Měsíce prosinec, leden a únor jsou ve fotbalu každoročně svými událostmi méně zajímavými a méně akčními. Nejinak tomu bylo i v současném přelomu roku 2013 a 2014.
Přesto, že na Britských ostrovech probíhá nejvyšší fotbalová soutěž nepřetržitě i během tohoto zimního období, přesto, že v polovině ledna opět zahajují ligové soutěže ve Španělsku, Portugalsku, Belgii, Nizozemsku, Itálii a Francii, tak neprobíhají nejvyšší soutěže v ostatních zemích, neprobíhají v Evropě žádné mezinárodní akce a hlavně má zimní přestávku fotbal v naší zemi. Nehrají se soutěže, které nahrazují jen zimní turnaje, mužstva se připravují tvrdě na jarní část mistrovských soutěží, jezdí se na soustředění apod.
V tomto, pro fotbal „chudším“ období, jsem si všiml zvýšené aktivity dalších kolektivních sportů. Pod pojmem „aktivita“ vnímám využití vrcholných akcí těchto sportů k jejich popularizaci, pozitivní prezentaci a to stylem „za každou cenu“. Zřejmě v této chvíli čtenář tápe, kam tímto mířím. Proto se pustím do konkrétního vyjádření.
V období, které popisuji, tedy prosinec 2013 a leden 2014 proběhlo na úrovni Mistrovství Evropy a Mistrovství světa několik akcí. Postupně to bylo MS ve florbalu žen, MS v házené žen, MS v ledním hokeji U20 a ME v házené mužů.
Na všech těchto akcích se samozřejmě zúčastnily týmy České republiky a bylo evidentní, jak česká generalita těchto sportů, podle mého názoru, až legračně pozitivně přistupovala k jejich prezentaci, jejich průběhu i k hodnocení výkonů a výsledků českých týmů.
O sportu obecně něco vím, zajímám se i o jiné sporty, včetně těchto jmenovaných a tvrdím s naprostou jistotou, že výsledky všech byly zklamáním a nenaplnily předpoklady, přesto, že oficiální hodnocení je u všech poměrně pozitivní.
Začnu MS ve florbalu žen, které se navíc konalo u nás, konkrétně v Brně a Ostravě. Proto jsem zaregistroval obrovskou reklamní kampaň, která měla za cíl dosáhnout co nejvyšší návštěvnosti. Zcela zřetelně jsem za tím viděl snahu neudělat nízkou návštěvou mezinárodní ostudu a na domácí půdě co nejvíce zpopularizovat tento sport. To samozřejmě není nic, co by se dalo odsuzovat. Já bych to udělal také, ale zároveň to potvrzuje fakt, jak málo si tento sport u nás věří. Opravdu aktivně se do této popularizace zapojila i Česká televize. Nadšení komentátorů i jejich hostů u mikrofonu bylo doslova legrační, protože bylo neadekvátní reálné situace. Z televizní obrazovky bylo totiž evidentní, že naše hráčky jsou sice snaživé, ale na jediné silnější soupeře v tomto sportu (Švédsko, Finsko a Švýcarsko) nemají kvalitu, a proto zcela logicky se všemi zaslouženě prohrály. Jen se snahou se ve sportu uspět nedá. Ostatní soupeřky jsou v tomto sportu naprosté začátečnice a porazit je jen otázkou výše skóre. Proto jsem naprosto nesdílel pozitivní hodnocení výkonu našeho týmu, ale cítil jsem za tím jen snahu neublížit popularizaci tohoto sportu, když už se mu nedalo v popularizaci pomoci nadstandartním výsledkem. Moje hodnocení? Jasný propadák.
Další akcí bylo v prosinci MS v házené žen. Údajně bylo cílem našeho týmu postoupit ze skupiny, jenže z 6-ti členné skupiny postupovala 4 družstva!! Naše družstvo postoupilo až ze 4. místa, když porazilo jen házenkářské mimoevropské „trpaslíky“ Tunisko a Austrálii. Se všemi srovnatelnými soupeři naše ženy prohrály (Maďarsko, Německo a Rumunsko), včetně vysněného osmifinále s Norskem. To já při vší úctě nepovažuji za úspěch. A to nemluvím o typologii našich hráček. Dvě utkání jsem viděl, ale naší pomalosti a neohrabanosti jsem si nemohl nevšimnout. Moje hodnocení? Jasný propadák.
