Za několik dnů bude zahájena naše nejvyšší fotbalová soutěž Synot liga. Přípravy našich týmů finišují a mě zaujaly některé výsledky našich největších rivalů Viktorie Plzeň a pražské Sparty. Impulsem k sepsání tohoto zamyšlení byly také výroky fotbalisty Sparty na adresu posily Plzně Mahmutoviče a rozhovor s ředitelem Sparty panem Votavou. Ano, to všechno z mého pohledu spolu vzájemně souvisí, včetně české reprezentace a blíže to vysvětlím v následujících řádcích.
Začnu výsledky Sparty s kvalitními evropskými soupeři na soustředěních v zahraničí. Tedy 2:5 Eindhoven, 3:2 Celtik Glasgow, 0:3 Steaua Bukurešť, 2:4 Kazaň. Co z nich vyplývá je lehké vypozorovat na první pohled. Mnoho obdržených branek. A jsem u podstaty tohoto mého komentáře. Aniž jsem ta utkání viděl a přečetl si o nich jen krátká hodnocení, tak je mi jasné, že Sparta se snažila hrát svým zažitým a prosazovaným herním stylem, tedy snahou o kontrolu hry, krátké přihrávky atd. Všeobecně platí, že takový způsob hry je efektivní se slabším soupeřem, ale se silnějším, než jsem já, na to doplatím. Ten silnější soupeř mě totiž donutí k chybám, tedy ke ztrátám míčů v nebezpečných prostorech hřiště a trestá brankami. Nemám možnost ani čas se pídit po způsobu, jak se všechny obdržené branky Sparty rodily a jak byly soupeři realizovány. Z informací v médiích lze zjistit, že většina tímto způsobem.
Generálku Viktorie Plzeň s ruským Krasnodarem jsem ovšem viděl v televizi a její průběh od první minuty byl přesným modelem, který jsem popsal v případě Sparty jen teoreticky, tak tentokrát v praxi. Plzeňští hráči nastoupili s evidentním odhodláním a sebevědomím, které jim vydrželo 20 sekund, protože se zachovali jako v naší lize, tedy na soupeře „vlétli“. Jenže ten se z toho „nepodělal“ a během několika minut mohl být ve vedení o několik branek. A na to hráči Plzně z naší ligy nejsou zvyklí, stejně, jako Sparta. Rozdíl v kvalitě hráčů v tomto utkání byl obrovský. Rychlost, pohyblivost, taktická vyspělost, disciplína, skvělá práce s míčem podpořená velkým sebevědomím, skvělá prostorová orientace i na malém prostoru a tím výběr nejvýhodnějšího řešení herních situací, výborná pohybová kultura i vysokých hráčů, všichni umí hrát fotbal.
Dosud to vypadá, jako moje přehnaná kritika našich týmů. Ne, to není cílem tohoto mého komentáře. Jsem také trenér a vím, že přípravná utkání (na termín přátelská jsem alergický) jsou od toho, aby se uplatnily přednosti týmu a odhalily nedostatky. To se v těchto případech stalo. Je to lepší, než by to trenéři zjišťovali v soutěžních utkáních. Jenže je třeba se z nich poučit a to nechám na zkušených trenérech.
Podstatu vidím v tom, že způsob hry, který stačí v Synot lize, se na mezinárodní scéně otočí proti týmu samému. Proto jsem také před podzimním utkáním Sparty v Plzni typoval, že Sparta bude mít vyšší procento držení míče, ale vyhraje Plzeň. Přesně tak to bylo a podobně i ve vzpomínaných přípravných utkáních. Nabízí se také výsledky klíčových utkání s Malmö atd. Mám pocit, že Sparta velmi lpí na svém herním stylu, který se v klíčových utkáních, tedy se sobě rovnými a kvalitnějšími soupeři obrací proti ní. Je to výhoda i pro soupeře, protože se na ni mohou lépe připravit. Nemůže je totiž překvapit jiným způsobem hry.
Jak jsem již naznačil striktně používat tento styl může Barcelona či Bayern Mnichov, protože na kvalitnější soupeře, než jsou oni sami nenarazí. Ale ti ostatní musí mít připravený i jiný scénář a to Spartě chybí. V tom je podle mého názoru Plzeň dál. Má více možností a variant podle kvality a způsobu hry. Mám na mysli typologicky různé útočníky. Brejkový individualista Mahmutovič, brejkový týmový hráč Tecl, křehký šikula Chramosta, či silový Holenda.
