Dříve, než budu hodnotit výkon a předpoklady k němu českých a dánských hráčů se musím zmínit v obecné rovině o fotbalu. Fotbal je totiž, ve srovnání s některými jinými sporty, velmi složitý sport. Každý úspěšný fotbalista potažmo celý fotbalový tým musí splňovat hned několik důležitých fotbalových „disciplín“.
Jednu má společnou s ostatními sporty a tím je psychická odolnost. Těmi dalšími je fyzická připravenost, technická kvalita v práci s míčem, rychlost v mnoha modifikacích (běžecká, práce s míčem, reakce na změnu herní situace, výběr řešení, rozhodování, kombinace), týmové myšlení, taktická disciplína apod. Vidíte, že je toho dost, a proto je pro fotbalového trenéra velmi složité vytvořit dobře fungující tým, na rozdíl např. od trenéra v individuálních sportech (lehká atletika) nebo i kolektivních, které nejsou kontaktní (volejbal). Tam se nestane, že hráč soupeře vám bude přímo bránit ve vašich útočných variantách.
Fotbal dělám prakticky celý život a jako trenér v Česku dlouhodobě vnímám, že český fotbalista má v některých jmenovaných disciplínách velké nedostatky, v některých patří k nejlepším. Všechny tyto disciplíny totiž spolu souvisí a jedna podmiňuje druhou. Jako nedávný prvoligový trenér jsem ve všech klubech dával příležitost mladým začínajícím fotbalistům vlastním odchovancům klubu a prakticky u všech jsem pozoroval jeden velký nedostatek a tím byla špatná kopací technika a práce s míčem. V tom jsem viděl velké nedostatky a platilo to i o takových později skvělých fotbalistech, jako byl reprezentant Tomáš Ujfaluši nebo i ten současný Roman Hubník a mnozí další. Zkrátka zejména v minulosti jsme u mládeže nepracovali dobře.
V České republice o tomto nedostatku víme a v posledních letech se intenzívně pracuje na tom, aby byl tento pro fotbal podstatný nedostatek odstraněn. V čem dále náš fotbal dlouhodobě zaostává? V pohybových předpokladech hráčů, já tomu říkám pohybová kultura. Patří sem nejen rychlost, ale také koordinace, obratnost a kloubní pohyblivost. To vše potom také ovlivňuje ideální postavení těla při převzetí míče prvním dotekem a toto špatné postavení způsobuje také nepřesnosti v dalším řešení herní situace kombinací se spoluhráči. Říkáme tomu zaměření na detail, který se zdá mnohým svěřencům přehnaný. A ve svém důsledku to vše ovlivňuje hlavu hráčů, tedy jejich sebevědomí a koncentraci a ta způsobuje pasivitu, ztrátu pohybu a nabídky v útočné fázi a těžké nohy v návratu po ztrátě míče. Možná se vám to zdá hodně složité, ale takový opravdu fotbal je.
A nyní k utkání naší U21 s Dánskem. Na první pohled je zřejmé, že utkání mělo dva rozdílné poločasy. Jejich rozdílnost měly na svědomí oba týmy. V tom prvním naši hráči hráli s velkým odhodláním, jejich hlavy byly i díky domácímu prostředí takto nastaveny, ty dánské měly pocit, že náš tým porazí tak nějak automaticky. Český tým hýřil pohybem, nedal soupeři prostor pro jejich kvalitní držení míče. Používal vysoké postavení při rozehrávce soupeře a ten musel od brankáře téměř vše vykopávat. I přesto bylo zřejmé, že v těžkých situacích z hlediska prostorové orientace a nedostatku času si Dánové díky lepšímu ovládání míče poradili lépe. Např. několik našich křížných míčů skončilo v autu, ty dánské našly přesně adresáta. Naštěstí ten jeden ve 35. minutě od Petráka, i když nebyl z nejdelších, nejen našel Kadeřábka, ale Kadeřábek jej také skvěle převzal prvním dotekem, navedl do středu hřiště a vstřelil vedoucí branku. Diagonálním pohybem, kterým otevřeli obranu Dánů mu v tom pomohli jeho spoluhráči v první fázi Frýdek a ve finální Přikryl.
