Zcela jistě nejsem sám, kdo si všímá dlouhodobé nadvlády klubových fotbalových týmů španělské nejvyšší fotbalové soutěže Primera División v evropských pohárech, konkrétně v Lize mistrů a Evropské lize. Stejně je tomu tak i v letošní sezóně, kdy se ve finále Ligy mistrů 25. května utkají dva španělské velkokluby dokonce z jednoho města Real a Atlético Madrid. Pokud vám tam chybí další španělský gigant, tak jen připomenu, že ten byl vyřazen ve čtvrtfinále právě Atléticem.
Chudší sestra Ligy mistrů Evropská liga bude mít ve finále španělskou Sevillu proti anglickému FC Liverpool. O převaze španělských klubů i v této soutěži svědčí, nejen jejich počet v závěrečných kolech, ale také to, že zbývající týmy Primera División se vyřadily navzájem. Bilbao vyřadilo Valencii v osmifinále, Sevilla Bilbao ve čtvrtfinále a v semifinále dalšího španělského soupeře Villareal. Podobné statistiky bychom našli i ve dvou předchozích ročnících obou soutěží. FC Sevilla dokonce oba předchozí ročníky Evropské ligy vyhrála a za několik dní 18. května bude moci završit vítězný hattrick ve finále s FC Liverpool.
Pokud má někdo pocit, že tato úspěšnost je dílem náhody či štěstí, tak zcela jistě je to mylná dedukce. Převaha španělských klubů je logický důsledek fotbalu, jaký se v Primera División nejen předvádí, ale i vyžaduje. Každá nejvyšší fotbalová soutěž ve vyspělých evropských zemích se totiž vyznačuje určitými fotbalovými parametry a charakteristikami. Anglická je typická úžasným tempem po celých 90 minut, divák nemá možnost si odpočinout, protože mu to strhující tempo nedovolí. Německá bundesliga má skvělou prezentaci a reklamu, a proto i atmosféru na vyprodaných stadionech, na kterých si hráči nedovolí odpočinout a předváděný fotbal je proto velmi zarputilý, ale současně i dobře organizovaný.
Jenže ta španělská Primera División má jednu přidanou hodnotu. Tou je výborná orientace hráčů v prostoru (v současném fotbalu, kdy hráči mají pro řešení herních situací minimum času a prostoru nesmírně důležitá schopnost), skvělá práce s míčem v pohybu a kombinační schopnosti. Pokud máte pocit, že jsem na něco zapomněl, tak jen dodám, že ostatní nezbytné předpoklady pro současný fotbal, tedy kondice, rychlost ve všech modifikacích jako myšlení, reakce, provedení, práce s míčem, včetně běžecké, taktická disciplína, důsledná organizace hry a vyvážená ofenzíva a defenzíva, chování hráčů po zisku a po ztrátě míče jsou naprosto samozřejmé. Ovšem zmíněnou přidanou hodnotu má jen ta španělská.
Proč právě španělská? Všechno vychází ze systému výchovy mládeže od útlého věku. Na prvním místě je velká popularita fotbalu a z ní plynoucí zájem těch nejmenších. K tomu je třeba přidat velmi liberální přístup trenérů mládeže ke svým svěřencům, z kterých se postupně stávají silné osobnosti. U kluků je vyžadována kreativita ve výběru řešení herních situací s důrazem na práci s míčem v prostoru a v pohybu.
Proto mají týmy ze španělské Primera División v utkáních se soupeři z jiných zemí vyšší procento držení míče, i když se ostatní soupeři snaží najít recepty i na tuto přednost. Proto v posledních sezónách i týmy z Primera División stále více používají rychlou přímočarou přechodovou fázi po zisku míče a hlavně velice účinný a na organizaci a disciplínu náročný represink, tedy po ztrátě míče okamžité aktivní napadání soupeře s cílem získat míč co nejrychleji zpět. Díky těmto přednostem mají španělské kluby ve svých kádrech kromě fotbalistů vychovaných ve svých klubech ve zmiňovaném systému výchovy i fotbalisty z jiných zemí, především z Jižní Ameriky. Konkrétně z Brazílie, Argentiny, Uruquaye, Chile, Kolumbie, Kostariky. Jsou to totiž fotbalisté, kteří skvěle zapadají do způsobu hry a požadavků španělského systému výchovy hráčů, založeném na bezchybném ovládáni míče a kreativitě. Ovšem i tito fotbalisté musí dnes splňovat i další předpoklady, které současný fotbal vyžaduje a v minulosti to právě tito Jihoameričané často nedokázali (kondice, disciplína, defenzíva atd.). Bez těchto vlastností by se neuplatnili dnes nejen ve Španělsku, ale nikde v Evropě. Proto i ve Španělsku mají šanci uspět jen ti s nejvyšší kvalitou. Navíc fotbalisté z Jižní Ameriky mají podobnou mentalitu s tou španělskou a neplatí u nich jazyková bariéra. Španělštinou se v těchto zemích mluví zcela běžně.
