Lidé, kteří mě znají mi vyčítají, že jsem zbytečně skromný, a že v dnešní době to je chyba. Mají pravdu, vím to, a proto jsem si dovolil pro toto moje zamyšlení použít nadpis, který vidíte nahoře. Jenže ty úvozovky tam nejsou náhodou, protože je to myšleno v nadsázce. A o co vlastně jde?
Inspiroval mě rozhovor ve včerejším vydání deníku Sport s trenérem plzeňských fotbalistů Pavlem Vrbou. Pavel byl vtipný, zřetelně uvolněný po vyčerpávajícím souboji o titul fotbalového mistra Česka se Spartou Praha. Získali jej zaslouženě a většina příznivců fotbalu to jemu a jeho svěřencům přála. Mezi takové patřím i já a důvody mám tři.
- Sparta byla vždy klubem, kterému byla cestička k titulům velmi pečlivě umetaná, a proto jich v určitém období získala hodně. Je dobře, že těch dobře umetených cestiček je v dnešní době více. Tím nemyslím jen plzeňskou, také jabloneckou, mladoboleslavskou atd. Zkrátka získat titul v současné době může získat jen opravdu ten sportovně nejlepší a tím Viktoria Plzeň určitě byla.
- Ač pocházím z vesnice nedaleko Olomouce, tak v roce 1977 jsem ze Sigmy MŽ Olomouc přestoupil do první ligy, což byl už od dětství můj velký sen. Tím klubem, kam jsem přestoupil nebyl Baník Ostrava ani Zbrojovka Brno (i když tam jsem byl na zkoušce), ale vzdálená Škoda Plzeň, dnešní Viktoria Plzeň. Působil jsem tam přes 2 sezóny, odehrál v celostátní první lize 52 utkání a vstřelil 5 branek. Bylo to ovšem v období 100 leté historii klubu, kdy patřil do výkonnostního suterénu a cílem bylo se zachránit pro další ročník. Jsem proto rád, že dnes je klub úplně jinde a dokonce je nejlepší v republice.
- Ten poslední důvod, proč mám radost z titulu je osobní a týká se mě a trenéra Pavla Vrby. Nevím, jestli si on pamatuje na naše setkání asi před sedmi lety. Přijel za mnou do Olomouce pro radu. Bylo to bezprostředně po jeho vyhazovu z Baníku Ostrava po mnoha letech působení v tomto klubu u mládeže a jako asistent trenéra „A“mužstva. Dostal totiž trenérské laso z nenápadného slovenského klubu z Púchova a věděl, že já jsem právě s tímto klubem před půl rokem jednal (nakonec prodloužili smlouvu se stávajícím trenérem). Ptal se mě na tento klub a chtěl slyšet i můj názor na to, zda tam má jít trénovat. Já jsem navíc v tu dobu měl za sebou velmi podobný příběh, jako právě prožíval on, jenže jsem byl v tom příběhu o několik důležitých kapitol dále. Také jsem musel jako asistent odvolaného trenéra Bokši (díky intrikám tří hráčů, dnes trenérů) odejít po 17 ti letech nezištné práce pro Sigmu Olomouc ze dne na den odejít a musel se nečekaně tzv. postavit na vlastní nohy. Mně se to podařilo a oklikou přes Ratíškovice jsem se dostal jako trenér do první ligy v Jablonci atd. Proto jsem mu tenkrát poradil, aby svůj vyhazov vzal jako pozitivní signál k tomu, aby začal samostatně trénovat a dokázat, že jeho vyhazov byla chyba. Od té doby jsem jeho trenérskou cestu sledoval, proto vím, že byl úspěšný i na Slovensku v Žilině a vím, že titul Viktorie Plzeň je sice týmová záležitost, ale největší podíl na něm má trenér Pavel Vrba.
Tento týden končí Gambrinus liga posledním kolem a je pro mě symbolické, že letošní mistr Viktoria Plzeň hraje právě tady u nás v Olomouci. Po utkání se navíc koná setkání a utkání nás, bývalých hráčů Sigmy Olomouc. Přesto, že jeden z mých kloubů mi už neumožní se aktivně zapojit do hry, tak se na sobotu těším. Hlavně proto, že budu moci Pavlovi Vrbovi osobně poblahopřát k prvenství v Gambrinus lize a možná i zavzpomínat na naše tehdejší setkání v Olomouci a radu, kterou jsem mu dal.
