Dříve, než se dostanu ke svým konkrétním výsledkům v úspěšnosti naplnění požadovaných předpokladů vytypovaných hráčů, musím předeslat, že moje úspěšnost byla vysoká. Přiznávám, že někdy to je způsobeno i určitou dávkou štěstí, ale ta hlavní příčina byla jinde.
Možná to bude znít příliš sebevědomě, ale není to u mě náhoda. Prakticky ve všech klubech jsem musel při svém příchodu tvořit z velké části nový tým a vždy se mi to podařilo. Už teď slyším námitky typu: tak proč jsi nevyhrál ligu? Vysvětlení je jednoduché. Trenér by měl být hodnocen podle toho, jak moc se dokáže prací s týmem přiblížit jeho teoretickému maximu. Já vím, to nikdo nedokáže změřit, jako třeba v lehké atletice. To maximum, tedy 100% možností se ovšem odhadnout dá a já mu byl vždy blízko. Trénoval jsem totiž vesměs v klubech, které se pohybovaly aktuálně ve svém ekonomicky slabším období. Platí to i o prvoligových klubech FK Jablonec a Sigmě Olomouc, kteří se momentálně pohybují na čele Gambrinus ligy.
Moje trenérská filosofie je založena na vytvoření soudržného týmu, který musí mít nejen fotbalovou kvalitu, ale i lidskou. Lze ji vystihnout větou, kterou kdysi vyslovil nizozemský legendární trenér Guus Hiddink. Na dotaz novináře, jak je možné, že po vítězství v Lize mistrů s PSV Eindhoven mu klub rozprodal mužstvo, on vytvořil nové a hned v dalším ročníku se s ním probojoval až do semifinále, odpověděl: „Při tvorbě svého týmu mě nezajímají jen fotbalové předpoklady mých budoucích svěřenců, ale také jejich mentalita a charakter“. To je věta, kterou se řídím i já a vždycky se mi to vyplatilo. A jaká jsou ta konkrétní měřítka? Zajímá mě u hráče, kromě toho, zda je rychlostním typem hráče, skvěle ovládá míč, má skvělou prostorovou orientaci a periferní vidění atd., také jeho morálně volní vlastnosti, pracovitost, disciplína, týmové myšlení, psychická odolnost, jeho charakter, ctižádost atd. Je toho hodně, ale jsou takoví fotbalisté i u nás a musím říci, že jich je stále více. Kdysi jich bylo málo, a proto zřejmě vznikl mýtus, s kterým jsem já nikdy nesouhlasil. Že výborný fotbalista musí být trochu nebo více grázl. Podle mého názoru není náhoda, že nejdále to v kariéře z českých fotbalistů dotáhli Petr Čech a Pavel Nedvěd. A o jejich skvělém přístupu k fotbalu určitě nikdo nepochybuje. Je sice pravda, že mnozí výborní fotbalisté jsou tzv. problémoví, ale kdyby se chovali, jako dva zmiňovaní profíci, tak by to dotáhli daleko výše, než ve skutečnosti. Zkrátka se nepřiblížili svému maximu, které také někde existuje. Proto se našli i tací hráči, s kterými jsem se musel rozloučit. Když se za těmi případy nyní po čase zpětně ohlédnu, tak se ukázalo, že můj odhad a z něj vyplývající rozhodnutí bylo správné a fungování celému týmu jejich odchod prospěl. Nemá v této chvíli smysl uvádět konkrétní jména. O ta nejde. Jde mi o sdělení mých zkušeností z trenérské praxe.
Proto také mají v tomto ohledu výhodu trenéři v klubech, které sází na vlastní odchovance. Mají hráče skvěle zmapované po všech stránkách. A pokud se klub rozhodne pro trenéra prvního mužstva z vlastních řad , tak jako to dělá Barcelona a v případě Zdeňka Psotky Sigma Olomouc, je to pro trenéra obrovská výhoda. Hráči je respektují, chemie ve vztahu hráč – trenér přirozeně existuje. Jenže ta netrvá věčně. Postupně se vytrácí se změnami v týmu, příchody nových a odchodech původních, prověřených hráčů.
Proto je třeba při rozhodování o tom, zda vynaložím finanční prostředky za nového fotbalistu znát jeho fotbalové předpoklady, ale také zdravotní stav, což už je i u nás již běžné, ale i jeho lidské předpoklady. A to se často podceňuje. Proto trenéři běžně při nástupu na nové angažmá si s sebou přivedou hráče, které komplexně znají . Taková praxe funguje na všech úrovních, od anglické Premiér league až po české fotbalové soutěže a využíval jsem ji i já. Je to totiž varianta s daleko vyšším procentem úspěšnosti v přestupové „loterii“, než např. varianta s hráči, které klubům vnucují různí hráčští agenti a tzv. „agenti“. Hodně jsem ji používal i já a moc se mi osvědčila. Jenže měla jiná úskalí a o těch zase příště.
Jeden konkrétní příklad proběhl ve Spartě Praha. Ta se v létě chtěla zbavit obránce Zápotočného. Jenže nový trenér Lavička si prosadil jeho setrvání, protože měl s tímto hráčem velmi dobrou zkušenost ze společného působení v Liberci. Zkrátka jej znal komplexně, tedy fotbalově i lidsky a usoudil, že pro naplnění své filosofie v práci s hráči takového bude potřebovat. Klub jeho přání akceptoval a dnes se dá tento krok hodnotit pozitivně.
Tento svůj komentář ukončím tím, co se táhne několika předchozími komentáři. Práce trenéra zkrátka neobsahuje pouze trénink, jak si mnozí myslí, ale i další povinnosti, jako vybudovat kvalitní tým po všech stránkách (v rámci možností klubu) a mnoho dalších.
Led
08
2013