Česká U21 nepostoupila do semifinále turnaje, česká U21 se neprobojovala na Olympijské hry v Brazílii. To jsou fakta, která možná mnohým k hodnocení stačí. Mně ale ne, protože existují i jiná, velmi pozitivní kritéria a na ty nesmíme zapomínat.
Náš tým hrál jednoznačně nejatraktivnější fotbal na turnaji a za tím si stojím. Viděl jsem všechna utkání v Olomouci a další v přímých přenosech České televize. Proto si toto hodnocení dovolím tvrdit. Co více může toto hodnocení podpořit, než potlesk zaplněného stadionu ve stoje, i když naši hráči po remíze 1:1 s největším favoritem Německem i aplaudující diváci zjistili, že tento výsledek na postup do semifinále nestačí.
Po nevydařeném druhém poločasu v prvním utkání s Dánskem jsem ani já nechápal takovou změnu k horšímu ve srovnání s poločasem prvním. Ale to jsem ještě nevěděl, čeho jsou mladí reprezentanti schopni v dalších utkáních. Napadalo mě proto, že jejich hlavy zaplnila zodpovědnost a tzv. strach z výhry nebo kondiční deficit. To se ve fotbalu stává a známe to všichni trenéři. Proto jsem byl moc zvědavý na další dvě utkání našeho výběru ve skupině se Srbskem a Německem. Jenže tam naše hra vypadala ještě lépe, než ve vydařeném prvním poločasu s Dánskem a platilo to dokonce o obou poločasech.
Se Srbskem hrál náš tým velmi aktivně, odvážně, vysoko napadal rozehrávku soupeře, který byl často nucen místo konstruktivní rozehrávky od brankáře přes obránce míče vykopávat. To by ještě nebylo nic tak složitého z naší strany. To je především výrazem plnění taktických pokynů (ty byly zcela jistě takto trenérem Dovalilem rozdány), dobré organizace hry a disciplíny a ochoty vysokým fyzickým nasazením tento kondičně náročný způsob hry realizovat. I já předpokládal, že našim klukům budou docházet síly. Jenže nedošly, což je důkazem toho, že druhý poločas s Dánskem nebyl o kondici.
Jenže takto správně zvolená taktika a její plnění je sice práce nesmírně náročná a důležitá, ale mě nejvíce zaujala jiná věc. Naši hráči si počínali skvěle po získání míče, což je jedna z největších slabin českého fotbalu a byla vidět právě i v prvním utkání s Dánskem. Je to totiž o výběru správného řešení herní situace, o nabídce spoluhráčů pro hráče s míčem, o prostorové orientaci a správném načasování přihrávky. A to je podle mého názoru největší nedostatek českého fotbalisty. A tady najednou jsem viděl po zisku míče správná řešení z hlediska prostoru a času, rychlostní náběhy na průnikové přihrávky do obranného postavení soupeře, skvělý první dotek s míčem při jeho převzetí a v neposlední řadě kvalitní a přesná kombinace a zakončení. Byla radost se na takový výkon dívat a výsledek 4:0 vůbec neodpovídá spoustě dalším šancím, které si po pěkných akcích náš tým vypracoval.
V našem týmu nebyl hráč, který by nepodal nadstandartní výkon. Zcela jistě týmu fotbalově i mentálně pomohl příchod tří hráčů, kteří s Dánskem hrát nemohli. Kalas tmelil a organizoval obranu, jeho přítomnost pomohla i jeho spoluhráčům v obraně, hlavně Brabcovi. Podobnou roli, tentokrát v ofenzívě hrál i Kadlec, bohužel jen slabou půlhodinu, protože musel střídat pro zranění kotníku, které si přivodil úplně sám. Přínosem byl i pracovitý, důrazný a sebevědomý Skalák. Samozřejmě nemůžu zapomenout na útočníka Klimenta, autora hattricku, ale nejen to. On předčil soupeře rychlostí, skvělou prací s míčem a sebevědomím, což jsou fotbalové disciplíny, v kterých jsme zvyklí být pozadu. On ne. Aktivitou hýřili oba krajní obránci Kadeřábek a hlavně Hybš v součinnosti s krajními záložníky Frýdkem a Skalákem, černou práci před obranou odváděli Zmrhal a především Petrák. Zkrátka výborný kolektivní výkon včetně brankáře Koubka.
S Německem, největším favoritem byly karty rozdané jasně. K postupu jsme stačilo vyhrát, při remíze by museli Srbové porazit Dány. Při pohledu na první minuty utkání s Německem bylo evidentní, že náš tým chce navázat na výkon se Srbskem. Snaha byla konfrontována s evidentně silnějším protivníkem, který se nenechal podobně zatlačit na svoji polovinu a v řešení herních situací na své polovině hřiště se dokázal z našeho presinku často vymanit a kombinoval rychle dopředu. Proto jsme si logicky nevypracovali tolik šancí jako se Srbskem, ale naše aktivita byla sympatická. Při znalosti výsledku souběžně hraného utkání Dánsko v. Srbsko 2:0 bylo jasné, že musíme vyhrát. A o to se naši hráči až do konce snažili. Do vedení však šli Němci, my později vyrovnali a v závěru sahali po postupu, který se nepodařil, ale, jak jsem psal v úvodu, náš tým si zasloužil potlesk celého stadionu ve stoje. To je pro každého sportovce odměna, i když jen morální.
Naše účast na Olympijských hrách v Brazílii v té době ještě měla šanci, ale jen v případě, že Anglie z „moravské“ skupiny postoupí do semifinále. Jenže ona nepostoupila, s Itálií prohrála 1:3 a naše cíle na domácím turnaji se tak nepodařilo splnit, ale výkony našeho týmu předčily všechny ostatní. O tom budu psát až po skončení celého turnaje. Za chvíli se totiž přemístím na Andrův stadion v Olomouci, kde se hraje v 18:00 hodin první semifinále Portugalsko v. Německo. Nevím, co by se muselo stát, abych po úterním finále sesadil naše mužstvo z pomyslného prvního místa z pohledu předváděné hry na malém EURO U21. Za tu se opravdu nemáme proč stydět.