Inspirací k tomuto komentáři se stalo fotbalové utkání anglického FA Cupu, ve kterém se utkaly dva londýnské kluby Arsenal a Tottenham. Usednout k televizní obrazovce ke sledování tohoto derby dvou tradičních účastníků Premier League mě lákalo z několika důvodů.
Nemám možnost sledovat pravidelně nejvyšší anglickou ligu (vysílá ji stanice, kterou doma v mnoha programech nemám), takže jsem byl zvědavý na hru Arsenalu, která je velmi pozitivně hodnocena v médiích. Jednak jsem se těšil na atmosféru plného stadionu a hlavně jsem byl zvědavý na českého reprezentanta Tomáše Rosického, na kterého v poslední době čtu samou chválu. Musím říci, že všechna moje očekávání byla překročena, a proto jsem se pustil do srovnání s českým fotbalem a českým profesionálním prostředím.
Ano, úmyslně jsem zmínil i fotbalové prostředí, protože k profesionalismu nepatří jen fotbalisté a trenéři, ale i to všechno kolem. Mám na mysli prostředí na stadionech, některé praktiky klubů směrem k hráčům, chování diváků na stadionech a to všech bez rozdílu a samozřejmě i jejich vztah ke klubu a ke „svým“ hráčům. Někdy mi to připadá, že za profesionalismus se u nás považuje již jen to, že fotbalisté trénují a hrají utkání za finanční odměnu, ale to je velmi zjednodušené.
Přesto bych i já doporučoval současným fotbalistům (některým více, některým méně) se na taková utkání, které jsem viděl dnes, pozorně dívat. Dívat se na to, s jakým nasazením hráči Arsenalu na hřišti fungují, kolik sprintových náběhů za utkání absolvují, jak nikdo nediskutuje s rozhodčím, jak nikdo nikomu ze svých spoluhráčů nic nevyčítá, i kdyby pokazil cokoliv a hlavně jak všichni hráči bez výjimky se po ztrátě míče sprintem přemísťují do prostoru „za míč“ nebo okamžitě napadají hráče soupeře s míčem. Je to pro ně naprostá samozřejmost. kuji I čeští fotbalisté jsou v této oblasti vzdělanější, než před lety, což jsem poznal ve své praxi, ale jde to pomalu. Nakonec máme dnes dvě mužstva v jarní části Evropské ligy a to by se nepodařilo, kdyby jejich hráči tyto samozřejmosti nectili.
Ve fungování fotbalové kabiny u nás stále ještě přetrvávají některé specificky české zvyklosti, které ve vyspělém profesionalismu nikdo nezná. Mám na mysli např. tzv. „hráčské kasy“, myšleno pokladny, které obhospodařuje určený hráč „pokladník“. Do této pokladny se platí veškeré pokuty hráčů, které si udělují oni sami. A platí se úplně za všechno, aby v pokladně byla po sezóně co nejvyšší suma, za kterou se dá uspořádat co nejvydatnější mejdan pro celé mužstvo (a někdy i pro pozvané…). Tato tradice vznikla kdysi dávno za socialismu, kdy hráči spěchali po každém tréninku na pivo a nikomu v klubu to nevadilo. Jenže nechodili všichni a někomu to vadilo, tak se vymyslel tento systém a zúčastnit se museli všichni povinně a tam se řešily veškeré problémy, často i složení základní sestavy.
V „pravém“ profesionalismu (dále jen „tam“) se nestane ani to, že např. po vstřelení branky, prvním startu v lize apod. by od novináře padl dotaz: „Kolik vás to bude stát do hráčské kasy?“. To je opět specialita českých novinářů a v „českém“ profesionalismu, podle mého názoru úplně trapná, které by „tam“ nikdo nerozumněl. V zahraničních klubech, jak v rozhovorech prezentují čeští fotbalisté v nich působící, nic takového neexistuje. Někde musí nováček zazpívat, někde oslavenec pozve spoluhráče na oběd či večeři apod. Já vím, my tímto způsobem možná spoluvytváříme soudržnou atmosféru v mužstvu, která pomáhá při získávání bodů do tabulky, ale „tam“ to takto nefunguje.
„Tam“ se starají všichni hráči více o sebe, o svoji formu tak, aby neztratili místo v základní sestavě nebo aby jim klub nabídl prodloužení smlouvy. Zkrátka „tam“ se starají všichni více o sebe a svoji smlouvu. Nutí je k tomu i obrovská konkurence na každý post v mužstvu. Hráče „tam“ ani nenapadne, aby si vyžádali rozhovor s trenérem na u nás časté téma: „Trenére, proč nehraji“? „Tam“ každý hráč ví, že odpověď by byla vždy stejná: „Protože málo pracuješ a záleží jen na tobě, kdy se tam vrátíš“! Ano stane se i to, že trenér a hráč si tzv. „nesednou“. Pak „tam“ odchází hráč. U nás často musí odejít trenér. „Tam“ má totiž trenér nebo manažér úplně jiné, daleko pevnější postavení a respekt, než v tom „českém“.