A Sparta? Má vynikajícího pracanta Lafatu a připadá mi to tak, že k němu hledá zdvojení postu naprosto stejným typem útočníka. Je jasné, že takto rozdané karty při přestupových jednáních nikoho k příchodu do Sparty nelákají a hlavně tato strategie neumožní měnit v určitých parametrech a v určitých utkáních nebo částech utkání herní styl. Zdá se mi zkrátka, že Sparta až škodlivě lpí na svém zažitém herním stylu, do kterého ji lépe zapadají sice výborní fotbalisté, ale na mezinárodní fotbal pomalejší, méně pohybliví Matějovský, Dočkal, Hušbauer nebo pracovitý, ale stále ještě křehký Krejčí.
Do toho mého hodnocení zapadá i vyjádření hráče Sparty Váchy na adresu přestupu útočníka Mahmutoviče do Plzně. Řekl, že ve Spartě by nehrál. Vysvětlil to sice pravdivě a docela přesně, jenže příčinou toho, že by v ní zřejmě nehrál není jeho jiná typologie, než Sparta potřebuje, ale to, že Sparta lpí na svém herním stylu a nemá zájem něco měnit. Trochu tyto stojaté vody po zranění Hušbauera rozvířil Konaté, ale to je málo. Proto jsem na hru Sparty v nadcházející jarní sezóně zvědavý. Nepochybuji o tom, že bude v utkáních naší ligy dominovat, ale v případných evropských pohárech musí přidat něco navíc a hlavně na rychlosti.
Zatím to vypadá, že zmínka o české reprezentaci v titulku tohoto komentáře je tam tak trochu omylem. Není a teď vysvětlím proč. Trenér týmu Pavel Vrba je totiž velmi uznávaným a respektovaným trenérem a na jeho příkladu chci uvést a vysvětlit, co přesně jsem měl na mysli v předchozích řádcích u Sparty a Plzně. I Viktoria Plzeň byla pod Pavlem Vrbou chválena za svůj herní styl plný útočných variant a ofenzívní fotbal, ale v určitých utkáních v evropských pohárech a hlavně v Lize mistrů musel svůj tým připravit na jiný způsob hry, než byl týmu vlastní. Bez vytáček např. řekl, že s Barcelonou museli hrát jinak, než jsou zvyklí, vždy se snažil najít cestu k úspěšnému výsledku. Zkrátka stylem zvyklým z ligy by se mu to nepodařilo. Stejně tak tomu bylo před utkáním s Nizozemskem. Všichni jsme byli nadšení za výhru, ale pokud si pustíte utkání ze záznamu, reprezentační tým hrál důsledně z hlubokého bloku a na rychlý protiútok. Jinak by totiž neměl šanci a to trenér dobře věděl. V Kazachstánu hrála česká reprezentace zcela jinak, navíc na umělém povrchu, v dalších utkáních budou další odchylky podle taktických variant a způsobu hry soupeřů. A v tom je podstata práce trenéra. Chtít hrát stále jen to svoje může jen několik fotbalových týmů na světě. Hvězdné Atletiko Madrid hrálo v Barceloně i s Realem Madrid z hlubokého bloku a vůbec se za to trenér Simeone nestyděl, všichni bundesligoví soupeři tak hrají s Bayernem. Jen u nás by byl takový způsob hry ironizován a kritizován za defenzívní destruktivní fotbal. Naopak, to je důkaz o taktické vyzrálosti trenéra, jeho zkušenostech a reálného odhadu o možnostech svého týmu. Kritiku by zasloužil, kdyby stejně destruktivně hrál v každém utkání. Ve svém důsledku je to vždy o výsledku. I trenér Vrba v odpovědi na můj dotaz mi přiznal, že v případě porážky s Nizozemskem byl připraven na kritiku zvolené taktiky.
Z rozhovoru s členem představenstva klubu panem Votavou vyplývá, že Sparta pracuje na zkvalitnění svého kádru perspektivními hráči, typologicky jiných předností, zejména rychlostní typy. Většinou jsou to mladí zahraniční hráči a jsem hodně zvědavý, zda se prosadí. Jen zopakuji, že jedno měřítko je česká nejvyšší soutěž a druhé mezinárodní úroveň a ta musí Spartu a Plzeň, dnes i Jablonec zajímat především.