Uplynulo několik dnů od dalšího přípravného utkání našeho reprezentačního fotbalového mužstva v Norsku a já bych k tomu měl několik poznámek. Upřímně se přiznám, že pro mě naše vystoupení nebylo žádné velké překvapení. Už při sledování televizního přenosu jsem viděl na našich hráčích stejné věci, jako v předchozích přípravných utkáních. Chybělo mi tam to správné nažhavení, ctižádost, hladovost, soudržnost a mohl bych vyjmenovat další podobné termíny. To všechno jsem totiž viděl na hráčích Norska a také oni přeci hráli „jen“ přípravné utkání (nepoužívám termín přátelské a neměli by to používat ani trenéři). Podle mě to není náhoda. Něco je totiž tam uvnitř týmu špatně. Vyhodnotit by to měli kompetentní lidé (patří k nim i manažer reprezentace Vladimír Šmicer, který to dostal od vedení svazu za úkol) a podle toho udělat opatření ke zlepšení.

Já sice mezi ty kompetentní nepatřím, ale pokusím se okomentovat vystoupení našeho mužstva ze svého vnějšího pohledu.
Úkolem nás trenérů je dostat ze svěřeného mužstva maximum možného. Znamená to přiblížit se co nejblíže 100%, protože ve fotbalu (na rozdíl od lehké atletiky) 100% nedosáhnete nikdy. K tomu je třeba, kromě herních předpokladů, tj.individuální kvalita hráčů a týmová taktika,  vytvořit v týmu tu správnou atmosféru. Dokázat vhodně zvolenou komunikací s hráči vyvolat právě o několik řádků výše vyjmenované předpoklady ke kvalitnímu výkonu mužstva. K tomu musí být trenér výborný pedagog a psycholog (nestačí být úspěšným hráčem) a hlavně mít respekt a autoritu u hráčů. Z toho, co vidím, čtu (i mezi řádky) a co se povídá ve fotbalových kuloárech, tak tohle trenérovi Bílkovi chybí. Hráči si potom dělají téměř co chtějí, jeho pokyny nepřijímají s maximální zodpovědností atd. Vláďa Šmicer, kterého znám ze společného spolukomentování na EURO 2008 ve Švýcarsku (velmi si jej vážím fotbalově i lidsky) to v rozhovoru v deníku Sport přirovnal k situaci před deseti lety při baráži s Belgií. Tenkrát byl trenérem Pepík Chovanec, mužstvo, díky hráčské kvalitě (Nedvěd a spol), mělo výsledky, hráči si doslova taktiku určovali sami. Trenér neměl proto autoritu, hráči se sjížděli do reprezentace pobavit a výsledkem byla prohraná baráž a červené karty. Chyběla disciplína. Paralelu s dneškem vidím i v tom, že tenkrát neměl u hráčů respekt ani předseda svazu pan Obst. Vzpomeňme hanlivá vyjádření na jeho adresu od Tomáše Řepky. Dnes, po odstoupení Haška, kterého hráči brali (byl přeci výborný hráč) je situace ve vedení svazu nejasná. Další podobnost je i v tom, že trenéři  Chovanec a Bílek (před ním i Rada) měli jedno společné. Byli úspěšní fotbalisté, ale začínající trenéři, nevyzrálí pro tento prestižní post. Já těmto trenérům říkám „trenéři s hráčským myšlením“. Oni mají pochopení pro některé manýry hráčů, protože oni přeci tohle dělali také, snaží se je chránit před kritikou médií (my jsme to přeci také neměli rádi). Možná, že i tento přístup k hráčům má i Vláďa Šmicer. I s trenérem Bílkem až po utkání v Norsku pochopili, že tak to už dál nejde a konečně hráče začali kritizovat v médiích. Doufejme, že už není pozdě.
Tohle především by měli kompetentní zvažovat, ne to, zda je lepší hrát v takovém, či jiném rozestavení. Je jasné, že podobné problémy byly i za trenéra Rady. On i Bílek nebyli do svých funkcí zvoleni transparentně podle odbornosti a úspěšnosti v prestižních klubech. Ten první na základě fotbalověpolitických handlů a druhý na základě kamarádství s předsedou Haškem. Už tento nástup do takto prestižní funkce nemohl vést k respektu hráčů. Vrcholem potom jsou některá vyjádření, jako: „Národ chtěl hrát na dva útočníky, tak jsme tak hráli“. Oni tohle určitě v hlavách řeší. A pokud navíc hráči, kteří ještě zažili trenéra Brücknera a srovnávají, tak potom to ti poslední dva trenéři mají u hráčů hodně složité.
Do toho mi zapadá i žebříček procentuální úspěšnosti trenérů reprezentace za posledních 50 let. Na prvním místě pan Brückner, poslední dva Rada a Bílek.
Poslední poznámka. Někdy mi to připadá, že trenér Bílek (i před ním Rada) se bojí kritiky ze hry na jednoho útočníka v základním rozestavení. Proto jen podotknu, že my jsme v Norsku hráli na dva útočníky a Norové na jednoho. Jak to utkání  vypadalo už víme. Trenér, který nemá svoji představu, které by věřil, bez ohledu na kritiku odkudkoliv, tak ztrácí respekt svých svěřenců. Oni to totiž poznají.

Příspěvek byl vložen dne 14.08.2011 [Neděle] v 14:38 hodin a zařazen do rubriky Český fotbal. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Komentáře ani zpětné odkazy nejsou v tuto chvíli povoleny.