Lidé, kteří mě znají mi vyčítají, že jsem zbytečně skromný, a že v dnešní době to je chyba. Mají pravdu, vím to, a proto jsem si dovolil pro toto moje zamyšlení použít nadpis, který vidíte nahoře. Jenže ty úvozovky tam nejsou náhodou, protože je to myšleno v nadsázce. A o co vlastně jde?
Inspiroval mě rozhovor ve včerejším vydání deníku Sport s trenérem plzeňských fotbalistů Pavlem Vrbou. Pavel byl vtipný, zřetelně uvolněný po vyčerpávajícím souboji o titul fotbalového mistra Česka se Spartou Praha. Získali jej zaslouženě a většina příznivců fotbalu to jemu a jeho svěřencům přála. Mezi takové patřím i já a důvody mám tři.
- Sparta byla vždy klubem, kterému byla cestička k titulům velmi pečlivě umetaná, a proto jich v určitém období získala hodně. Je dobře, že těch dobře umetených cestiček je v dnešní době více. Tím nemyslím jen plzeňskou, také jabloneckou, mladoboleslavskou atd. Zkrátka získat titul v současné době může získat jen opravdu ten sportovně nejlepší a tím Viktoria Plzeň určitě byla.
- Ač pocházím z vesnice nedaleko Olomouce, tak v roce 1977 jsem ze Sigmy MŽ Olomouc přestoupil do první ligy, což byl už od dětství můj velký sen. Tím klubem, kam jsem přestoupil nebyl Baník Ostrava ani Zbrojovka Brno (i když tam jsem byl na zkoušce), ale vzdálená Škoda Plzeň, dnešní Viktoria Plzeň. Působil jsem tam přes 2 sezóny, odehrál v celostátní první lize 52 utkání a vstřelil 5 branek. Bylo to ovšem v období 100 leté historii klubu, kdy patřil do výkonnostního suterénu a cílem bylo se zachránit pro další ročník. Jsem proto rád, že dnes je klub úplně jinde a dokonce je nejlepší v republice.
- Ten poslední důvod, proč mám radost z titulu je osobní a týká se mě a trenéra Pavla Vrby. Nevím, jestli si on pamatuje na naše setkání asi před sedmi lety. Přijel za mnou do Olomouce pro radu. Bylo to bezprostředně po jeho vyhazovu z Baníku Ostrava po mnoha letech působení v tomto klubu u mládeže a jako asistent trenéra „A“mužstva. Dostal totiž trenérské laso z nenápadného slovenského klubu z Púchova a věděl, že já jsem právě s tímto klubem před půl rokem jednal (nakonec prodloužili smlouvu se stávajícím trenérem). Ptal se mě na tento klub a chtěl slyšet i můj názor na to, zda tam má jít trénovat. Já jsem navíc v tu dobu měl za sebou velmi podobný příběh, jako právě prožíval on, jenže jsem byl v tom příběhu o několik důležitých kapitol dále. Také jsem musel jako asistent odvolaného trenéra Bokši (díky intrikám tří hráčů, dnes trenérů) odejít po 17 ti letech nezištné práce pro Sigmu Olomouc ze dne na den odejít a musel se nečekaně tzv. postavit na vlastní nohy. Mně se to podařilo a oklikou přes Ratíškovice jsem se dostal jako trenér do první ligy v Jablonci atd. Proto jsem mu tenkrát poradil, aby svůj vyhazov vzal jako pozitivní signál k tomu, aby začal samostatně trénovat a dokázat, že jeho vyhazov byla chyba. Od té doby jsem jeho trenérskou cestu sledoval, proto vím, že byl úspěšný i na Slovensku v Žilině a vím, že titul Viktorie Plzeň je sice týmová záležitost, ale největší podíl na něm má trenér Pavel Vrba.
Tento týden končí Gambrinus liga posledním kolem a je pro mě symbolické, že letošní mistr Viktoria Plzeň hraje právě tady u nás v Olomouci. Po utkání se navíc koná setkání a utkání nás, bývalých hráčů Sigmy Olomouc. Přesto, že jeden z mých kloubů mi už neumožní se aktivně zapojit do hry, tak se na sobotu těším. Hlavně proto, že budu moci Pavlovi Vrbovi osobně poblahopřát k prvenství v Gambrinus lize a možná i zavzpomínat na naše tehdejší setkání v Olomouci a radu, kterou jsem mu dal.