Třetí akcí bylo MS v ledním hokeji U20. Trenér Přerost hodnotil účast našeho týmu jako velmi dobrou. Já si to, stejně jako mnozí příznivci v diskusních fórech na internetu (které jinak moc vážně neberu) nemyslím. Mužstvu se sice povedlo utkání s Kanadou (výhra 5:4 po nájezdech), ale výhra se Slovenskem 4:1 přišla v situaci, kdy my jsme museli k postupu ze skupiny vyhrát, ale Slovákům už porážka neublížila. Postoupili jsme sice ze čtyřčlenné skupiny z třetího místa (postupovaly tři týmy), ale prohra s nejslabším Německem 0:3 byla ostuda. Ve čtvrtfinále s Finskem jsme vedli 3:1, i když Finové byli celé utkání lepší, hokejovější, a zcela logicky vývoj utkání otočili na 3:5 z našeho pohledu, když naše mužstvo evidentně „odešlo“ fyzicky.
Poslední akcí, která vlastně ještě probíhá, ale už bez naší účasti, je ME v házené mužů. Ze čtyřčlenné skupiny postupovaly tři týmy, ale ani to k našemu postupu nestačilo. Naši hráči skončili na poslední čtvrtém místě. Tady se jedná o jasný propadák a podobné hodnocení jsem si přečetl i dnes v denním tisku. Jenže hráči a trenér Haber to vidí trochu jinak. Neúspěch zdůvodňují úvodní porážkou s Rakouskem o deset branek a remíza s Makedonií a prohra o 4 branky s posledními mistry Evropy Dány vše dokončila, přesto podle nich po velmi dobrém výkonu. Jenže otázka zní, proč jsme prohráli s Rakouskem. Viděl jsem všechna tři utkání našeho týmu. Kromě nepřijatelné rezervy v přístupu k prvnímu utkání mě zaujala, podobně, jako u ženského týmu, naše nepohyblivost, pomalost a těžkopádnost. Např. srovnání s Dány v tomto ohledu bylo pro naše hráče doslova zarážející. Mnohokrát se stalo, že naši vstřelili branku, ale než se rozkoukali, tak se dívali na záda sprintujícím hráčům Dánska, kteří okamžitě na druhé straně hřiště vstřelili bezmocnému brankáři další branku.
U našeho týmu mě zaujala ještě jedna, pro mě, jako fotbalového trenéra, nepochopitelná věc. Trenér Haber už při krátkých poradách během utkání s Rakouskem i Makedonií v jeho průběhu uděloval pokyny zcela klidným, až vlažným hlasem. Nemyslím si, že by měl trenér křičet a bláznit, ale přiměřenou porcí emocí by měl hráče nabudit a vyhecovat. A to, že kapitán Jícha udává taktické pokyny a je evidentně tím hlavním člověkem v týmu je zcela špatně. Všimli si toho i novináři a trenéra Habera se na to ptali. Prý jsou v týmu takto domluveni, odpověděl trenér. Ano, i já velmi uznávám kvality i charakter jednoho z nejlepších házenkářů světa Filipa Jíchy, ale pro mě tento stav něco signalizuje. Že trenér Haber nemá tým pod kontrolou, že není potřebnou autoritou pro hráče. Do toho mi zapadá i přístup hráčů v prvním utkání s Rakouskem. Po něm sami pochopili, že musí hrát s větším nasazením, ale to už bylo pozdě. Neznám přesně situaci v naší mužské házené, ale měl jsem z toho dojem, že týmu šéfují starší hráči a to je špatně. Zřejmě tento výsledek bude znamenat určitou generační výměnu a jiný přístup trenéra.
Možná se někomu zdá, že se pletu do sportů, kterým nerozumím. Sebevědomě si dovolím tvrdit, že určitý přehled mám a hlavně poznám, kdy se dá hovořit o úspěchu a kdy o neúspěchu. A tady jsem viděl u všech akcí nereálně pozitivní hodnocení ve snaze nepoškodit popularitu daného sportu nejen u veřejnosti, ale i u malých dětí, eventuálních nástupců dnešních reprezentantů a reprezentantek. Aniž bych něco s trenérem házenkářů Haberem konzultoval, ve svém hodnocení, kromě jiných faktorů řekl, že jej mrzí, že svými výkony zřejmě nepřivedou právě tyto malé děti k jejich sportu, tedy házené.
I my ve fotbalu totiž pociťujeme nedostatek dětí, které se chtějí hýbat a konkurenci jiných sportů. Stejně je na tom i florbal, lední hokej a házená. Proto ta reklama, legrační neobjektivní snaha televizních komentátorů a jejich expertů (až trapně vyznívala v utkání házenkářů s Dánskem) a neobjektivně pozitivní hodnocení. Zkrátka sport je dnes nejen o tréninku, závodu, utkání, regeneraci, ale také o marketingu a reklamě, protože konkurence je velká a nespí.
Pánové, nedá se nic dělat, fotbal je celosvětový fenomén a v popularitě se s ním nemůžete rovnat a nepomůžou vám ani nekritická hodnocení svých výsledků. Podařit by se to možná dalo jen ledním hokejistům při zisku zlaté olympijské medaile jako v Naganu. A to uvidíme za několik týdnů.