trenéra Trpišovského je typologie některých současných hráčů Slávie, které musel převzít a nepasují mu do jeho herní strategie. Díky tomu může nastat rozkol, a podle zaručených zpráv z médií už existuje, v klubu i v kabině. Vytvořila se skupina hráčů, které se jeho způsob tvorby týmu nelíbí a dávají to najevo a oponenty našel i u části vedení klubu. Samozřejmě výsledek utkání v Jihlavě jim nahrává a pozici trenéra Trpišovského a zřejmě i „jeho“ sportovního manažéra Nezmara zeslabuje. V současné době je proto Trenér Trpišovský pod velkým tlakem, stejně tak i hráči, které si přivedl. Dvojnásob to platí pro ty „jeho“ z Liberce. Je jasné, že uklidnit atmosféru může jen výhra v dalším kole, ale s Bohemians pod progresívním trenérem Haškem a běhavým soupeřem to nebude jednoduché.