Konečně i nám v České republice skončilo období „prázdna“, kdy naše fotbalové týmy jen tvrdě trénovaly, hrály zimní turnaje a brázdily Evropu na herních soustředěních. O jejich aktuální formě jsme měli představu jen díky výsledkům v přípravných utkáních, které jsou velmi často, i na základě mých osobních trenérských zkušeností, hodně zavádějící. Tu opravdovou formu prověří až soutěžní utkání, v kterých jde o branky, body a ne vteřiny, ale postupy.
O ten poslední jmenovaný cíl bojovala v uplynulém týdnu i dvě naše mužstva v jarní fázi Evropské ligy Slovan Liberec a Viktoria Plzeň. V prvních utkáních Liberce s nizozemským Alkmaarem a Plzně s ukrajinským Šachtarem Doněck přispěly tyto naše týmy do národního koeficientu jedním bodem, ale naděje na postup v obou případech ještě „neumřela“, i když není velká.
V předzápasových úvahách jsem si všiml jednoho zajímavého paradoxu. Oba naši zástupci nebyli, ve srovnání s podzimní částí sezóny, v optimálním složení, ale ve složitější situaci byl určitě Liberec. Tam sice vedl mužstvo stejný trenér (Šilhavý), ale musel se vypořádat s několika zásadními změnami ve složení základního kádru hráčů. V Plzni naopak za úspěšného trenéra Vrbu vedl mužstvo nový trenér Uhrín, ale měl k dispozici sehranou partu hráčů (s výjimkou obránce Rajtorala) a nemusel tak téměř nic na herním systému a herním stylu Viktorie měnit. Z tohoto pohledu byl ve složitější situaci zcela jistě trenér a hráči Liberce, což se na hřišti potvrdilo.
Zřejmě ani liberečtí příznivci moc svému mužstvu po odchodech obránců Keliče, Kušníra a především útočníka Rabušice moc nevěřili a stadion nebyl zdaleka vyprodaný. Trenéru Šilhavému navíc chyběl dlouhodobě zraněný Delarge a atmosféře v týmu určitě i během přípravy neprospěla skutečnost, že v létě odejde i pilíř obrany a kapitán Kováč do Sparty. To všechno samozřejmě na mužstvo působí negativně, jeho podzimní sebevědomí je „nahlodané“ a utkání s Alkmaarem tento fakt ještě umocnil. Hra Liberce totiž byla hodně kostrbatá, zejména směrem do ofenzívy neefektivní a nepřesvědčivá. Bylo evidentní, že i zvolená taktika trenérem Šilhavým vycházela z aktuálních možností libereckých hráčů v konfrontaci s ofenzívním a rozehraným soupeřem. Mužstvo Liberce hrálo z důsledného obranného bloku a na rychlý protiútok, tedy stejně, jako na podzim, ale s daleko nižší kvalitou. Na soupeřově polovině nedokázali hráči Liberce udržet míč a tak se spoléhali jen na standartní situace. Jedna z nich, ale bohužel v provedení hráčů Alkmaaru, navíc v 89. minutě, rozhodla celé utkání, což na náladě mužstva určitě nepřidá. Obávám se, že množství změn, které se v Liberci v týmu přes zimu provedly, negativně ovlivnily nejen jeho sportovní kvalitu, ale i psychiku hráčů, kteří zůstali a tak trenérovi Šilhavému není co závidět. Podle mého názoru se tak v Liberci zopakovala nedávná situace, kdy trenér Šilhavý získal s mužstvem Liberce titul mistra, po nešetrných zásazích a nákupech podprůměrných hráčů z ciziny se v zimě jednalo o jeho odvolání. Trenéra vedení podrželo, následoval skvělý letošní podzim a postup do jarní fáze Evropské ligy. Nechci domyslet, co by mohlo následovat nyní. I kvůli trenérovi, kterého si moc vážím pro jeho odborné, ale i lidské kvality, bych si přál, aby se situace neopakovala. Příčinou, podle mého názoru, očekávaného opětovného propadu výkonů a výsledků Liberce v jarní části sezóny není zhoršená práce trenéra, ale razantní změny v kádru mužstva a trenér nedoplatí i na svoji loajalitu ke klubu, kterou vnímám z jeho mediálních vyjádření na, i pro něj osobně, nepříznivou situaci. Znám mnoho trenérů, kteří by v jeho situaci se chovali alibisticky a zbavovali se nenápadně zodpovědnosti za výsledky týmu, ale tak se trenér profesionál nechová a tím trenér Šilhavý je.
