V souvislosti s utkáním největšího překvapení letošní GL Teplic v Praze v Generali aréně s domácí Spartou mě zaujal rozhovor s teplickým trenérem Zdeňkem Ščasným. Proč mě zaujal? Upoutal mě již titulek rozhovoru: „Trpěl jsem, ale je to pryč“.
Trenéra Šcasného považuji za velice zkušeného trenéra mojí generace, který udělal v Teplicích velký kus práce. V loňské sezóně je zachránil v nejvyšší fotbalové soutěži, v té letošní, jak jsem již napsal, jsou výkony i výsledky jeho týmu velkým překvapením. Největší zásluhu na tom má určitě trenér Ščasný, protože dokázal mužstvo doplnit, lépe řečeno posílit o několik zahraničních hráčů černé pleti. I když na Spartě Teplice prohrály, tak práci jejich trenéra oceňuji.
Současně se ovšem musím přiznat k tomu, že kolegu Ščasného mám zařazeného v malé skupině trenérů, kterých si nemůžu vážit a jejich eventuální úspěšné výsledky v minulosti jsou znehodnoceny metodami, kterými se k nim dopracovali.
Trenéra Ščasného si dobře pamatuji již z doby, kdy hrál za tehdejší ambiciózní klub ze Slušovic. Později mi došlo, že už tenkrát projevil svoji schopnost si „dobře vybrat“ ten nejvhodnější klub. Myšleno protěžovaný klub. V tom pokračoval i ve svojí trenérské kariéře a bohužel i já mám s ním z této doby svoje zkušenosti.
Začnu sezónou 1994-95, kdy jsem na trenérské lavičce samostatně trénovat úplně začínal v druholigovém Třinci. Před tím jsem trénoval „jen“ dorost a juniorku Sigmy Olomouc a pracoval jako asistent trenéra Brücknera a Radolského tamtéž. Ve vzpomínané sezóně došlo k prvnímu setkání s trenérem Šcasným, trenérem protěžovaných Blšan, kterým velel tehdejší předseda českého fotbalu pan Chvalovský. Byla to sezóna, kdy vrcholila korupční kausa a mně na dlouho znechutila fotbal a dovedla mě k rozhodnutí, že již nikdy nebudu trénovat, kromě mládeže. Dnes vím, že jsem sice něco o fungování fotbalu věděl, ale realita a hlavně přímý negativní dopad na mě, jako na trenéra, u mě vyvolal velkou frustraci. To se ovšem nemohlo stát Zdeňku Ščasnému. Nevím, zda si dokáže představit, jak „jsem trpěl“, když nás rozhodčí v Blšanech, které on trénoval, chladnokrevně zařízl, za týden mi brankář „prodal“ zápas v Příbrami (pracuje dnes v jednom realizačním týmu mládežnické reprezentace) a mě v pondělí odvolali.
Nakonec jsem se vrátil k mládeži, zanedlouho znovu vstoupil na horkou půdu asistenta trenéra Bokši v Olomouci. Po veleúspěšné první sezóně nás v té druhé odvolali z pátého místa v lize a já byl před rozhodnutím, jakou cestou se ubírat. Rozhodl jsem se opět pro fotbal. Je to můj život a nedovedu si ho bez něj představit. Navíc přiznávám, že nic moc jiného bych nabídnout nemohl.
Po dvou letech jsem se dokázal prosadit do nejvyšší soutěže a při tom jsem sledoval i cestu trenéra Šcasného. Jak získal titul se Spartou, „v zádech“ s panem Horníkem. I já, stejně jako mnoho ostatních si pamatuji, jakou moc tenkrát Sparta měla. Stejně tak si pamatuji, kolik trenérů soupeřů Sparty „trpělo“.
Podobnou zkušenost, tentokrát včetně mě, jako trenéra Jablonce (v té době působil pan Pelta ve Spartě, nikoliv v Jablonci) i Olomouce, mělo při utkání na Žižkově mnoho trenérů. V té době tam totiž trénoval opět Zdeněk Ščasný a opět „v zádech“ s panem Horníkem, Trenérů, kteří po utkání na Žižkově „trpěli“ byla celá řada. Vzpomínám si na nechutné urážky hráčů i trenéra Žižkova Ščasného, když nám vstřelili v nastaveném času vítěznou branku. Jak se nám vysmívali apod. Na tiskovce po utkání mě trenér Ščasný zesměšňoval, přitom všichni věděli, že pan rozhodčí jim šel na ruku a rozhodující branka neměla platit. Zkrátka trenér Ščasný vždy věděl jaký klub si má vybrat a s kým tam má spolupracovat. Pokud trénoval v „normálním“ klubu, tak nikdy neuspěl, např. v Mostu. Díky svým kontaktům trénoval i v Řecku, ale ani v OFI Kréta ani v Panathinaikos dlouho nevydržel. Jenom v Blšanech, Spartě a na Žižkově.
Dalším klubem, kde trénoval byla Mladá Boleslav. Tam se prezentoval svými paranoidními myšlenkami o tom, jak jeho týmu rozhodčí škodí, že v utkání se Spartou dohnal svého hráče Rajnocha k červené kartě. Bylo zřejmé, že svůj tým krmil celý týden skazkami o tom, jak Sparta „dělá“ rozhodčí a Rajnocha to tak vykolejilo, že se nechal vyloučit. Trenér Ščasný si zřejmě něco pamatoval ze svého působení ve Spartě, a proto ta paranoia.
Pro to všechno jsem se nad jeho povzdechem „trpěl jsem, ale je to pryč“ (po zisku titulu ve Spartě jej nový majitel pan Křetínský odvolal) pousmál a zároveň naštval. Trpět mohli trenéři, jejichž týmy rozhodčí poškodili v zájmu klubů, které trénoval trenér Ščasný. Navíc neměl daleko k urážkám kolegů na druhé střídačce a to je podle mého největší ubohost, kterou se on proslavil. Ne, nemám jej ve skupině trenérů, kterých si vážím za práci, kterou dlouhodobě odvádějí ve svých klubech. Mám jej v té skupince zcela opačné a zaslouženě. A nic na tom nezmění ani jeho aktuální dobrá práce v Teplicích. Ty skupinky rozlišuje prostý lidský charakter jejich členů a ten je ve skupince trenéra Ščasného nic moc.