Uplynulé 13. kolo mělo na programu hned tři tradiční derby. Podle bývalého územně-správního rozdělení na kraje to bylo tradiční jihomoravské mezi Brnem a Slováckem, severočeské mezi blízkými sousedy Libercem a Jabloncem a tím třetím bylo sice utkání týmů z různých krajů, ale po sportovní stránce jej za derby považovat lze, protože se utkaly nejsilnější týmy posledních sezón a největší favorité na mistrovský titul plzeňská Viktoria a pražská Sparta.
Nemůžu jinak, než začít tím posledně jmenovaným, které bylo očekáváno s největším napětím a všichni jsme se na něj těšili. Podle mého názoru toto české „el classico“ splnilo očekávání, i když příznivci Sparty po prohře 2:0 s tímto hodnocením určitě nebudou souhlasit. Hned vysvětlím, proč z mého pohledu splnilo očekávání. Kdo pravidelně čte sportovní deník Sport, tak už tuší, kam mířím. Z mého pohledu to bylo totiž utkání dvou různých herních stylů a podle toho jsem odhadoval již před utkáním, jak bude probíhat.
Utkání moje předpoklady potvrdilo, konkrétně tedy to, že Sparta bude snažit hrát svým osvědčeným stylem, tedy vysokým procentem držení míče a udáváním tempa hry a Viktoria Plzeň s rychlejší přechodovou fází po zisku míče, tedy na rychlé protiútoky. Současně jsem předpokládal, že konfrontace těchto dvou herních koncepcí bude v tomto utkání vyhovovat domácímu týmu Viktorie, a proto jsem tvrdil, že Viktoria Plzeň vyhraje, i když složení obou týmů, zejména reprezentanti v sestavě Sparty, kteří aktuálně táhnou nejen Spartu, ale i reprezentaci, svádělo k odhadu, že Sparta bude mít navrch. Bohužel pro Spartu opak byl pravdou a hledání příčin by zabralo jeden dlouhý komentář.
Proto jen krátce pojmenuji to, co viděli všichni. Domácí hráči měli daleko větší odhodlání svého rivala porazit, než tomu bylo u hráčů Sparty. Proto byli domácí hráči daleko agresivnější, proto vyhrávali osobní souboje, byli pohyblivější, proto nedávali hráčům Sparty absolutně žádný prostor k uplatnění jejich předností. Tím je kvalita na míči, aktivní hra po stranách a zakončovatel Lafata. Když k tomu přidám plzeňské standardní situace a podporu domácího publika, tak Sparta neměla co nabídnout. A víte, kde je pro ni zakopaný pes? V mentální přípravě na utkání, v dostatečném nabuzení a motivaci. Od toho se odvíjí vše ostatní, včetně disciplíny v plnění si úkolů na hřišti, včetně směrem do defenzívy. V tom všem byla Plzeň lepší. Dalším tématem by mohla být zvolená taktika a její perfektní plnění ze strany hráčů Plzně, ale to by bylo spíše na odborné téma a nezbylo by mi místo na další utkání 13. kola.
Tím dalším bylo tradiční severočeské nebo také „Podještědské“ derby mezi Libercem a Jabloncem. Už také proto, že Jablonec v Liberci nevyhrál 20 let (dvakrát jsem se na této nelichotivé bilanci podílel i já, jako trenér Jablonce), ale tentokrát, po výrazném letním posílení týmu Jablonce se očekával tuhý boj o ukončení této série. Pikantní na tom byl i letní přechod tehdejšího trenéra Liberce Šilhavého do konkurenčního Jablonce.
Přesto, že v prvním poločasu nic nenasvědčovalo tomu, že série skončí (Liberec nastřelil dvakrát tyčku), tak nakonec série skončila a radovali se jablonečtí po nejtěsnější výhře 0:1. Současně tak dali určitě skvělý dárek svému trenérovi k narozeninám, i když cennější jsou určitě tři získané body, kterými se dotáhli na druhou Spartu s pouze jednobodovou ztrátou. Už teď se těším na poslední podzimní kolo, ve kterém se utká Jablonec doma na Střelnici s Viktorií Plzeň.
Třetí derby se odehrálo na jižní Moravě, v moravské metropoli v Brně. Místní Zbrojovka přivítala Slovácko, tedy rivala z Uherského Hradiště. Domácí tým se po sérii čtyř porážek nebezpečně přibližoval k sestupovým místům a bohužel se od nich neodpoutal ani po utkání se Slováckem, protože prohrál 0:1 a prodloužil tak sérii bez zisku bodu na pět utkání. Nelze nevzpomenout na výborné výkony tohoto mužstva v první polovině podzimní části soutěže, jenže situace se změnila a v Brně začínají padat i pokuty, které by hráči a realizační tým zrušili bodovým ziskem v tomto utkání. Jenže se tak nestalo a závěr bude pro všechny hodně napínavý.
Naopak dvě další série skončily v utkání Slávia v. Příbram po výsledku 3:2, který se definitivně překlopil na stranu Slávie až v závěru utkání. Tím domácí tým ukončil sérii sedmi utkání bez výhry a naopak Příbram pod vedením trenéra Tobiáše našla přemožitele až v šestém utkání. I díky tomu i přes porážku se Příbram sice pohybuje na 11. místě, ale na sestupovou 15. příčku má náskok jen tři body.
Dalším týmem, který vyměnil trenéra a tím začal sérii bez prohry je Jihlava. Na rozdíl od Příbrami svoji sérii v Teplicích po výhře 2:3 neukončil a musím konstatovat, že tento výsledek považuji za největší překvapení kola. Tepličtí mimo jiné doplatili na hrubou individuální chybu svého brankáře Grygara, který svůj tým nepodržel ani před týdnem v Jablonci. Uvidíme, zda se to projeví v nominaci do základní sestavy v dalším kole.
Ještě jsem v tomto komentáři nepsal o posledním 16. místě v prvoligové tabulce. Tam se usadil Hradec Králové a k odpoutání se z tohoto nelichotivého postavení jim nepomohla ani výměna trenéra. Hradec Králové prohrál před týdnem 2:4 s Českými Budějovicemi a v tomto kole na ostravských Bazalech s Baníkem 1:2. Je jasné, že poslední příčka jim zůstala, ale navíc se nad nimi vytvořila nepříjemná šestibodová mezera a to už není legrace. V posledních třech podzimních kolech budou chtít zcela jistě tuto ztrátu minimálně snížit, ale poslední místo jim přes zimní přestávku zřejmě zůstane.
Další utkání 13. kola Synot ligy se odehrálo na pražské Julisce, kam zavítaly České Budějovice. Hrálo se opět za umělého osvětlení, které tentokrát vydrželo až do konce utkání, které domácí Dukla vyhrála 3:1 a usadila se tak v první polovině tabulky.
Poslední utkání, které jsem ještě nevzpomenul se odehrálo v tomto kole jako první již v pátek. Mladá Boleslav v něm na vlastním trávníku porazila Bohemians 1905 1:0 a upevnila si tak, podobně, jako Dukla Praha, místo v první polovině tabulky. Jenže při pohledu na ni je velmi vyrovnaná a po příštím 14. kole se toho může opět hodně změnit.