Utkání Plzně s jedním z nejkvalitnějších evropských klubových mužstev Šachtarem Doněck bylo daleko kvalitnější a na první pohled bylo zřejmé, že hráči Plzně mají svůj herní styl zažitý a funguje. Samozřejmě na druhé straně bylo také zřejmé, že proti nim stál tým, složený ze zahraničních superfotbalistů, především Brazilců. Dívat se na jejich dynamický pohyb, práci s míčem v rychlosti, bleskové protiútoky po zisku míče atd. bylo po utkání v Liberci příjemné. Proto jsem se pozastavoval nad kritikou spolukomentátora Hyského po skončení utkání, kdy řekl, že jej Viktoria Plzeň zklamala svojí nízkou aktivitou do ofenzívy, přečíslováním krajních obránců apod. Vím, omlouvá ho, že nikdy nic netrénoval, protože vyslovil pohled zarputilého fanouška Plzně, jenže trenér obecně a v tomto případě Uhrin ml. musí vnímat kvality soupeře v konfronraci se svým mužstvem a především způsob hry a přednosti soupeře, které získá ze sledování jeho hry v jiných utkáních, která má k dispozici. A trenér Uhrin jistě zjistil, že předností Šachtaru jsou evidentně, a mohli jsme to vidět v utkání, rychlé protiútoky, kterým je třeba proto zamezit. Zkrátka nemůžete hrát stejně proti Šachtaru Doněck a např. v Gambrinus lize.
Přesto všechno se mužstvo Plzně dostalo do vedení, jenže za chvíli bylo vyrovnáno. Podle mého názoru zcela zaslouženě a ne náhodou. Protože hráči Šachtaru vycítili nebezpečí před odvetou a zapnuli na vyšší rychlostní stupeň, který by udrželi i delší dobu, třeba až do konce utkání, kdyby to bylo třeba. Jedinou šancí na výhru Viktorie by bylo vstřelit vedoucí branku v poslední minutě, aby soupeř neměl dostatek času k vyrovnání. Ale takto se fotbal plánovat naštěstí nedá.
K obdržené brance Plzně jen tolik, že se ukázalo, jak nebezpečná je dobře načasovaná, přitažená, tedy prudká přihrávka za obranu soupeře. Důležité je ovšem zdůraznit, že přihrávka musí směřovat na sprintujícího spoluhráče, který musí v tom sprintu také tak skvěle převzít míč prvním dotykem, aby tím druhým mohl zakončovat, jako to provedl Luiz Adriano, jeden z Brazilců v dresu Šachtaru.
Způsob, kterým vstřelil soupeř Viktorie branku nebyl totiž náhodný. Podobných akcí jsem v jejich podání viděl několik, i když neskončily brankou, tak k tomu moc nescházelo. Zaujalo mě to proto, že v době, kdy ve fotbalu, a v tom českém především, zažíváme kult kombinačního fotbalu nakrátko po zemi „ala Barcelona“ může být taková změna rytmu pro soupeře „smrtící“, tedy nečekaná a efektivní. Nakonec v obou, v tomto komentáři zmiňovaných utkáních, padly tři branky, všechny po dlouhých míčích za obranu nebo do obrany, i když ve dvou případech to byla standartní situace. Jenže v případě branky Plzně zahraná rychle, tedy stejně pro soupeře překvapivá, kdy se nestihl na ni připravit, jako ze hry. Je to jen důkaz toho, že se zřejmě opět ve fotbalu něco přežilo a pomalu přichází něco nového, jiného. Přeci už i na hru Barcelony se našly recepty a navíc nevím jak vy, ale mě už ta hra nudí, i když je to ukázka technické kvality hráčů, ale docela nudná. Mám raději fotbal tzv. „nahoru – dolů“ s rychlou přechodovou fází, sprintujícími hráči, centry a zakončením. Fotbal na množství krátkých přihrávek téměř v chůzi se mi nelíbí a tuším, že „zelenou“ bude mít postupně ten „můj“.