V tomto týdnu jsme mohli s napětím sledovat odvetná utkání osmifinále evropských klubových soutěží Ligy mistrů a Evropské ligy. Ve svém komentáři mi nejde jen o pouhé statistické shrnutí, ale zamyslel jsem se i nad některými dalšími tématy.
Nejdříve se zmíním o našem zástupci v Evropské lize Viktorii Plzeň. O prvním utkání s Fenerbahce Istanbul jsem psal v jednom z předchozích komentářů. Např. to, proč výkon Plzně nebyl v tomto utkání takový, na jaký jsme zvyklí. Zdůvodňoval jsem to větším tlakem na její hráče, než byli zvyklí v mnoha předchozích utkáních s teoreticky kvalitními soupeři (Barcelona, AC Milán, Scylle 04, Neapol a další). Tvrdil jsem, že psychické rozpoložení, které právě tento tlak ovlivní nejvíce k tomuto nevydařenému utkání přispělo. Proto jsem byl také před odvetou přesvědčen, že v Turecku má Viktoria Plzeň na to, uhrát výsledek, který by je poslal do čtvrtfinále. Optimistou jsem byl ne proto, že nastoupil Limberský, že Horváth po viróze potrénoval nebo že se hrálo před prázdným stadionem. Hlavní důvod mého optimismu spočíval v tom, že hráči Plzně byli, sice neradi, ale byli v situaci, kdy od nich většina lidí nic moc nečekala. Tomu stavu ve sportu říkáme „můžeme jen překvapit“. A to se hraje daleko lépe a sportovec je schopen daleko snadněji podat kvalitní výkon. A to se právě v Istanbulu stalo. Je jen škoda, že výsledkem zlepšeného výkonu není postup, ale „jen“ výborný výkon. Souhlasím s trenérem Vrbou, že i tato zkušenost může jeho svěřencům být do budoucna ku prospěchu. Jak už jsem předeslal, nechci teď podrobně hodnotit celé utkání. Šance byly na obou stranách, ale ty plzeňské v závěrečné pasáži utkání a pokud by se některou podařilo proměnit (hlavně hlavička Ďuriše měla skončit v síti), tak by Turci již nestihli vyrovnat. Vzpomenu snad dva momenty. Všiml jsem si, že i v tomto utkání Pavel Horváth občas nestíhal, v soubojích si počínal nešikovně (milosrdnější výraz neznám) a „vyšperkoval“ to hrubkou před vlastní brankou. Dnes všude čtu, že chtěl obrannou herní situaci vyřešit konstruktivně, tak, jak je zvyklý z naší ligy a to prý byla chyba. Já si dovolím to upřesnit. Podle mého názoru se i tato situace mohla řešit konstruktivně, v tom problém nebyl. Ovšem měl to udělat prvním dotekem. Zkrátka neměl míč přebírat (pravidelní čtenáři mých webových stránek již ví, že termín „zpracovávat“ já nepoužívám) pro sebe, ale prvním dotekem někomu přihrát. Např. sklepnout před sebou stojícím spoluhráčům. Proč jsem si tohoto rozdílu všiml? Protože jsem vždy chtěl a chci i v současnosti po hráčích řešit obranné herní situace prvním dotekem pokud možno konstruktivně a jeden z nich o mně kdysi řekl, že jsem jej nutil míče odkopávat. A to není pravda. Hrát prvním dotekem není neadresně odkopávat. Podstata tedy spočívá v konstruktivním řešení prvním dotekem a tak to měl vyřešit i Horváth.
Další materiál k mému zamyšlení na podobné téma, mi poskytlo dvojutkání Ligy mistrů mezi týmy FC Barcelona a AC Milán. Mnozí si kladou otázku, jak je možné, že obě utkání obou těchto fotbalových gigantů vypadala zcela rozdílně. Odpověď je opět jednoduchá. Všechno je o hlavách hráčů a od toho se odvíjí všechno ostatní. Kromě jiného i to, že štěstí se přikloní k tomu, kdo si jej zaslouží. Mám na mysli zaslouží svým odpovědným přístupem k přípravě na utkání a v utkání samotném. Při opakovaném shlédnutí obou utkání zjistíme, že přístup týmu Barcelony, resp. jejich hráčů byl zcela rozdílný, stejně tak u AC Milán. Italové doma hráli aktivně, sice často v bloku, ale v protiútoku aktivně. Určitě i proto, že Barcelona hrála na její poměry bez maximálního úsilí. Zkrátka s vědomím, že v záloze mají odvetu na svém stadionu, i když prohrát nechtěli. Porážka 0:2 se potom stala pro ně strašákem. Proto se na odvetu velmi zodpovědně připravila a v ní to byla jiná Barcelona. Nastartovaná, obrovské nasazení, snaha získat míč okamžitě po jeho ztrátě. Samozřejmě zcela jinak vypadal i její klíčový hráč Messi. V Miláně se po hřišti jen procházel, v Barceloně opět exceloval. Proč tomu tak bylo? Zase o tom „rozhodly“ hlavy hráčů, jejich schopnost se připravit nebo nepřipravit. Proto se také v odvetě i „paní štěstěna“ přiklonila na stranu Barcelony, protože za stavu 1:0 trefil hráč Milána ve velké šanci tyč. Pokud by byl stav 1:1, tak by si hráči Barcelony uvědomovali, že k postupu musí vstřelit tři branky a to by je mohlo rozhodit. Je jasné, že naopak jim pomohl brzy vstřelený gól (v 5. minutě famózně Messi) a do poločasu i druhý.
V tomto smyslu se souboje Plzně s Istanbulem a Barcelony s AC Milán hodně podobaly. Zafungovalo tam to, co ve sportu funguje od nepaměti. Psychologické aspekty už v přípravě na utkání i v samotném jeho průběhu. I tady se potvrdilo to, co já tvrdím celou svoji trenérskou kariéru a co mnozí lidé u nás podceňují. Psychologickou přípravu na utkání (obecně na jakýkoliv sportovní výkon) a stává se, že tyto úvahy považovali za výmluvy hráčů nebo jejich trenéra. Na druhou stranu platí, že zodpovědnost za odpovídající komplexní připravenost hráčů k utkání (kondiční, technicko-taktickou i psychologickou) má trenér, ale ne vždy se mu to podaří, protože do hlav hráčů nevidí. Proto na to má každý trenér svůj recept, který se nelze naučit z žádné učebnice pro fotbalové trenéry, ale musí mít pro to vrozené předpoklady a zkušenosti.
Bře
15
2013