V pátek se hrálo v Olomouci na Andrově stadionu, kde jsem prožil 17 let fotbalového života, kvalifikační utkání našeho reprezentačního mužstva s Dánskem. Samozřejmě jsem si ho nemohl nechat ujít a navštívil jsem toto utkání přímo v hledišti.
Nebyla to moc šťastná volba, protože zima byla opravdu velká, navíc jsem obdržel vstupenku do místa na úrovni značky pokutového kopu na opačné straně, než tam, kde nám Dánové vstřelili všechny tři branky. Když k tomu přidám časté skákání okolo stojících diváků s pokřikem „kdo neskáče není Čech“, kdy jsem na hrací plochu neviděl vůbec, tak jsem pochopil, že pro pozápasovou analýzu průběhu hry a komentování konkrétních herních situací je daleko lepší sledování přímého přenosu doma v teplém bytě, navíc s „opakovačkami“. Přesto se tento můj komentář bude zabývat tímto, pro nás všechny, nepovedeným utkáním.
Je jasné, že všude, kam se podíváme, převažuje kritika. Kritika výkonu týmu i jednotlivců. Je to logické a nic jiného hráči ani trenér nemohou čekat a sami to po utkání uznali. Jenže důležitější je vždycky přijít na to, proč tomu tak bylo. Podobné téma jsem tady na svých webových stránkách rozvinul na adresu týmů AC Milán, FC Barcelony a Viktorie Plzeň. Tyto tři týmy totiž před nedávnem sehrály krátce po sobě dvě ze svého pohledu zcela rozdílné výkony.
A náš reprezentační tým přeci také předvedl výborný výkon se Slovenskem a v Turecku a v pátek to bylo všechno jinak. Přitom stejný tým, stejní hráči, stejný trenér. I v tomto případě vidím tři hlavní důvody a několik dalších, na ně navazujích .
Prvním z hlavních důvodů je, že v utkání se Slovenskem i v Turecku naši soupeři nastoupili k přípravným utkáním velmi laxně (podobně, jako naši v Chorvatsku, Norsku a s Finskem) a náš nově budovaný tým toho využil. K tomu mu pomohl i příznivý vývoj utkání, kdy jsme vstřelili brzy branky. To má vždy pozitivní účinek a na soupeře naopak negativní. Po těchto dvou utkáních zavládla všeobecně optimistická nálada, která se přenesla i na hráče a realizační tým, což není na škodu, ale stává se, že podvědomě zapůsobí v přípravě na utkání negativně. I když trenér hráče na toto nebezpečí upozorňuje, tak hráči mají svoje hlavy a do nich bohužel vidět není.
Druhým z hlavních důvodů tohoto propadáku, který jen umocňuje ten první, je maximálně zodpovědný přístup soupeře k utkání, tedy trenéra a hráčů Dánska, v kterém jim šlo tzv. „o všechno“. Proto hráli velmi kompaktně (nedali nám prostor ke hře), v soubojích velmi agresivně (většinu vyhrávali) a byli daleko pohyblivější (nešetřili krokem a proto také získávali většinu odražených míčů). Ano, v koncovce byli extrémně efektivní, ale to díky, v předchozí větě, jmenovaným přednostem.
Vůbec si nemyslím, že naši kluci byli horší díky nezodpovědnému přístupu. Naopak. Zodpovědnost jim svazovala nohy.
Proto třetím z hlavních důvodů bylo zcela jiné psychické rozpoložení našich hráčů před tímto kvalifikačním utkáním, ve srovnání s přípravnými utkáními. Naši fotbalisté byli tentokrát pod daleko větším tlakem (zejména ti mladší). Po podzimní domácí remíze s Bulharskem jsme totiž potřebovali vyhrát a získat tři důležité body do tabulky kvalifikační skupiny „B“.
