Stejně, jako většině diváků, expertů i trenérů se mi výkon našeho národního týmu v utkání se Skotskem, které jsme prohráli 0:1 nelíbil. Hra našeho týmu byla pomalá, s mnoha technickými chybami, nesourodá, byla vidět nesehranost a nejistota. Utkání vyvolalo spoustu názorů a příčin nevýrazného výkonu našeho mužstva. S některými souhlasím, s některými ne a v tomto komentáři se chci podělit o ty svoje i v kontextu vývoje fotbalu a mých zkušeností. I toto utkání totiž potvrdilo, že dochází na moje slova a moje názory, kterými jdu tak trochu proti proudu, a že nacházejí postupně opodstatnění.
Náš tým v tomto utkání prohrál zaslouženě, nedokázal se prosadit proti disciplinovanému týmu, který hrál z obranného bloku na rychlé protiútoky. A my teď zjišťujeme, že naši fotbalisté proti takovým soupeřům hrát neumí, protože jim chybí kvalitní práce s míčem v rychlosti a rychlý přechod do protiútoku, a proto se soupeř stihne opět postavit do neprostupného bloku. Souhlasím s názorem, že v takovém případě by týmu pomohl hráč typu Rosického, ale ten není a nevíme, zda bude a pokud ano v jaké formě na blížícím se EURO ve Francii.
Trenér Vrba má pravdu v tom, že na EURO budou proti nám stát týmy Španělska, Turecka a Chorvatska a ty nám budou vyhovovat v tom smyslu, že budou tvořit hru a my je budeme moci nachytat vysunutým presinkem, nutit k chybám a hrát na rychlé protiútoky, což českým týmům vyhovuje právě z toho důvodu, že práce s míčem vždy byla a je českou slabinou. V tomto smyslu utkání se Skotskem opravdu nebyla ideální příprava na EURO 2016, ale jako prozření pro některé české hráče, trenéry, funkcionáře i fanoušky určitě ano.
A až nyní se dostávám k jádru toho, proč jsem se rozhodl na toto téma napsat tento můj komentář. Utkání se Skotskem potvrdilo můj způsob trenérského přístupu k fotbalu a volby způsobu hry. Ten přeci musí vždy vycházet z typologie a schopností svých svěřenců. Já vždycky měl jako trenér ve svém mužstvu hráče nižší kvality, než byl průměr dané soutěže. Zkrátka jsem trénoval ve sportovními ambicemi skromnějších podmínkách a musel volit způsob hry, který tomu odpovídal. Bylo to v době, kdy přišla do Českého fotbalu, díky několika trenérům nadšencům, velká novinka zónové bránění v blocích a vytváření tlaku na míč (presink). Tato, ve vyspělém fotbalovém světě již běžná praxe, se v Česku prosazovala ztuha i díky skupině pražských trenérů prošlých hráčsky především Spartou, kteří tyto novinky zlehčovali tvrzením, že „z fotbalu není třeba dělat vědu“. Skupina byla poměrně vlivná, protože se její členové střídali na nejprestižnějším trenérském křesle u reprezentace (Chovanec, Straka, Rada, Bílek). Dnes už chvála bohu všichni pochopili, že ta cesta trenérských nadšenců byla a je správná.
Na tuto dobu jsem si vzpomněl i při utkání se Skotskem i dnes po přečtení různých komentářů a názorů. Nesouhlasím s názorem jednoho zkušeného nejmenovaného trenéra, že naši dnešní fotbalisté jsou na tom technicky nejhůře za posledních 30 let. Oni jsou totiž pořád stejně špatní, jenže změnil se fotbal. Na všechno je méně času a místa a ta nedokonalá práce s míčem je více vidět. I proto se v poslední době změnily tréninkové metody v práci s malými fotbalisty, ale jde to pomalu a zlepšení se projeví až za několik let. Jenže EURO je za několik měsíců.
Proto považuji přípravné (nikoliv přátelské) utkání se Skotskem za velmi přínosné. Skotové jsou skoro kritizovaní, že hráli z hlubokého bloku a „jen“ na rychlé protiútoky. A proč by tak nehráli? Proč by měli hrát tak, jak neumí a jak by si to přál jejich soupeř?
