Ano, to srovnání sedí. Tato utkání měla společné snad jedno. V obou se hrálo před vyprodaným stadionem, jen v Polsku to znamenalo 40 tisíc, v Ostravě „jen“ 15. Jinak rozdílů tam bylo mnoho a z pohledu fotbalového trenéra to platí dvojnásob.
Začnu tím nejzásadnějším a to je výsledek utkání. V Ostravě výhra a v Polsku prohra. Co dál? První vstřelená branka a první obdržená branka, rozložený soupeř plný individualit bez motivace a soudržný tým obrovsky motivovaný a podporovaný celým národem, naše sestava založená více na zkušenosti a sestava plná nezkušených hráčů, větší zaměření stanovené taktiky na defenzívu a větší zaměření na ofenzívu i vzhledem k nepříznivému průběhu a začátku utkání. Z těchto rozdílných parametrů je třeba obě utkání srovnávat a srovnávat také výkony našich hráčů a celého týmu.
Po utkání v Ostravě jsem tvrdil, že utkání nebylo z naší strany tak kvalitní, jak by napovídal výsledek. I v tomto kritériu to vidím tentokrát zcela opačně. Utkání ve Wroclavi bylo z naší strany herně kvalitnější (s výjimkou prvních 15-ti minut), než by napovídal výsledek, jenže jsme se nevyvarovali individuálních hrubých chyb, po kterých jsme inkasovali branky. A to je problém, který je třeba odstranit, jinak se nedá ve fotbalu uspět a je třeba odhalit, proč k těm chybám došlo.
Když prohráváte v 11. minutě 0:2, chcete se ukázat v co nejlepším světle trenérovi, který bude rozhodovat o nominaci na EURO a v reprezentaci začínáte získávat první zkušenosti nebo se do ní vracíte po delší době, to není jednoduchá situace. V tomto ohledu zaslouží náš tým pochvalu, protože v následujícím průběhu ukázal kvalitu na míči, aktivitu a dobrou kombinaci na soupeřově polovině, zkrátka se nesložil. Jenže je třeba vidět, že to už je za stavu 0:2.
Hodnocení hráčů z mého pohledu je následující. Brankář Čech ve svém 118. utkání chytal spolehlivě, branky určitě nepadají na jeho vrub. Problémem byla tentokrát naše obranná čtyřka a především její pravá část. Nejen proto, že na pravé straně se stala hrubá chyba před první brankou. Překvapil mě evidentně nesoustředěný Suchý, který vyrobil několik chyb v rozehrávce určitou lehkomyslností a to se zejména na tomto postu nevyplácí. Mladý Kalas hrál na postu pravého obránce špatně, což pro mě není vůbec překvapením a není to tak ani jeho chyba. Proč? Protože on není typologicky ani fotbalovou charakteristikou pravý obránce, přesto, že na tomto postu nastupuje v klubu ve II. nejvyšší soutěži v Anglii. Jenže tam se hraje jiný fotbal, než na úrovni reprezentace. Tam se hraje hodně vzduchem, jednoduše pomocí dlouhých míčů a to Kalasovi sedí více, než rozehrávka po zemi, konstruktivně, jak to chtěl Suchý. Kalas je totiž svými fotbalovými předpoklady i myšlením střední obránce, kde může tyto svoje přednosti uplatnit a nedostatky v rozehrávce a podpoře ofenzívy tam nejsou tolik vidět. Někdo možná namítne, že v Nizozemsku hrál dokonce pravého záložníka a dobře. Ano, ale to bylo v situaci, kdy jsme hráli v oslabení a bránili těsné vedení a tam uplatnil své přednosti hru hlavou, důraz v soubojích soubojích a bojovnost, tam nemusel nic tvořit.
