Před několika dny začal druhý měsíc roku 2013 a to je přesně ten okamžik, který pro fotbalisty v Česku znamená příjemnou změnu v monotónním a také nepříjemném průběhu měsíce ledna, kterému v našich končinách říkáme „zimní příprava“.
Nechci se tady v této chvíli pouštět do polemiky o tom, zda bychom u nás, stejně, jako v jiných vyspělých fotbalových zemích Evropy, měli mít během fotbalového roku jen jedno přípravné období v létě. Bylo by to na dlouhou diskusi s tím, že argumentů pro a proti by se našlo hodně.
V našich podmínkách máme zkrátka stále přípravná období dvě a všichni se tomu musí přizpůsobit. V době, kdy jsem hrával já tomu tak bylo také, ale podmínky se s těmi dnešními nemohou srovnávat. I my jsme se těšili, až skončí tréninkové galeje v terénu, ve sněhu, na rozbahněných hřištích či ve skromné posilovně, kde bylo jen několik činek a hlavně pro každého hráče stejně těžké.
V mnoha směrech jsou dnes na tom fotbalisté lépe (vybavené posilovny, hrací plochy s umělou trávou, kvalitní tréninkové vybavení apod.), ale jedno je společné. Klimatické podmínky zkrátka odpovídají poloze České republiky. Musíme tedy počítat s mrazy, sněhem a často i plískanicemi, které tělu moc neprospívají. Kdyby se kdysi dávno praotec Čech nezastavil na Řípu a nerozhodl se usadit v této naší kotlině a pokračoval dále na jih, tak bychom se připravovali podobně, jako někde na jihu ve Španělsku, Portugalsku apod.
Proto jsem se musel usmívat při poznámce dvou hráčů, kteří působili několik let v zahraničí a teď museli absolvovat „českou“ zimní přípravu se Slávií Praha na horách. Mám na mysli Karola Kisela a Martina Fenina. Karol si ironicky představoval, jak ve sněhu v Krkonoších trénuje fenomenální Messi a Martin zase žehral nad tréninky a utkáními na tvrdé „umělce“. Já je chápu a nezmiňuji je proto, abych je kritizoval. Každý člověk, který pozná něco lepšího, si na to horší hůře zvyká. A oni to lepší v zahraničí poznali.
V měsíci lednu nás, fotbalové fanoušky, funkcionáře a trenéry zaujaly jen spekulace o různých přestupech, výsledky přípravných utkání a tradiční Tipsport Cup. Ten mě nejen proto, že jsem jej v roce 2002 vyhrál s Jabloncem, ale proto, že to byla zajímavá konfrontace českých mužstev. Tentokrát jej vyhrála Slávia, ale i ona už teď ví, že pro jarní boje v Gambrinus lize to nic neznamená. Tento omyl se jí stal v létě, kdy v přípravě sehrála výborné utkání s italskou prvoligovou Parmou a jarní vystoupení potom nestálo za nic. Docela mě udivilo, že po finále letošního Tipsport Cupu trenér Slávie Rada prohlásil, že nepodlehnou dojmu, že už to půjde samo, jako mu podlehli všichni ve Slávii v létě. Předpokládal bych, že jako zkušený trenér by to měl vědět již dávno a z tohoto omylu všechny kolem vyvést. V takovýchto přípravných utkáních si musí především trenér umět udělat analýzu nejen průběhu utkání, ale také toho, v jakých podmínkách se hrálo. Nemyslím klimatické apod., ale jak jsem k utkání přistoupil já se svým mužstvem a jak soupeř. Někdo před utkáním např. absolvoval náročné soustředění, druhý trochu slevil z objemu tréninku (tak to udělá většinou ten slabší ze soupeřů, aby s tím silným uhrál co nejlepší výsledek), někdo střídá všechny hráče, ten druhý naopak apod. I mně se něco podobného stalo. V letní přípravě se Sigmou Olomouc jsem porazil na soustředění v Rakousku bundesligové Schalke 04 1:0. Utkání to bylo sice z naší strany povedené, ale já věděl, že zatímco my jsme jej absolvovali na herním soustředění, tedy relativně odpočatí a vyladění, náš soupeř byl v největší zátěži, protože trénoval teprve druhý týden. To všechno jsem si já, jako trenér uvědomoval, vysvětlil to i svým hráčům a dokonce i fanouškův v rozhovorech do médií a na klubových webových stránkách po návratu ze soustředění. Jenže oni moje argumenty nebrali moc vážně. A zřejmě i to sehrálo určitou roli v tom, že jejich očekávání, včetně vedení klubu, bylo nereálně vysoké a po nepovedeném začátku soutěže i moje odvolání velmi rychlé (po čtvrtém kole). Zkrátka vyhrávat v přípravných utkáních je dobré, zvyšuje se tím chuť hráčů do dalších tréninků, vylepší se atmosféra v kabině, hráči začnou věřit trenérovi, ale hrozí právě stav, o kterém jsem se zmínil. Sebevědomí a očekávání je nereálně vysoké. A to je opět parketa pro trenéra. Především on nesmí tomuto klamu podlehnout.
