Jako každý fanoušek fotbalu jsem se moc těšil na utkání Evropské ligy mezi bývalými soupeři z federální prvoligové soutěže slovenským zástupcem Slovanem Bratislava a českým mistrem Spartou Praha.
Federální nejvyšší soutěž jsem hrával v letech 1977 – 80 v dresu Škody Plzeň (předchůdkyně dnešní Viktorie Plzeň) a v letech 1982 – 85 v dresu Sigmy Olomouc. Sehrál jsem v ní 90 utkání, vstřelil 5 branek, z toho 4 slovenským soupeřům a z toho jednu na stadionu na Tehelnom poli v utkání se Slovanem Bratislava. To všechno ve mně vyvolávalo očekávání, jak bude současné měření sil jmenovaných zástupců obou v současnosti samostatných zemí vypadat.
Byl jsem zvědavý, jak dopadne toto měření především na hřišti, ale nenapadlo mě, že se budu po utkání zabývat i srovnáním podmínek v obou zemích z hlediska fotbalové infrastruktury a vybavení fotbalových stadionů. O nich také něco vím, v sezóně 2006 – 2007 jsem jako trenér zachránil v baráži nejvyšší soutěž v Trenčíně a na tamějších stadionech tedy vedl svůj tým. Nebylo to už tenkrát nic moc a dnes vím, že to je zřejmě ještě horší, že mezera mezi námi se zvětšila.
Už zvěsti bezprostředně po vylosování skupin Evropské ligy o pravděpodobnosti sehrání domácího utkání Slovanu Bratislava se Spartou někde v zahraničí (Česku nebo Maďarsku) nevěstily nic dobrého. Stadion na Tehelnom poli je totiž nepoužitelný a stadion Na Pasienkoch, který je v jeho těsném sousedství nejprve neprošel kontrolou, kterou provedli zástupci UEFA, která tyto pohárové soutěže řídí. I na tomto stadionu jsem sehrál několik prvoligových utkání, jenže to bylo proti jinému bratislavskému klubu pod názvem Inter. Asi každý fotbalista, který tam nastoupil nezapomene na dlouhý tunel, odhaduji 100 – 150 metrů dlouhý, kterým se musí fotbalisté přemístit ze šatny na hrací plochu. Po skončení prvního poločasu se tímto tunelem hráči přemísťují do šaten a v podstatě po chvíli se musí vracet zpět tunelem na hrací plochu, aby se dodržela doba trvání poločasové přestávky 15 minut. Z přenosu utkání mezi Slovanem Bratislava a Spartou Praha jsem pochopil, že se tento tunel zachoval dodnes a nejen tunel. Za ta léta se zřejmě nezměnilo nic jiného a zástupci UEFA stadion schválili s přivřením obou očí.
Že to byla chyba už dnes asi vědí i na UEFA. Průběh utkání totiž potvrdil, že český fotbal je dál, než ten slovenský a to nejen sportovně, na zeleném trávníku, ale také v budování infrastruktury a odpovídajících fotbalových stadionů. Na Slovensku by přísnými pravidly UEFA v mnoha oblastech, zejména bezpečnosti, prošel snad jenom stadion v Žilině. A tam Slovan Bratislava, vzhledem k rivalitě obou klubů srovnatelné snad se Spartou a Slávií v Česku, hrát nechtěl.
I v tomto případě se ukázalo, jak je důležité i ve fotbalu bourat mýty a zakonzervovaná fotbalová pravidla a předpisy. Platí to totiž nejen o fotbalu jako hře, ale i o fotbalovém prostředí. Dobře si např. vzpomínám na projekt tehdy ještě ČMFS (Českomoravský fotbalový svaz) pod názvem „Stadiony 2003“ a poté jeho pokračování „Stadiony 2007“. Nejsem si sice jistý, zda jsem ty letopočty trefil přesně, ale podstatnější je, že se tyto projekty, týkající se povinného vybavení fotbalových stadionů, i přes kritiku mnoha funkcionářů některých českých fotbalových klubů, musely nekompromisně splnit. Vlastně termín „nekompromisně“ tak trochu neplatí, protože se objevilo několik výjimek, ale dnes je prostředí na českých stadionech daleko kulturnější pro diváky a zejména pro všechny bezpečnější. I když rezervy stále existují.
Ty největší vidím v chování skupin „pitomců“, kteří nejdou na fotbalové utkání za sportovním zážitkem, ale motivací je vyřádit se a porvat. Jedna taková skupina v „dresu“ Sparty Praha se vydala také do Bratislavy, zřejmě s cílem porvat se se stejnými „pitomci“ v „dresu“ Slovanu Bratislava. Nechci se pouštět do hodnocení větší či menší viny kohokoliv. Podle mého názoru jsou na vině „pitomci“ obou stran, pokud jde o toto utkání a platí to o všech „pitomcích“ na všech stadionech, pokud jdou na fotbal s tímto cílem (poprat se). Je jasné, že benevolentní byla i UEFA a je to poučení i pro zodpovědné pracovníky příslušné komise.
Stranou zodpovědnosti nesmějí zůstat ani kluby a platí to i pro pražskou Spartu a všechny ostatní české kluby. Práce s těmito lidmi je bohužel permanentní zátěž, ale intenzita klubů se musí zvýšit. Nejsem odborník v této činnosti, ale dobře vím, že často se kluby vyjadřují zbytečně opatrně na adresu těchto rváčů s obavou, aby se „nezlobili“… Je třeba si uvědomit, že tito „pitomci“ na našich fotbalových stadion nikomu chybět nebudou. Nebudou chybět především ostatním divákům a já předpokládám, že ani klubům a hráčům, kteří jim často jdou i za jejich neurvalé chování poděkovat. A to je obrovská chyba. To se stalo i v Bratislavě, ale chci věřit, že to byl především diplomatický krok, který měl zabránit dalším násilnostem a nebyl myšlen ze strany hráčů Sparty a trenéra Lavičky upřímně. Že i ostatní hráči Sparty tuto situaci chápali alespoň tak, jak řekl jejich kapitán Lafata do televizní kamery po utkání, když toto počínání odsoudil.
Nevím, zda se mám těšit na odvetné utkání v Praze na Letné. Předpokládám, že stadion Sparty je v daleko lepší kondici, než ten bratislavský, že Sparta má daleko více zkušeností s organizováním mezinárodních utkání, a že se po utkání bude více hovořit o výborném výkonu Sparty, kterým si do tabulky skupiny Evropské ligy připsala tři body, než o výtržnostech na tribunách nebo v ulicích Prahy. Proto se ještě jednou budu těšit.