V poslední době se hodně mluví, v souvislosti s výsledky pražské Sparty, zejména s vyřazením v předkole Evropské ligy, o sportovním manažerovi tohoto klubu Jardovi Hřebíkovi, kterému mnozí tento neúspěch kladou za vinu. Současně se stejní „odborníci“ i odborníci zastávají trenéra mužstva Vítězslava Lavičky.
Já se tady v tomto svém komentáři nechci dobrat pravdy, jak to vlastně je, protože se nepohybuji uvnitř současné Sparty a nevím, jak mají oba jmenovaní rozdělené pravomoci. I tak jsem přesvědčen, že tyto, k Hřebíkovi kritické hlasy, nemají pravdu. Už proto, že se jej okamžitě na tiskové konferenci trenér Lavička zastal. A nejen to. Pokusím se seznámit „svoje“ návštěvníky mých webových stránek s několika fakty, eventuálně svým názorem na svého kolegu trenéra Hřebíka.
Mám k němu totiž v určitém pohledu velmi blízko a sám sebe považuji tak trochu, v jistém smyslu, za podobný případ. Všichni víme, že byl v našem fotbalu někdy v letech na přelomu století, možná i před ním, nositelem moderních myšlenek ve fotbalu. Něco o tom vím, protože jsem zastával a stále zastávám stejné názory, jako on. Už jsem o tom kdysi tady na svých stránkách psal. Těsně před tím, než mě vyhodili po 17-ti letech ze Sigmy, tak jsem pro klub sehnal, z němčiny nechal přeložit a rozmnožil materiály na téma „zónová obrana“ pro všechny trenéry mládeže (originály mám stále doma). V Ratíškovicích, kde jsem tyto zásady uplatňoval, jsem kladl svým hráčům na srdce, aby názory trenéra Hřebíka pozorně poslouchali (byl v tu dobu často ve studiu Ligy mistrů) a vnímali je jako názory moje, abych je potom nemusel opakovat. Také proto jsem byl s tímto vesnickým klubem úspěšný, a proto jsem byl osloven prvoligovým Jabloncem, kterému „utekl“ trenér Hřebík do Sparty. Tehdejší sportovní manažer Jablonce Michal Doležal vybíral trenéra, který na práci Hřebíka naváže. A to se také stalo.
V této chvíli se dotknu příčin, proč má Jarda Hřebík, podle mého názoru, problémy, které má. On je jednak mentalitou cholerik, což v jednání s hráči dává najevo. A oni to těžce akceptují. Já, jako fotbalista, bych to bral stejně negativně. I tam v Jablonci, jsem se leccos dozvěděl ze způsobu komunikaci trenéra Hřebíka s hráči. A to nemyslím s těmi, kteří neuznávají žádného trenéra, ti neakceptují nikdy nic, ale s těmi inteligentnějšími, jejichž názory měly vždy tzv. „hlavu a patu“. Jeden z nich, dnes prvoligový trenér, mi tenkrát řekl asi toto: „Trenére, to jméno (Hřebík) nechci slyšet. Ten člověk u mě skončil. Je to blázen, navíc lhář a podrazák“. Z dalších poznatků usuzuji, že trenér Hřebík se snažil svoje nejmodernější poznatky prosazovat velmi přímočarým způsobem a řídil se zjednodušeně heslem „Kdo není se mnou, je proti mně“. Tu dobu si pamatuji, velmi jsem mu fandil, protože trenérské stojaté vody jsem chtěl i já provětrat, jenže to byla doslova dřina. Fotbalové prostředí bylo k tomuto trendu negativní, u reprezentace dostávaly prostor trenéři se zastaralými názory a ten nejprogresivnější byl zesměšňován. Dovedu si představit, jakou frustraci musel Jarda Hřebík pociťovat. Přesto považuji za jeho chybu (a na ni doplácí i dnes v případě Sparty), že fotbalovou kabinu rozděloval na hráče, pro jeho metody vyhovující, a ty pro jeho metody nevyhovující. A oběma skupinám to dával jasně pocítit a tím kabinu rozdělil. A ta nefungovala. Podle toho měl tým výsledky.
Část jeho současných kritiků, kteří dostanou prostor v médiích, pochází právě ze skupiny tehdejších hráčů, kteří s ním mají podobnou zkušenost a nemohou mu to zapomenout. Z některých z nich jsou dnes trenéři, kteří ničeho dosud nedosáhli, protože na sobě nejsou ochotni pracovat a vstřebávat trendy. Hřebíkovi vlastně jeho odborné znalosti závidí a protože jsou líní je dostudovat, tak jednodušší je tu odbornost a jeho nositele kritizovat.
Skvěle tuto situaci popsal v deníku Sport jeho šéfredaktor pan Tomek, cituji: „Co tuto Chovancovu armádu ve výslužbě spojuje? Byli ikonami klubu (jména si doplňte) a chtěli mít na Letné i dál své místo. Jenže si mysleli, že si nadosmrti vystačí s tím, jak fotbal poznali před dvaceti lety. Nevzdělávali se, nepracovali na sobě. Místo toho hráli za starou gardu, chodili na kafíčka a případně rozebírali trendy. Jen ne ty fotbalové, ale módní. A teď je štve, že majitel Sparty nenaslouchá jim, ale tomu „mazalovi čtverců“.
Doslova přesné popsání situace. Když jsem si to přečetl, tak jsem si uvědomil, že mám s trenérem mnohé společné. Ne, nepasuji se za stejného odborníka. Jen jsem prožil podobný trenérský fotbalový příběh, jako kolega Hřebík. Jen ten můj neměl takovou publicitu a sledovanost.
Při své práci jsem musel také měnit myšlení hráčů i funkcionářů. Sice jinými metodami, než trenér Hřebík, ale se stejným cílem. Také jsem po kratším trenérském kolečku dostal trenérskou nabídku v klubu mého srdce (Sigmě Olomouc), také jsem hned v prvním domácím utkání musel poslouchat skandování ultras „Palička ven“, také jsem byl zván k odborným diskusím do televize, spolukomentoval jsem v TV Prima anglickou Premiere League a EURO 2008, jsem expertem deníku Sport, přednáším trenérům, jsem v Prezídiu Unie českých fotbalových trenérů, trénoval jsem v několika prvoligových klubech atd. Přesto existuje velká skupina bývalých olomouckých fotbalistů, kteří byli skvělí hráči, ale nic víc. Všechno znají, všechno ví, ale nic nedokázali a místo zdokonalování sebe sama, tak kritizují ty úspěšné. Pokud by měli v médiích hodnotit mě, tak budou mluvit podobně, jako např. “Sparťan“ Siegl o Hřebíkovi. Takovou pražskou skupinu měl na mysli šéfredaktor deníku Sport, podobná existuje i v Olomouci a určitě třeba i v Ostravě atd. I tady v Olomouci se pravidelně schází v jedné známé kavárničce v centru, podobně, jako v Praze „U tygra“.