Druhý poločas byl zcela jiný. Je třeba si vyhodnotit proč? Opět se na tom podílely oba týmy. Dánové přidali a my hráli pasivně. Až tady byly vidět nedostatky v mnoha fotbalových disciplínách, jak jsem je popsal v úvodu. Dánové určitě prokázali svoje sebevědomí, které jim v prvním poločasu naopak zřejmě uškodilo, proto se více pohybovali, proto ve finální fázi v útoku byli často v šesti hráčích v našem pokutovém území. Jejich kombinace byla najednou velice přesná, zvýšila se nabídka a tím ubyly nevynucené ztráty míčů a naší pasivitou ubyly i ztráty vynucené. Naši hráči naopak nestíhali doplňovat osamoceného Klimenta na hrotu a navíc ztráceli míče hned po jejich získání ještě na vlastní polovině. Samozřejmě to všechno ovlivňovala hlava hráčů, ale především jejich nižší fotbalová kvalita. Např. v 52. minutě při rychlém protiútoku bylo v našem pokutovém území šest hráčů, což při rychlém protiútoku vyžaduje sprint od všech hráčů a ve srovnání s tím z následného českého rychlého protiútoku byl Kliment ve finální fázi sám s dodatečnou podporou Krejčího.
Konkrétně u vyrovnávací branky jsme odvrátili rohový kop, ale u odražených míčů jsme byli později a následný centr a neobsazený nejlepší hlavičkář Dánů Vestergaard. U druhé branky byla zřejmá nedostatečná koordinace, dá se to nazvat i nešikovnost Zmrhala při odkopu míče a jeho pozdní reakce a dezorientace. Soupeřův hráč byl v reakci na situaci rychlejší a rychlejší byl i v jeho řešení, i když v té chvíli ležel na zemi.
Zaujalo mě také, že v týmu Dánska bylo několik fyzicky vyspělých hráčů vysokých postav, ale na jejich pohybu a rychlosti to nebylo znát. Platí to zejm,éna o Poulsenovi. My jsme zvyklí, že vysoký hráč je často neobratný až neohrabaný a hlavně pomalý. I to je důvod k zamyšlení.
Tyto nedostatky ve srovnání se zahraničními týmy, které jsem popsal my trenéři známe, proto je nahrazujeme dobrou organizací hry, bojovností, standartními situacemi a týmovým duchem. Jenže se často ukazuje, že ani to nestačí. I já tyto situace dobře znám. Trénoval jsem převážně v klubech, kde jsem měl nižší kvalitu hráčů, než byla u většiny soupeřů a k tomu musí trenér najít odpovídající variantu způsobu hry. Jako např. trenér Vrba v podzimním utkání s Nizozemskem. Věděl to i trenér naší U21 Dovalil, ale proč druhý poločas vypadal jinak, než ten první je na hodnocení nejen trenéra, ale také psychologů a fyziologů. Konfrontace s Dánskem, které je svojí velikostí a počtem obyvatel nám hodně blízko tedy nevyznívá dobře, ale ještě horší by to bylo s týmy z jihu Evropy nebo Jižní Ameriky. Proto nás všechny v českém fotbalu čeká hodně práce, kterou zodpovědní trenéři na FAČR již začali, ale na zlepšení si musíme ještě nějakou dobu počkat.
Aby vše nevypadalo tak černě, tak musím naopak vyhodnotit dva hráče, kteří byli se soupeřem minimálně srovnatelní ve všech aspektech fotbalu. Prvním byl podle očekávání dnes již bundesligový hráč Kadeřábek, rychlý, aktivní, silný, sebevědomý a překvapivě nováček v týmu ČR U21 jihlavský Jan Kliment. Viděl jsem ho poprvé a moc se mi líbil. Je rychlý, nebojácný a také fotbalově výborný. S míčem si rozumí a to, jak nachytal v situaci jeden na jednoho v prvním poločasu zkušenějšího kapitána Dánů Vestergaarda byla ukázka jeho kvality a zdravého sebevědomí. I tyto dva příklady ukazují, že situace v českém fotbalu se zlepšuje, ale jde to pomalu.