A vracím se ke své trenérské kariéře, kdy mi byla přidělena mými konkurenty „nálepka“ defenzívního trenéra. První moje prvoligová štace byl totiž Jablonec, který mě angažoval po odchodu trenéra Hřebíka do Sparty, protože jsem zaváděl nové prvky do fotbalu jako on. Dnešní šéf klubu pan Pelta v té době pracoval ve Spartě. Poskládali jsme tenkrát mužstvo z mladých kluků z Čech i Moravy a vzhledem k jejich zkušenostem a průměrné kvalitě jsem zvolil odpovídající způsob hry podobný týmu Skotska. V Jablonci byla navíc v té době nejmenší hrací plocha v lize, o 3,5 metrů kratší a hlavně o 4 metry užší, což čas na řešení herních situací ještě snižovalo. Po utkání na Spartě, které jsme nešťastně prohráli 0:1 vlastní brankou, na tiskové konferenci Jarda Hřebík konstatoval, že jsme Spartu nepustili k jejímu presinku. Přeci proč bychom měli složitou rozehrávkou Spartě umožňovat uplatňovat napadání a naše ztráty míčů na vlastní polovině? Protože by to soupeři, tedy Spartě vyhovovalo? Proto jsme zvolili rychlý, jednoduchý a bezpečný přechod na útočnou třetinu hřiště výkopem brankáře? Samozřejmě předem nacvičená varianta a koordinovaná se všemi hráči v poli. Podobně to bylo i se Skotskem. Oni také ze svého repertoáru vyřadili rozehrávku od obrany a volili jednoduchý, bezpečný a nacvičený výkop brankáře hluboko na soupeřovu polovinu. Naopak navíc nedovolili našemu týmu rozehrávku přes naše obránce, kteří se o to společně s brankářem Koubkem snažili, ale míč zpravidla logicky skončil zpět u brankáře. Proto tvrdím, pokud na tento způsob hry nemám v konfrontaci se soupeřem hráčskou kvalitu, tak to nemůžu hrát. Se slabším soupeřem ano, protože eventuální chyby v podobě ztrát míčů na vlastní polovině tento slabší soupeř nepotrestá. Z této reality jsem vždy jako trenér vycházel, někteří mi za to dali nálepku, která mi v kariéře nepomohla, protože v Česku vznikl názor, že to je špatné a svým způsobem nefotbalové. A dnes na to postupně přichází i česká reprezentace a bez problémů často i Petr Čech v Arsenalu a mnozí jiní. I tvrdošíjná snaha českého brankáře Koubka o rozehrávku v utkání se Skotskem sváděla k domněnce, že tento způsob zahájení hry je něco nepatřičného a zavání ostudou. Až taková se v posledních letech u nás vytvořila mezi některými trenéry a lidmi ve fotbalovém prostředí atmosféra. Doufám, že i utkání se Skotskem je snad usvědčí z omylu. Jako kdysi zlehčování zónového bránění v blocích a aktivního napadání hráče s míčem. Dnes už věc nezbytná a běžná.
Při losu skupin na letošním EURO 2016 jsem jako jediný expert deníku Sport uvedl, že los je hodně těžký, protože to jsou soupeři, kteří skvěle ovládají míč a proti těm se nám historicky hraje špatně. Jenže i utkání se Skotskem ukázalo, že to v našem případu možná může být právě naopak. Proti týmům, které skvěle pracují s míčem a používají rozehrávku od vlastního brankáře přes obránce nahoru se nám bude hrát lépe, než proti soupeřům, s kterými musíme tvořit hru my. Potvrzují to i utkání pražské Sparty v Evropské lize, kde jí vyhovují silní soupeři (Krasnodar, Lazio a Villareal), kteří tvoří hru a hodně kombinují a hráči Sparty výborně presují a těží z rychlých protiútoků. Ta doba, kdy byli za tento způsob hry trenéři kritizovaní a nálepkovaní je snad už pryč a snad k tomu do budoucna přispělo i utkání se Skotskem.