Naopak méně fotbalistů mají ve svých kádrech španělské týmy z evropských zemí. Snad jen z Francie, Portugalska (ti jsou považovaní za evropské Brazilce) a Chorvatska. Jinak jen jednotlivci, jako např. v Realu Madrid Walesan Bale. I to charakterizuje rozdíl, mezi fotbalem ve Španělsku a jinde v Evropě. A ten rozdíl je tou zmiňovanou přidanou hodnotou, která způsobuje převahu týmů z Primera División v závěrečných kolech evropských klubových soutěží Ligy mistrů a Evropské ligy.
Díky takovému ofenzívnímu fotbalu je na hru týmů z Primera División příjemný pohled, v utkáních padá více branek a hlavně jsou úspěšné. Pokud jde o počty branek, tak ve španělské Primera División vstřelilo 5 nejlepších kanonýrů celkem 144 branek (Suárez 37, Ronaldo 33, Messi 26, Benzema a Neymar 24). Stejný počet střelců v italské nejvyšší soutěži 96, německé 105 a anglické 108. Německá má odehráno 33 kol, ty ostatní 37.
I z letošní výsledkové statistiky v evropských pohárech vyplývá, že španělské týmy byly vyřazeny převážně soupeři ze španělské nejvyšší soutěže. Pokud by se tak nestalo a los je proti sobě nepostavil, tak by zřejmě v semifinále obou soutěží byly jen španělské kluby. A opakuji, že by to nebyla žádná náhoda, ale logický důsledek jejich zmiňované přidané hodnoty. Proto bude zajímavé, co vymyslí ostatní evropské kluby do další sezóny, aby převahu týmů z Pyrenejského poloostrova vymazaly nebo alespoň snížily.
Zmínit se musím také o trenérech týmů z Primera División. Platí pro ně totiž stejné vysvětlení, jako u fotbalistů. Z 20-ti klubů je v pozici hlavního trenéra 15 Španělů, tedy expertů dobře ovládajících španělskou fotbalovou školu. Dále jsou 3 trenéři Argentinci, Francouz Zidane v Realu Madrid a jeden Rumun. Jak dopadl experiment s anglickým trenérem Nevillem ve Valencii jsme se mohli přesvědčit nedávno. Je to trenér z úplně jiné fotbalové kultury a fotbalové filosofie, než je ta španělská, problémem byla i jeho neznalost španělštiny, která velmi omezuje schopnost trenéra komunikovat se svými svěřenci. Komunikace je totiž v práci trenéra jedním z nejdůležitějších předpokladů pro jeho úspěšnost. Proto také působení anglického trenéra Nevilla u týmu Valencie nemělo dlouhé trvání.
V posledních letech se i náš fotbal hodně inspiruje u těch nejkvalitnějších fotbalových zemí a patří mezi ně i španělská škola. Příslušné komise FAČR mění dlouholeté a zatuchlé pořádky v práci s mládeží, ale z vlastní zkušenosti vím, že to jde pomalu. Je to jednak dlouhodobá záležitost a také je složité měnit zavedené způsoby myšlení lidí, kteří se na výchově mladých fotbalistů podílí. Jde to ztuha, ale ta cesta je nasměrována dobře, jen je třeba být trpělivý, pracovat a nenechat se odradit. Bohužel další moje zkušenost je, že nové věci mnozí nechtějí akceptovat a ty, co se je snaží aplikovat jsou svým způsobem podezřelí, a proto nežádoucí. A neplatí to jen pro fotbalové prostředí.