O Suchém jsem se zmínil, mně se jeho výkon nelíbil, lepší hodnocení bych tentokrát přiznal Procházkovi, ale s dodatkem, že byl „jednookým králem mezi slepými“. Snahu mu nemohu upřít, ale nedůsledností směrem dozadu tam bylo stále hodně. Jako při první brance. Nejlepší hodnocení bych dal debutantovi Bartošákovi, který se snažil hrát aktivně, ale jeho spoluhráči v obraně mu to vůbec neusnadnili.
Teď konečně také něco pozitivního. Zvědavý jsem byl na Kamila Vacka, kterého jsme už dlouho neviděli a šly o něm výborné reference z polské ligy. Ty reference o jeho výborných výkonech nelhaly. Všímal jsem si ho důkladně a oceňuji jeho fotbalovost ve spojení s pracovitostí. A to je to, co současný fotbal potřebuje. Umět hrát fotbal a pracovat. Vacek byl v neustálém pohybu, stále se nabízel pro míč a herní situace řešil vždy nejvýhodnějším způsobem. Ano, já vím. Nezvládl ubránit v 11. minutě jednoho z nejlepších hlavičkářů Polska při rohovém kopu. Otázkou je, zda malý Vacek má nějakou šanci v souboji s tak vysokým hráčem. Prominul bych mu, že asi od 70. minuty už nebyl tak vidět. Při jeho aktivitě se není co divit, že mu už docházely síly. Naběhal toho totiž opravdu hodně a řekl si určitě o nominaci.
Skvěle mu ve středu hřiště sekundoval zkušený Plašil. Podobně byl aktivní, v defenzívě si počínal spolehlivě a konstruktivně a vydržel se silami celé utkání. Byl opravdovou oporou méně zkušeným spoluhráčům. Na těchto postech se trenér Vrba nemusí ničeho obávat.
Na křídlech tentokrát nastoupili Krejčí vlevo a Zahustel vpravo. Je škoda, že druhý jmenovaný nevyužil velkou šanci hlavou po centru Procházky. Jinak hrál velmi snaživě, ale zkušenosti mu ještě chybí. Krejčí vstřelil pěknou branku, hrál s chutí, ale zdá se mi, že jeho přínos pro tým je větší, když se zapojí do utkání v jeho průběhu, než v základní sestavě.
Podhrotový hráč Pospíšil projevil velkou snahu, opět uplatnil svoji pověstnou „šajtli“ po vzoru Rosického, ale zdá se mi, že mu chybí větší přímočarost a odvaha vniknout s míčem i bez něj do pokutového území. Snaží se více manévrovat v jeho okolí. Tím se také nedostávají do hry a zejména do koncovky naši hrotoví hráči a platilo to i o Škodovi v tomto utkání. I když mohl vyrovnat na 2:2. Jeho přízemní střela z otočky, na kterou brankář Polska vůbec nereagoval, letěla bohužel těsně vedle.
Druhý poločas oba trenéři hodně střídali, což kvalitě utkání nikdy neprospívá. Mně se tentokrát nelíbily výkony křídel Šurala a Skaláka. Měl jsem z nich pocit, že hrají zadrženě, asi s pocitem, že už do reprezentace patří a nemusí se o ni tak rvát. Nebyli tak aktivní, jako v předchozích utkáních, kdy o nominaci evidentně bojovali a pozápasová připomínka trenéra Vrby o možnosti vypadnutí ze závěrečné nominace u některých hráčů možná mířila i na ně. Chování Skaláka při rychlém protiútoku soupeře po našem rohovém kopu, z kterého jsme obdrželi třetí branku, bylo zcela nezodpovědné. Ignoroval sprintujícího hráče Polska (podobně liknavě se zachoval i Pospíšil), a proto mohli postupovat ve třech na osamoceného Bartošáka.
Potvrdilo se, že pro trenéra Vrbu se stala obě přípravná utkání skvělým materiálem o jednotlivých hráčích a ukázala mu mnohé. Každé z nich bylo jiné v mnoha směrech a o to je to cennější.