Potvrzením různého postavení hráče „tam“ a u nás je český reprezentant Tomáš Rosický a jeho dnešní výkon. Připadalo mi, že se za celé utkání nezastavil, naběhal toho neuvěřitelně moc (počet kilometrů by mě docela zajímal), s míčem si doslova liboval, nezkazil prakticky žádnou přihrávku a většina z nich měla opravdu „oči“. Jeho prostorová orientace a řešení herních situací je neuvěřitelně efektní i efektivní. Odměnou za jeho výkon byla i branka na 2:0, kterou si vlastně i sám připravil, když agresivním presinkem obral o míč obránce a sprintem (jak jinak) běžel od poloviny hřiště sám na branku a chladnokrevně proměnil. Příkladné bylo i sledovat, jak upřímně mu spoluhráči gratulovali po vstřelení branky, protože věděli, že dělá pro tým hodně užitečné práce, jen vstřelit branku se mu dlouho nepodařilo. Měli radost i za něj, což zároveň svědčí o jeho vyjímečném postavení v týmu. A není to jen tím, že je nejstarší, ale tím, že je nejlepší. Proto i já předpokládám, že prodloužení jeho smlouvy je na spadnutí. Takového „veterána“ by chtěl v týmu každý trenér.
A to je další neduh „českého“ fotbalového profesionalismu. U nás mají hráči pocit, že zcela automaticky by starší hráči měli mít vyšší smlouvu, než ti mladší. „Tam“ má smlouvu s nejvíce nulami hráč, který je nejlepší. Klub to dokáže moc dobře posoudit, protože „tam“ majitel nevydá peníze zbytečně. Vydá jich hodně, ale za skutečnou kvalitu, ne za zásluhy. I s tímto neduhem jsem se tady setkal a ne jednou.
Příkladem z poslední doby je případ hráče Skácela, který skončil proti své vůli v létě ve Slávii. Už jeho vyjádření, že s fotbalem nekončí, že chce najít klub, kde bude hrát, a že si chce fotbal užívat atd. Už tato jeho představa potvrzuje, že Slávia udělala dobře, protože užívat si fotbal jde tak od divize níže, ne v profesionálním klubu a za nadstandardní plat jen proto, že jsem zkušený. On i fotbal samotný se hodně změnil a to, co stačilo dříve, už nestačí dnes. „Tam“ venku by dopadl úplně stejně a ani by necekl. Tady si to ještě dovolí.
Podobným případem byl i Marek Heinz, který se vrátil ze zahraničí a chtěl si fotbal už jen užívat (přeloženo ne se moc honit). Doplatilo na to Brno, Olomouc a Znojmo v Gambrinus lize. Na tu druhou nejvyšší to stačilo a momentálně je až ve třetí.
Posledním čerstvým příkladem útěku z „pravého“ profesionalismu do toho „českého“ a následně i z něj je Martin Fenin. Nechci jej podrobně hodnotit, neznám jej osobně ani jeho vyjádření ke své situaci, ale na jeho případu se potvrdilo, že i ten „český“ profesionalismus jde nahoru nejen sportovně, to už dávno, ale i přístupem klubů.
Poslední zamyšlení mám na téma fotbalové kabiny na příkladu Sparty. Chci tím ukázat, jak se „český“ profesionalismus vyvíjí a přibližuje k tomu „pravému“ i v klubech (svědčí o tom vlastně i případ Slávia x Skácel a Fenin). Uznáte, že situace a atmosféra v kabině Sparty Praha, když v ní fungovali jako „šéfové“ hráči Poborský (veřejně kritizoval trenéra Hřebíka), Siegl, Řepka a další hráči s mentalitou ne „pravého“, ale jen „českého“ profesionála, byla lepší a pro úspěšnost týmu příznivější, než je dnes, kdy kabině šéfuje trenér Lavička? Určitě ne a tam udělal pan Křetínský velkou chybu a tvrdil jsem to již tenkrát a odpovídaly tomu i pro Spartu nevydařené výsledky. Mužstvo „řídily“ negativní typy hráčských osobností a špatným směrem. To je jen další můj důkaz o tom, že i kluby se posouvají, ale jde to pomalu.
Už třeba není slyšet o české „specialitě“ přeřazovat hráče, který včas neprodlouží smlouvu do „béčka“ apod. Naopak přežívá další česká „specialita“, že hráč na hostování nesmí nastoupit v utkání proti svému mateřskému klubu. Snad i tato praxe bude brzy zapomenuta, jako mnohé další před ní.
Velké rezervy „českého“ profesionalismu vidím také v práci klubů s fanoušky, ale v tom by měl klubům pomoci i stát zpřísněním legislativy při přestupcích či trestných činech na fotbalových stadionech. Jednou bych chtěl vidět fotbalové utkání v Česku v atmosféře, kterou jsem dnes viděl na stadionu Arsenalu. Podobná už bývá v Plzni, ale i tam jsou ještě rezervy…