Lidé, kteří mě znají mi vyčítají, že jsem zbytečně skromný, a že v dnešní době to je chyba. Mají pravdu, vím to, a proto jsem si dovolil pro toto moje zamyšlení použít nadpis, který vidíte nahoře. Jenže ty úvozovky tam nejsou náhodou, protože je to myšleno v nadsázce. A o co vlastně jde?
Inspiroval mě rozhovor ve včerejším vydání deníku Sport s trenérem plzeňských fotbalistů Pavlem Vrbou. Pavel byl vtipný, zřetelně uvolněný po vyčerpávajícím souboji o titul fotbalového mistra Česka se Spartou Praha. Získali jej zaslouženě a většina příznivců fotbalu to jemu a jeho svěřencům přála. Mezi takové patřím i já a důvody mám tři.
- Sparta byla vždy klubem, kterému byla cestička k titulům velmi pečlivě umetaná, a proto jich v určitém období získala hodně. Je dobře, že těch dobře umetených cestiček je v dnešní době více. Tím nemyslím jen plzeňskou, také jabloneckou, mladoboleslavskou atd. Zkrátka získat titul v současné době může získat jen opravdu ten sportovně nejlepší a tím Viktoria Plzeň určitě byla.
- Ač pocházím z vesnice nedaleko Olomouce, tak v roce 1977 jsem ze Sigmy MŽ Olomouc přestoupil do první ligy, což byl už od dětství můj velký sen. Tím klubem, kam jsem přestoupil nebyl Baník Ostrava ani Zbrojovka Brno (i když tam jsem byl na zkoušce), ale vzdálená Škoda Plzeň, dnešní Viktoria Plzeň. Působil jsem tam přes 2 sezóny, odehrál v celostátní první lize 52 utkání a vstřelil 5 branek. Bylo to ovšem v období 100 leté historii klubu, kdy patřil do výkonnostního suterénu a cílem bylo se zachránit pro další ročník. Jsem proto rád, že dnes je klub úplně jinde a dokonce je nejlepší v republice.
- Ten poslední důvod, proč mám radost z titulu je osobní a týká se mě a trenéra Pavla Vrby. Nevím, jestli si on pamatuje na naše setkání asi před sedmi lety. Přijel za mnou do Olomouce pro radu. Bylo to bezprostředně po jeho vyhazovu z Baníku Ostrava po mnoha letech působení v tomto klubu u mládeže a jako asistent trenéra „A“mužstva. Dostal totiž trenérské laso z nenápadného slovenského klubu z Púchova a věděl, že já jsem právě s tímto klubem před půl rokem jednal (nakonec prodloužili smlouvu se stávajícím trenérem). Ptal se mě na tento klub a chtěl slyšet i můj názor na to, zda tam má jít trénovat. Já jsem navíc v tu dobu měl za sebou velmi podobný příběh, jako právě prožíval on, jenže jsem byl v tom příběhu o několik důležitých kapitol dále. Také jsem musel jako asistent odvolaného trenéra Bokši (díky intrikám tří hráčů, dnes trenérů) odejít po 17 ti letech nezištné práce pro Sigmu Olomouc ze dne na den odejít a musel se nečekaně tzv. postavit na vlastní nohy. Mně se to podařilo a oklikou přes Ratíškovice jsem se dostal jako trenér do první ligy v Jablonci atd. Proto jsem mu tenkrát poradil, aby svůj vyhazov vzal jako pozitivní signál k tomu, aby začal samostatně trénovat a dokázat, že jeho vyhazov byla chyba. Od té doby jsem jeho trenérskou cestu sledoval, proto vím, že byl úspěšný i na Slovensku v Žilině a vím, že titul Viktorie Plzeň je sice týmová záležitost, ale největší podíl na něm má trenér Pavel Vrba.
Tento týden končí Gambrinus liga posledním kolem a je pro mě symbolické, že letošní mistr Viktoria Plzeň hraje právě tady u nás v Olomouci. Po utkání se navíc koná setkání a utkání nás, bývalých hráčů Sigmy Olomouc. Přesto, že jeden z mých kloubů mi už neumožní se aktivně zapojit do hry, tak se na sobotu těším. Hlavně proto, že budu moci Pavlovi Vrbovi osobně poblahopřát k prvenství v Gambrinus lize a možná i zavzpomínat na naše tehdejší setkání v Olomouci a radu, kterou jsem mu dal.