V pondělí 3. června se v Praze konala oslava kulatého 20. výročí samostatné nejvyšší české fotbalové soutěže Gambrinus ligy. Já jsem ji nikdy nehrál, působil jsem ještě v té federální, což pro upřesnění těm mladším ročníkům narození, byla dlouholetá společná soutěž s dnešním Slovenskem v rámci společného státu Československa.
Působil jsem v ní v letech 1977 – 1979 v dresu Škody Plzeň (52 zápasů a vstřelil 5 branek) a Sigmy Olomouc v letech 1982 – 1985 (38 zápasů bez vstřelené branky). Na všech 5 vstřelených branek si velmi dobře pamatuji. Tři z nich jsem vstřelil na hřištích soupeřů a shodou okolností všechny na Slovensku. V Trenčíně při vítězství 1:0, na Slovanu Bratislava při porážce 2:3 a v Prešově při remíze 1:1. Tam to bylo z pokutového kopu v 90. minutě utkání. Trefil jsem míč do šibenice, i když jsem chtěl po zemi…Zbývající dvě byly na stadionu v Plzni. S Brnem opět z pokutového kopu při prohře 1:3 a se Žilinou ze hry při výhře 3:2.
Jenže to je už dávná historie, tentokrát šlo v Praze na oslavách o tu dnešní samostatnou od roku 1993. Tu jsem zažil už jako trenér, a proto mě zaujalo několik anket, které byly součástí slavnosti, především ta trenérská. Nejlepšími trenéry byli zvoleni pánové: 1. Pavel Vrba, 2. Petr Uličný, 3. František Komňacký. Vyhodnocení této trojice mě velmi zaujalo a potěšilo. Se všemi těmito třemi trenéry jsem něco zajímavého prožil a hlavně jejich zvolení potvrzuje moji dlouholetou teorii o neobjektivním hodnocení trenérů v Česku. V jejich případě se totiž pod volbu podepíšu i já, i když jeden z nich se často v médiích projevuje více jako „šoumen“, než jako trenér. Všichni tři mají z mého pohledu něco společného. Co to je? Hned vám to sdělím, ale nejdříve něco vysvětlím.
Vždycky jsem v uplynulých letech zjednodušeně dělil trenéry na dvě neoficiální regionální skupiny. Trenéry z „líhně“ pražské sparťanské trenérské legendy Václava Ježka (Chovanec, Straka, Hašek, Bílek atd.) a z „líhně“ olomoucké trenérské legendy Karla Brücknera (Uličný, Matuška, Kalvoda, Machala, moje maličkost, Pivarník, Hapal, Látal atd.). Celou dobu mi vadilo, že ta „pražská“ skupina byla automaticky nadhodnocována a trenéři z této skupiny přišli k mnoha věcem bez svého přičinění, tzv. „zadarmo“. Systém v Česku jim zkrátka jejich cestičku naprosto umetal, stejně, jako jim ji umetal ještě jako hráčům Sparty, která v těch letech měla vše pod kontrolou.
Kdežto trenéři z té olomoucké skupiny nedostali nikdy nic zadarmo, svoje postavení v trenérské branži si museli vždy doslova vydřít roky tvrdé práce. A platilo to i pro olomouckou legendu pana Brücknera. Proto mě vyhlášená nejlepší trojice trenérů za 20. let samostatné nejvyšší fotbalové soutěže potěšila.
1. Všichni tři pocházejí z Moravy, dokonce z Hané, kde žiji celý život i já.
2. Všichni tři museli tvrdě pracovat, než se dostali na úroveň prvoligového trenéra. Trenéři z „pražské“ líhně se stali poměrně brzy dokonce trenéry reprezentace (Chovanec, Hašek, Straka, Bílek a také Rada).
3. Ani jeden z nich, přes svoje vyhodnocené kvality, se trenérem reprezentace nikdy nestal, pouze trenér Komňacký jako asistent a to jen díky panu Peltovi, jeho tehdejšímu šéfovi z Jablonce a po mnoha letech úspěšné trenérské práce.
4. Ani jeden z nich nehrál za reprezentaci, pouze Pavel Vrba v juniorské kategorii.
5. Všichni tři považují za svůj vzor právě olomouckou trenérskou legendu pana Brücknera, stejně jako já.
Zkrátka tato volba nejlepších trenérů potvrdila, že trenéři u nás v Česku nejsou na těch nejvyšších místech hodnoceni objektivně a zdaleka se to netýká jen toho současného trenéra reprezentace. Tak to funguje dlouhodobě s jedinou výjimkou. Tou je právě trenér Brückner, který všem ukázal, která trenérská „líheň“ je kvalitnější. A kdyby nebylo zarputilosti tehdejšího olomouckého místopředsedy FAČR Jiřího Kubíčka, tak bychom to nevěděli dodnes, protože hlavně jeho zásluhou byl trenér Brückner na tento post zvolen.
