Evropské poháry? Bilance dobrá, ale jen na první pohled

Jako každou fotbalovou sezónu i letos ji zahajují předkola Ligy mistrů a Evropské ligy. A v ní i účast našich, tentokrát pěti klubů. Z nich postoupili přes svého soupeře tři plus Sparta, která sice přes rumunskou Steau nepostoupila, ale pokračuje v kvalifikaci „jen“ Evropské ligy. Svoji účast tedy ukončila jen Mladá Boleslav po prohře v Makedonii 0:2 výhra 1:0 na domácím stadionu tuto ztrátu nevymazala. Zápasová bilance našich pěti klubů v tomto třetím předkole je 3 5 2. Ne, to není základní rozestavení fotbalového týmu. Přeloženo tzn., že naše týmy 3 utkání vyhrály, 5 krát hrály nerozhodně a jen 2 krát prohrály. V deseti utkáních uhrály dohromady skóre 8:8.

Tato bilance na první pohled nevyznívá špatně. Deset utkání, 4 týmy pokračují ve snaze protlačit se do skupinové fáze soutěží, jen 2 prohry, ale také jen 8 vstřelených branek. A tady jsme u jádra věci a vůbec nejsem zatížen zjednodušeným hodnocením kvality fotbalového mužstva a jeho hry jen podle počtu vstřelených branek. Spíše naopak, považuji za kvalitu fotbalového týmu i jeho dobrou organizaci a tedy minimum obdržených branek. A 8 obdržených branek v deseti utkáních je opravdu dobrá vizitka. Přesto jsem po shlédnutí obou utkání Plzně, jednoho Sparty a Liberce a po prostudování komentářů ke zbývajícím utkáním hodně kritický. Také chápu, že pro kluby a jejich týmy a realizační týmy byl rozhodujícím výsledkem postup, ne počet vstřelených nebo obdržených branek či krása herního projevu. A právě ten poslední aspekt mě hodně zklamal.

Mladou Boleslav jsem v utkání se soupeřem z Makedonie neviděl, tak ji vynechám, i když nepostup asi o dobrém herním projevu nesvědčí. Ale především v utkáních kvalifikace o ligu mistrů Viktorií Plzeň a Karabachem z Azerbajdžánu a Sparty se Steauou Bukurešť z Rumunska ukázaly v plné nahotě specificky české nedostatky, podobně, jako nedávné EURO ve Francii. Oba tito soupeři totiž převyšovali naše dva nejlepší týmy dynamikou pohybu, tempem utkání a především ovládáním míče v rychlosti. Dále ve schopnosti a odvaze přejít přes hráče tzv. jeden na jednoho, sebevědomím a odhodláním v daném klíčovém utkání soupeře zdolat nasazením na hranici svých fyzických i psychických sil. Všechno, co jsem teď spolu vyjmenoval totiž spolu navzájem souvisí a podmiňuje se. Technicko taktické nedostatky jsou kromě nesprávné metodiky tréninku ovlivněny mentální nedostatečností. Pokud si hráč nevěří, nedokáže se vyrovnat s tlakem, který tak důležité utkání provází, tak mu „ztěžknou“ nohy, nevěří si pokud k tomu přidáme naši českou nekvalitu v práci s míčem v pohybu, tak čím chceme srovnatelné soupeře porážet. Přesto, že Plzeň s obrovským štěstím postoupila a Sparta ne, tak ten projev a srovnání se soupeřem bylo zcela stejné. A to na druhé straně hřiště nestály nadprůměrné evropské týmy.

A já vidím hlavní problém v tom, že v minulosti jsme sice vždy zaostávali v práci s míčem v rychlosti, ale nahrazovali jsme to disciplínou v organizaci hry, soudržností a mentální odolností. To dokážeme i dnes, jenže jen v utkáních, kdy nejsme favoritem. Pokud ním jsme, tak tuto roli nedokážeme zvládat tak, abychom uspěli podle svých představ a možností.

A ještě jedna velká změna nastala ve srovnání s dobou nedávno minulou. V atributech, kterými jsme doháněli nedostatky v dynamice pohybu, koordinaci a práci s míčem v rychlosti nás už i ty průměrné evropské týmy dohnaly, často i předběhly. Je to proto, že my jsme se zastavili a tápeme na místě. A to všechno se ukázalo i na nedávném EURO 2016 ve Francii a ukazuje se to i v mezinárodní klubové konfrontaci v předkolech evropských pohárů.

Bohužel si musíme zvykat, že jsou pro nás těžkými soupeři mužstva z průměrných a někdy i podprůměrných ligových soutěží v Evropě.

Tento komentář nemá za cíl rozebírat jednotlivá utkání našich týmů, ale upozornit na skutečný stav českého fotbalu a jeho snižující se renomé. A není to jen k zamyšlení na úrovni trenérů a hráčů, ale také na stavu českého fotbalového prostředí, které vytváří všichni zúčastnění. Mnozí se ještě neumíme chovat profesionálně, nemám na mysli jen hráče, ale i trenéry a funkcionáře. I to ukázalo nedávné EURO a tisková konference po něm. Podobně nervózní, jako byl tenkrát trenér Vrba je v poslední době i trenér Sparty Ščasný. Už před soubojem se Steauou Bukurešť jsem z něj měl pocit, jako by se zbavoval zodpovědnosti za výsledek, ve svých vyjádřeních byl dost odevzdaný, což samozřejmě vycítí i hráči. Nabízí se mi teď i paralela s EURO. Zda to tam nebylo podobné, zda hráči nevěděli či netušili, že trenér Vrba po EURO u národního týmu končí. Cítím ve Spartě určitý nesoulad mezi klubem a trenérem a to je vždy signálem problémů. Možná po přestupech Krejčího a Schicka do Itálie. Ale to jen spekuluji, ale trenéři typu Ščasného jsou celou kariéru zvyklí, že jim někdo cestičku k úspěchu „umetá“ a těmito hráčskými odchody to vidí opačně. Sám konstatuje, že hráči nemají formu a nechce se mi věřit tomu, že si neuvědomuje, že za to je přeci zodpovědný trenér. Kritizuje konkrétní hráče v médiích. I když má pravdu, tak to není obvyklé a podle mého to svědčí o nedobré atmosféře v týmu, a že chemii, kterou my trenéři v něm budujeme to silně nahlodává. K tomu patří i jiný přístup rozhodčích. I v Bukurešti se trenér Sčasný několikrát dostal do diskuse s rozhodčím. On byl totiž celou svou kariéru zvyklý na jiné zacházení.

Sečteno, podtrženo. Všichni bychom se měli zamyslet, proč hráči neumí ovládat míč v rychlosti, proč vychováváme fotbalisty, kteří se neumí vypořádat s tlakem na výsledek utkání, proč naše fotbalové prostředí vychovává fotbalisty, kteří se nedokáží vyrovnat s konkurenčním prostředím po příchodu do klubu v zahraničí a mnozí se tak brzy vrací zpět do „teploučka“ v Česku, proč naši rozhodčí předvádí výborné výkony na mezinárodní scéně a nedokáží to v naší lize, proč někteří naši trenéři se neumí vypořádat s tlakem ze strany médií, proč jsou pozice u reprezentace často řešeny jako trafika, než trenér sežene lepší angažmá (nemám na mysli jen trenéra Vrbu, ale i asistenta Klusáčka, technického ředitele Fitzela, trenéra Haška) atd., atd. … O tom všem je naše české fotbalové prostředí a patříme sem všichni bez rozdílu, ne jen trenéři a hráči.

Komentáře nejsou povoleny.