Mohl bych vyjmenovat spoustu jiných výrazů, které by vystihly to, co se podařilo a co předvedla plzeňská Viktorka v letošních předkolech nejuznávanější klubové soutěže v Evropě (možná i na světě) Ligy mistrů. Ze šesti utkání se třemi soupeři vytěžila maximální počet bodů, což se zřejmě nikomu jinému nepodařilo. Navíc je potěšitelné, že vesměs po výborných výkonech. Vstřelila přitom 18 branek, což dělá průměr 3 na utkání.

Mám z toho obrovskou radost a jsem přesvědčen, že i všichni, kdo sledujeme český fotbal. Po stříbru naší U19 na Mistrovství Evropy je to další velký úspěch.
 Já osobně mám ještě jeden důvod se radovat. V Plzni jsem totiž působil jako hráč v době od října 1977 do prosince 1979, tzn. celých 27 měsíců. V jejím dresu jsem sehrál 52 utkání ve federální I.lize a vstřelil 5 branek. Tenkrát se klub jmenoval TJ Škoda Plzeň, podle hlavního sponzora, strojírenského gigantu Škody Plzeň, kde jsme byli všichni hráči vedeni jako zaměstnanci. V té době bylo cílem klubu v I.lize se zachránit, což se za mě vždy podařilo. Dnešní postavení je zcela jiné a vrcholem tohoto vzestupu bylo včerejší potvrzení postupu do skupiny Ligy mistrů, po vítězství 2:1 s FC Kodaň.
Bylo to typické odvetné utkání, v kterém oba soupeři, při určení taktiky, vycházejí z výsledku toho prvního. Plzeňští v Kodani vyhráli 3:1, proto byl soupeř z Dánska v prvním poločasu velmi aktivní a mužstvo Plzně vědomo si náskoku, opatrnější. Dánové hráli v rozestavení 4 4 2, které v útočné fázi měnili na 4 2 2 2, protože krajní záložníci se přemísťovali do středu, před pokutové území Viktorie, kam potom směřovaly akce plné krátkých narážeček, na které někdy hráči Plzně pozdě reagovali. Tam hrozilo největší nebezpečí. Křídelní prostory potom využívali krajní obránci Kodaně. Domácí se snažili zlobit brejky. Do poločasu kodaňští vstřelili jednu branku a všichni byli zvědaví, jak se bude vyvíjet poločas druhý.
Už v tom prvním bylo na některých hráčích Plzně vidět nervozitu a přemotivovanost. Ve druhém se ji podařilo setřást a projevilo se to i na průběhu dalších minut. Velkou roli v tom sehrál kapitán Plzně Pavel Horváth. Tentokrát ani ne tak výkonem (prodělaná nemoc na něm byla vidět), jako uklidňováním svých spoluhráčů. No a závěr utkání? Tak to byl koncert, v jehož průběhu se českému podceňovanému mužstvu podařilo skóre otočit, což vyvolalo vlnu zasloužené euforie na stadionu i u obrazovek. U mě tedy určitě.
Postup Plzně je velkým úspěchem nejen klubu, ale celého našeho fotbalu, který to, jak jsem již poznamenal, moc potřebuje. Zvyšuje se tak i český klubový koeficient a já budu dnes večer držet palce i Spartě Praha, i když jsem za ni nikdy nehrál. Něco mi říká, že ztrátu 0:2 z prvního utkání s Vaslui v Rumunsku dožene.

Příspěvek byl vložen dne 25.08.2011 [Čtvrtek] v 18:03 hodin a zařazen do rubriky Český fotbal. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Komentáře ani zpětné odkazy nejsou v tuto chvíli povoleny.