Ještě jedno mají tři vyhodnocení trenéři společného. Protože jsou z Hané, mám i já osobně s nimi svoje zkušenosti.
Franta Komňacký mě trénoval jako začínající trenér v roce 1986 v Drnovicích v krajském přeboru. Já tam přestoupil po ukončení své prvoligové kariéry. Potom jsme spolu ještě studovali trenérskou Profi licenci v letech 1991 – 1993. Společně jsme jezdili autem do Prahy a celou cestu řešili fotbal. Proto vím, že je to vzdělaný člověk, je učitelem, dokonce pracoval jako ředitel Základní školy a svoje psychologické a pedagogické znalosti jsou na jeho verbálním projevu a v jeho práci trenéra znát. A to je to, co trenér musí ovládat především. Hráčská minulost není podmínkou. Poslední moje spolupráce s trenérem Komňackým byla v roce 2004, kdy se stal s Baníkem Ostrava mistrem (asistenta mu dělal Pavel Vrba) a já mu sledoval jejich soupeře, vypracoval analýzu jejich hry a navrhl recepty na ni. V té době jsem měl zrovna volno a v létě nastoupil do Zlína.
S druhým v pořadí trenérem Uličným se známe také dlouho. Přestoupil do Olomouce z Plzně v létě 1977 a stali jsme se spoluhráči. Jenže já za tři měsíce naopak přestoupil do Plzně a mám takový dojem, že on v tom měl prsty. Jestli ano, tak mu za to děkuji. Hrát první ligu byl vždy můj dětský sen. Znovu jsme se setkali jako spoluhráči v roce 1982, kdy jsem se do Olomouce vrátil a společně jsme byli členy týmu, který pro Olomouc vybojoval po mnoha letech první ligu. Potom mě chvíli vedl v juniorce Sigmy jako trenér. Na naše poslední pracovní setkání nevzpomínám rád a tentokrát mu za něj neděkuji. Jako volný trenér jsem dostal nabídku trénovat můj srdeční klub olomouckou Sigmu po ukončení jeho smlouvy. Když se to dozvěděl on, tak začal „jančit“, že bude bez práce. Já totiž nevěděl, že mu tato změna nebude sdělena a já z toho vyšel jako ten, kdo jej chtěl připravit o práci. Přitom to je praxe běžná ve vyspělém fotbalovém světě. Celá ta kauza mě pro další kariéru značně poškodila. Proto mu za ni neděkuji.
Nakonec jsem si nechal Pavla Vrbu. Jednak jsem před lety jako 18-ti letý chlapec hrál za Lutín, své rodiště, proti Kojetínu a tam působil výborný robustní útočník Honza Vrba. Potom jsem se s ním setkal v roce 1976 po vojně v dresu Sigmy Olomouc. Pocházel, stejně jako „plzeňský“ Pavel Vrba z Lobodic u Přerova a dodnes nevím, zda jsou příbuzní. Odhaduji, že by Honza mohl být strýcem Pavla Vrby. I postavou si byli podobní.
Druhou zkušenost s Pavlem Vrbou už jsem v minulosti tady na svých stránkách zmínil, proto jen stručně. Poté, co Pavla vyhodili z Ostravy po letech práce u mládeže a asistenta u „A“ mužstva se přijel za mnou do Olomouce poradit, zda má přijmout nabídku z Púchova na Slovensku. Já totiž s Púchovem také před tím jednal, ale rozhodl se pro Zlín. Odchod jsem mu doporučil, protože i já dopadl před lety v Sigmě podobně, jako on v Baníku. Řekl jsem mu asi toto: Nabídku Púchova vezmi, možná je to pro tebe šance, jak se prosadit jako trenér do budoucna. Mně se to také podařilo. Kdyby mě tenkrát ze Sigmy nevyhodili, i když se mi to zdálo nespravedlivé po mnoha letech nezištné práce pro klub, tak bych nebyl tam, kde jsem teď. Je to podle hesla „všechno špatné, je pro něco dobré“. Pavel do Púchova odešel a dnes je tam, kde je. Je momentálně nejlepším trenérem v Česku, což potvrdil i pondělní slavnostní večer v Praze. Zajímalo by mě, zda si na naši schůzku v olomoucké restauraci SAJM pamatuje.
Škoda, že u nás netrénují reprezentaci ti nejlepší trenéři. Jak zjistil deník Sport, trenérem reprezentace u nás by měl být trenér z Prahy, měl by projít pražskou Spartou a mít hotelovou školu. Tu trenér Komňacký nemá, on má jinou (Pedagogickou fakultu) a ta na tento post u nás nestačí.