Česká reprezentace sehrála na své strastiplné a doufejme stále, že nakonec úspěšné cestě na světový šampionát v Brazílii, další dvě utkání. Vzhledem k předchozí ztrátě s Bulharskem na svém hřišti jsme potřebovali ztrátu napravit a získat ze soubojů s Dánskem v Olomouci a s Arménií v Jerevanu plný počet šesti bodů.
Již po utkání s Dánskem bylo jasné, že cíl splněn nebude. Náplastí na zklamání z výsledku i výkonu týmu byl maximální bodový zisk s Arménií, jasné vítězství 3:0, solidní druhý poločas a k našemu štěstí i remíza Dánska v Kodani s Bulharskem. Ve svém hodnocení utkání se nebudu věnovat čistě jen jeho průběhu, ale opět, jako v utkání s Dánskem příčinami tentokrát lepšího výkonu a výsledku. Tedy opět vlivem „rozdaných karet“ před utkáním.
Naše mužstvo, včetně realizačního týmu, již poněkolikáté prokázalo, že se mu hraje lépe v situaci, kdy jsou „dole“ a nic moc se od nich nečeká. V týmu funguje jakási falešná soudržnost hráčů mezi sebou a trenérem i celým realizačním týmem. Po neúspěchu se semknou, nic nepodcení a nepřejícím příznivcům a médiím „pokazí radost“. Nazval bych to „motivační nadstavbou“. A ta funguje velmi dobře, což ví každý trenér. Tak mi to někdy připadá. V éře trenéra Michala Bílka to vždy fungovalo dosud tak, že „výbuch“ přišel v přípravném utkání a „vzkříšení“ v tom kvalifikačním. Jenže tentokrát to bylo bohužel jinak. Kvalita se prokázala v přípravě se Slovenskem a Tureckem (důvodem byl především laxní přístup soupeřů) a ta hráče potom s Dánskem dostala pod tlak povinného a možná snadnějšího vítězství. Před Arménií se proto tým cítil tzv. „ve své kůži“, po Dánsku mohl jen překvapit, nepřejícím pokazit radost a navíc bojovat za trenéra.
Příčin dobrého výsledku v Arménii je samozřejmě více, tak pojďme k nim. Při vší úctě k týmu Arménie, jsou to šikovní fotbalisté, ale nejvyšší evropskou kvalitu nemají. To utkání mi v tomto smyslu připomínalo utkání z minulé kvalifikace v Litvě, kdy při nutnosti vyhrát se projevila naše kvalita.
Dalším důležitým momentem byly změny v sestavě našeho týmu. Především nastoupil od první minuty mozek našeho týmu Tomáš Rosický. Když jsem u něj, tak pořád jsem na rozpacích, co si mám myslet o tom, že s naraženým stehenním svalem nemůže hrát od 1. minuty a od 60. do konce utkání potom ano a naplno. Jsem totiž trenér, tak vím, že pokud se hráč necítí ze zdravotních důvodů, tak by měl nastoupit od začátku a potom zvednout ruku a nechat se vystřídat. Třeba v 80 nebo i 10. minutě. Je to pro trenéra přijatelnější varianta má ještě tři možnosti střídat), než jej postavit v 60.minutě, on za 5 minut zvedne ruku, že to už nejde a musí dojít k dalšímu střídání. A v tu dobu jich už nemusí mít tolik. A pokud tam byla u Rosického nějaká zdravotní indispozice, tak toto opravdu hrozilo. A pokud tam nebyla, tak měl hrát od začátku. To už se tak trochu trenérovi pletu do jeho kompetencí, jen on ví, jak to ve skutečnosti bylo. Píšu o tom proto, že Tomáš Rosický i v tomto utkání prokázal, že je tzv. „rozdílový“ hráč a proti Dánům moc chyběl.
Další příčinou našeho vítězství byla druhá personální změna sestavy. Na post defenzívního záložníka trenér nasadil zkušeného Hübschmanna, který, podobně jako v Šachtaru Doněck, kryl záda ostatním středovým hráčům a ti se mohli s větší energií zapojovat do podpory útočné fáze. S Dánskem byl náš střed hodně otevřený. Hübschmann vybojoval spoustu míčů i díky své agresivitě. Jeho nasazení pomohlo také Plašilovi, který se více uvolnil pro konstruktivní spolupráci s Rosickým, svoji pohyblivostí a pracovitostí jim sekundoval mladý Darida.
Vydra vstřelil dvě pěkné branky, ale nemyslím si, že v tom hrála roli především změna rozestavení i jeho konkrétní role. Ano, je zvyklý hrát na hrotu nebo pod ním, zkrátka v centru dění. I jemu prospělo, stejně jako by to pomohlo i dvojici Kozák a Lafata pod ním, nasazení Hübschmanna a na to navazující větší podpora útočníků ze středu hřiště. Na první gól proto nacentroval v Olomouci neviditelný Plašil, ke druhé mu pomohl presující Kolář. Druhý a třetí gól padly až po odchodu Lafaty a při hře na jednoho útočníka. Zkrátka rozhodující je aktivní podpora ze středové řady a ta v Olomouci nebyla a v Arménii ano.
Poslední a velmi důležitou příčinou našeho vítězství v Arménii byl vývoj utkání z pohledu branek. Otáčet zápasy je v dnešním fotbalu stále těžší. Týmy jsou dobře organizované a kdo první vstřelí branku, je ve výhodě. Po utkání v Olomouci mnozí konstatovali, že kdybychom vstřelil první branku my, tak by to dopadlo zcela jinak. Ono to ovšem platí i při našem vítězství v Arménii. A na rozdíl od našeho týmu v Olomouci, tak Arméni na to šance měli. Jenže nás tradičně podržel brankář Čech. Po první brance jsme už dokázali kontrolovat hru, nikam se netlačit a poté přidat další dvě branky. Soupeř už neměl, zejména psychickou sílu, utkání zvrátit.
Tato dvě kvalifikační utkání našeho reprezentačního týmu byla pro mě zkrátka nejen dvě zcela rozdílná z pohledu našeho týmu, ale jsou i důkazem, že ten rozdíl měl svoje příčiny. A proto jsem se snažil na ně přijít. Jsou nimi zcela jinak „rozdané karty“ před oběma utkáními a to z pohledu předchozího utkání, absence hráčů a vlastního průběhu, což ve svém důsledku ovlivňuje jejich psychiku. Oni se totiž nenaučili, resp. Neodnaučili fotbal za čtyři dny.
Bře
28
2013