K těm dalším důvodům, kterých je hned několik, patřila absence našeho klíčového fotbalisty Tomáše Rosického. I pro mě byl pohled na rozcvičující se mužstvo Česka bez tohoto hráče nepříjemný a napadlo mě, jak moc bude chybět. A to nejen on osobně, ale i ostatním hráčům. A nemyslete si, že něco podobného nenapadlo i je samotné, opět hlavně ty méně zkušené. Zkrátka bez Rosického si zcela jistě věřili o kousek méně, než s ním v sestavě.
Další důvod se týká složení týmu. Já se přiznám, že v tisku prezentovaná naše předpokládaná sestava se mi zamlouvala. Jenže v ní byl Rosický. Trenérem určená náhrada v podobě Petra Jiráčka nebyla šťastnou volbou. Nechci vypadat jako tzv. „generál po bitvě“, ale bylo to evidentní od prvních minut. Petr se snažil, běhal, ale chyběla mu síla v pokrytí míče a jistota v práci s míčem. Zkrátka herní nejistota po dlouhém zranění se projevila. Při ztrátách míče, v důsledku těchto nedostatků, se snažil vytvářet dojem, že míče ztrácí díky nedovolené hře soupeřů, ale rozhodčí mu to správně „nebaštil“ a to ho ještě více frustrovalo.
V každém fotbalovém utkání výsledek do značné míry ovlivňuje jeho průběh a trenérova reakce na něj. Často v této souvislosti slýcháváme ta známá „kdyby“ a slyšeli jsme je i tentokrát. Prý „kdyby“ jsme vstřelili první branku my, tak…. Jenže my ji nevstřelili a hlavně ani vstřelit nemohli, protože vyloženou šanci jsme si za celé utkání nevytvořili.
Při nepříznivém vývoji utkání hrají zásadní roli kroky trenéra A já jsem přesvědčen, že na hřiště měl jít daleko dříve útočník Lazia Řím Kozák. Jednak proto, že je aktuálně ve velmi dobré střelecké formě (před týdnem vstřelil v Evropské lize tři branky bundesligovému Stuttgartu) a je to vysoký, silovější útočník, než Lafata. Ten odvedl poctivý výkon, dřel, běhal, ale proti vysokým a silným stoperům Dánska se neprosadil. Podle mého názoru on se dokáže prosadit v utkání, kdy jeho tým je aktivní, tlačí se do pokutového území a Lafata tuto aktivitu zúročí svým citem pro prostor a místo, kam se míč odrazí. A to v tomto utkání nebylo. Do pokutového území jsme se dostávali sporadicky.
V 73. minutě Kozák na hřiště přišel, ale ostatní hráči to jakoby nezaregistrovali. Několikrát se totiž stalo přímo přede mnou, že si tři přihrávali nakrátko v křídelním prostoru, několikrát mohli centrovat před branku na mávajícího Kozáka a další spoluhráče, ale oni to neudělali a logicky o míč přišli. To jsem tedy nepochopil a na lavičce bych asi láteřil.
I já se přikláním k názoru, že hráč typu Tomáše Hübschmanna.na hřišti chyběl. On by byl daleko důraznější v pokrytí prostoru před středními obránci, vyhrával by daleko více soubojů s agresivními Dány a Darida s Plašilem (nebo někdo jiný) by měli volnější ruce směrem k podpoře hrotového útočníka Lafaty a zároveň tzv. „krytá záda“. Takto se Plašil a Darida spoléhali jeden na druhého a výsledkem byla velká mezera mezi obranou a středovými hráči a navíc z tohoto prostoru se zrodily dvě branky Dánů.
Dánové působili na hřišti daleko kompaktněji. Jejich hráče a využitelnost neznám detailně, ale naši nekompaktnost přikládám i tomu, že někteří hráči hrají na jiných postech, než v klubu (Vydra, Kadlec, částečně Jiráček). Organizace hry je totiž v současném fotbalu velmi důležitá a k tomu se musí mužstvo sehrát a pohybovat se efektivně podle těžiště hry. Jen pro zajímavost uvedu, že herní prostor FC Barcelona v utkání s Plzní byl v šířce i hloubce v obou poločasech na decimetr stejný. To hovoří za všechno.
Bře
24
2013