Týmy české nejvyšší fotbalové soutěže v dnešní době nejezdí do NDR (pro ty mladé čtenáře tj. Německá demokratická republika), Maďarska, Polska atd.), kam jsme jezdili my a absolvovali sice přípravná utkání v zahraničí, ale na bahně. Tedy stejně, jako u nás. Dnes se vypravují do teplejších destinací, kde kromě psychologického momentu ve změně prostředí z vlastního stadionu na příjemný hotel, moře apod., hraje zásadní roli změna klimatických podmínek a tím i kvalita hracích ploch. K tomu je třeba přidat i možnost kvalitních přípravných utkání nejen na kvalitnějších hracích plochách, ale i s kvalitnějšími soupeři, kteří tyto destinace hojně navštěvují ze stejných důvodů, jako týmy naše.
České týmy nejčastěji jezdí do Turecka, na Kypr nebo Pyrenejský poloostrov. I já byl v těchto končinách jako trenér, proto si takové soustředění dovedu živě představit a trochu srovnávat. Pro všechny tři varianty platí stejně to, že bydlíte v hezkém hotelu, v podstatě na pláži u moře, nejsou tam mrazy, jako v tu dobu v Česku, sehnat kvalitní soupeře není problém. Ve všech destinacích fungují agenti, kteří to mají v popisu práce. Vědí, který tým bude bydlet v jakém hotelu, v kterém termínu a tato utkání proto organizují. Moje zkušenost je taková, že na Kypru hrozí, že v tréninkových areálech blízko moře, někdy vysoko na kopci, fouká od moře silný vítr, což každý fotbalista ví, že pro trénink i utkání není ideální. Navíc tam je třeba si zajistit konkrétní hřiště, které má klasické rozměry (105 x 68 metrů), protože většina těch zdejších má rozměry menší a na to já jsem doslova alergický. Současný fotbal totiž vyžaduje, kromě mnoha jiných předpokladů, i dobrou organizaci na hřišti a trénink na úzkém hřišti není k tomu ideální. Vzdálenosti mezi hráči jsou menší a na velkém hřišti potom je tento návyk zavádějící. Vzpomínám si, že když jsem byl na soustředění s Jabloncem na Kypru, tak naše vedení nelenilo (možná to byl příjemný výlet) a osobně dohlédlo na kvalitu a rozměry tréninkového hřiště, kdežto Petr Uličný, který tam byl ve stejném termínu se Sigmou Olomouc musel trénovat na hřišti ne zcela vyhovujícím a těžce to nesl.
V Turecku se prozměnu často v termínu, kdy naše týmy letí na herní soustředění stává, že velkou část pobytu prší. Stalo se to i v době mého působení v Sigmě Olomouc a jak si všímám, stává se to i jiným klubům často. Jedno utkání jsme dokonce neodehráli až do konce, rozhodčí utkání předčasně ukončil.
Jako nejvhodnější z mých zkušeností se jeví Pyrenejský poloostrov, tedy Portugalsko a Španělsko. Já byl sice na soustředění jen v Portugalsku, ale všechno tam bylo opravdu skvělé. Ne jenom hotel, pláž, moře (studené), mandarinky na stromě atd., ale především tréninková hřiště a výborné teplé počasí . Proto se nedivím, že Sparta Praha je momentálně opakovaně na soustředění ve Španělsku. Jen pro doplnění 10 týmů Gambrinus ligy je v Turecku a 4 na Kypru. Schází vám jeden? Ano, jen České Budějovice nejely nikam. Určitě k tomu mají důvody, zřejmě i ekonomické, což musí všichni, včetně trenérů a hráčů respektovat (loajalita), i když z toho určitě nejsou nadšení. Ale co je podstatné? Že to vůbec nemusí znamenat, že budou mít v jarní části soutěže nejhorší formu. O té totiž rozhoduje spousta jiných věcí, ale to už není tématem tohoto komentáře.
Úno
03
2013