Včera večer jsem si nenechal ujít finále „Poháru České pošty“, v kterém se v Chomutově střetla Mladá Boleslav s Jabloncem. Nefandil jsem nikomu ze soupeřů, ale věděl jsem jedno. Poražený bude prožívat obrovské zklamání.
Možná si mnozí řeknou proč obrovské zklamání. Vždyť je to jen jedna porážka, kterých fotbalista i trenér prožije za sezónu mnoho. Ano, porážek zažijí všichni více, ale porážka ve finále jakékoliv dlouhodobé soutěže je daleko frustrující. Zkrátka prohrát těsně „pod vrcholem“, bez možnosti nápravy, bolí daleko více. Mně můžete věřit. Porážku ve finále dnešního „Poháru České pošty“ jsem totiž zažil dvakrát. V roce 2000 jsem jako trenér druholigových Ratíškovic prohrál na Strahově s Libercem 1:2 a v roce 2002 jako trenér včerejšího vítěze Jablonce jsme prohráli s Teplicemi 0:1 opět na Strahově. Na památku mám sice doma dvě medaile pro poražené finalisty, ale to je malá náplast na velké zklamání, které jsme všichni prožívali.
I když jsme ani v jednom finále nebyli favoritem, tak si dobře vzpomínám, jak se mi ani nechtělo stoupat po schodech na hlavní tribuně k převzetí medaile za účast ve finále a poté sledovat předávání poháru našim jásajícím soupeřům. A to přesto, že jsme v obou utkáních odvedli své maximum. Ta cesta do finále je totiž ohromně dlouhá a taková „brzda“ těsně před vrcholem ohromně mrzí. A stejné, vlastně zřejmě daleko silnější, je zklamání po porážce v evropských pohárech. Ve středu jsem proto chápal slzy zklamání hráčů Benfiky Lisabon, která přišla o prodloužení v 93. minutě řádného hracího času brankou hráče anglické Chelsea Ivanoviče. A to byla Benfika celé utkání lepším mužstvem, ale doplatila na přílišnou hravost a váhavost ve vyložených šancích.
Na ta „svoje“ finále si moc dobře pamatuji. To první mám natočené na DVD, ale to druhé (Jablonec v. Teplice) ne, protože tenkrát jej nevysílala žádná televizní stanice, což je z dnešního pohledu nepochopitelné. Jenže z pohledu tehdejší doby ano. V té době totiž fungovala dnešní FAČR pod „patronací“ jednoho nejmenovaného pražského fotbalového klubu a pokud to finále nehrál on, tak o něj nebyl zájem. Možná se vám to zdá přitažené za vlasy, ale tak to bylo. Podivovali se nad tím všichni novináři a já to řekl i na tiskové konferenci před utkáním.
Vzpomenul jsem, že jsme v obou finále nebyli favority. Vysvětlím proč a tím ještě více vynikne, jak velký to byl tenkrát pro oba kluby úspěch. Je jasné, že druholigový klub ve finále byla trochu rarita a bylo legrační, jak se pan rozhodčí po našem snížení na 1:2 asi v 78. minutě bál, abychom náhodou nevyrovnali. Měli jsme tenkrát v Ratíškovicích skvělou partu kluků, složenou z místních a mladých kluků na hostování. Např. dnešního kapitána Brna Zavadila (přes palubu jej hodila Sigma Olomouc, po půl roce v „Raťkách“ přestoupil do I.ligy do Drnovic, potom do Sparty a nakonec hrál několik let ve Švédsku a dnes jako veterán je lídrem v Brně). Další hráč „přes palubu“ ze Sigmy stoper Švestka. Po roce v „Raťkách“ přestup do Drnovic, poté do slovenské Dubnice, pak do Žiliny a v jedné sezóně byl vyhlášen nejlepším hráčem slovenské Corgoň ligy. Dalšími dlouholetými prvoligovými hráči se stali Hrotek a Kordula, které jsem si do Jablonce přivedl.
Občas se na finále s Libercem kouknu a řeknu vám, že jsme prvoligového soupeře hodně potrápili. Už tenkrát zónová obrana, snaha o presink ve středu hřiště. Jenže Liberec měl tehdejší argentinskou hvězdu Lazara Liuniho a ten nám vstřelil dvě branky a my jen snížili a v závěru trefili břevno liberecké branky. Samozřejmě jsme potom pozorně sledovali cestu Liberce Evropským pohárem. Po postupu přes soupeře ze Skandinávie, tuším švédský Norrköping, se střetl s anglickým FC Liverpool. Vzpomínám si, jak jsme si dělali legraci z toho, zda by náš rachotící autobus do Liverpoolu vůbec dojel a zda by tam náš řidič trefil.
To druhé finále dopadlo podobně, jednogólová porážka, ale soupeři byli oba prvoligoví. Jenže tenkrát byl Jablonec jiným klubem, než dnes. Pan Pelta, dlouholeté srdce, plíce i „svaly“ Jablonce v tu dobu, kdy jsem já trénoval Jablonec, působil ve Spartě. Nové vedení Jablonce mělo daleko menší rozpočet, než tam bylo zvykem a než je tomu dnes. Proto mě na tuto situaci při jednáních o mém příchodu na post trenéra upozornilo s přáním vytvořit mužstvo z neznámých, rozuměj levných hráčů, které bychom potom mohli dobře prodat. Proto jsme vytvořili soudržný tým z mladých hráčů z II. a III. ligy a s tím jsme hráli úspěšně ligu a vzpomínané finále poháru. Proč jsem použil termínu úspěšně? Protože jsem s Jabloncem v těchto podmínkách skončil na 9. a 12. místě tabulky první ligy (tenkrát nebyl v názvu žádný sponzor). Dvě sezóny před mým příchodem, s trenéry Bielikem a Hřebíkem a v zádech s panem Peltou, s daleko větším rozpočtem, s přeplácenými fotbalisty, se zachraňoval Jablonec v posledním a předposledním kole… Proč jsme byli tak úspěšní? Opět jsem vytvořil pracovité, soudržné mužstvo, i když ne všechno bylo jinak ideální. Rád na své působení v Jablonci vzpomínám. Byla to pro mě opravdu škola. Kromě práce trenéra jsem musel odolávat i nedůvěře z různých stran. Byli i tací, kteří nemohli skousnout, že jsem přišel do Jablonce z Moravy, ale to je téma na jiný komentář.
Kromě občasných osobních vzpomínek na obě finále, si na ně vždycky vzpomenu při jakýchkoliv finálových utkáních v různých soutěžích a nejinak tomu bude i 25. května, kdy jeden z finalistů Ligy mistrů Bayern Mnichov nebo Dortmund bude prožívat obrovské zklamání. A já vím proč.
Kvě
18
2013