Pokud vynechám motivaci a smysl sportovního soupeření, a platí to i pro fotbal, tak v posledním 5. kole nadstavby v nejvyšší fotbalové soutěži Chance Lize šlo „jen“ o umístění na 2. a 4. místě v závěrečné tabulce, což má vždy vliv, kromě prémií pro aktéry a ekonomických benefitů pro klub vliv na účast klubů v některé z evropských klubových soutěžích. V situaci před posledním kolem šlo konkrétně o 2. příčku pro Viktorii Plzeň nebo Baník Ostrava, v případě 4. příčky o Spartu Praha nebo Jablonec. 

(Pokračování textu…)

Ano, vyluštilo definitivní hrozbu baráže pro Slovácko a naopak přisoudilo ji ve vzájemném utkání výhrou 3:2 pražské Dukle, když dokázalo otočit průběh utkání z 0:1 na konečných 3:2. Už z předchozího průběhu soutěže byl s velkým předstihem znám definitivní držitel mistrovského titulu Slávia Praha a přímo sestupující Dynamo České Budějovice. Další vyluštěná tajenka se týkala postupně v předminulém kole Pardubic a v minulém Teplic, konkrétně definitivní účasti v baráži pro Pardubice a v minulém kole definitivní záchrana Teplic, které ji potvrdily v tomto kole jasnou výhrou na jihu Čech 3:0 a Pardubice výhrou 2:1 s Mladou Boleslaví. V tomto 4. kole nadstavby se druhým týmem pro baráž stala právě prohrou na Slovácku pražská Dukla, která po nevydařené podzimní části se v té jarní výrazně zlepšila, ale na vyhnutí se baráži to těsně nestačilo. Jak moc záchrana bez baráže byla pro všechny na Slovácku velkou motivací se ukázalo po každé vstřelené brance a po závěrečném hvizdu rozhodčího obrovským nadšením všech zúčastněných. U týmu Dukly to bylo samozřejmě naopak.

(Pokračování textu…)

Derby Slávie se Spartou vzbuzuje velkou pozornost historicky, jak jsem se dočetl v médiích bylo to derby č. 314. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, protože stadion Slávie byl beznadějně vyprodán, proto byla i skvělá atmosféra, i když o titulu Slávie bylo již dávno rozhodnuto, tak byla cítit velká touha po výhře obou týmů, protože šlo i za této situace o velkou prestiž. Bohužel nejvíce se po utkání mluví o zřejmě problematické vítězné brance Slávie na 2:1 3 minuty před koncem. Z mého pohledu rozumím kritice Sparty, protože situace nebyla jednoznačná, ale na druhou stranu pravidla říkají, že VAR má intervenovat a hodnotit jakoukoliv situaci jednoznačně a pokud VAR nezjistil, že hráč Slávie Oscar hrál rukou jednoznačně, tak gól nerozporoval. Současně tvrdím, že pouhý lehký dotek míče ruky, který nemá žádný vliv na danou situaci by se neměl pískat, jak často vidíme v jiných utkáních. Upřímně i já moc nerozumím přesnému výkladu pravidel, kdy se má hraní rukou pískat a kdy už ne. Hraní rukou podle mého názoru není pouhý dotek míče ruky, který nemá na nic vliv. Zkrátka i toto byl případ, když rozhodčí pískne má pravdu a když nepískne má také pravdu a tentokrát rozhodčí nepískl a jednoznačnou ruku nezaznamenal ani VAR. Vidíte, jak velký odstavec jsem tomuto případu věnoval místo popisování kvality fotbalu…

(Pokračování textu…)

Nedivím se v této chvíli všem, kteří nechápou můj následující text v tom smyslu, že se netýká neskutečné reklamy na fotbal, kterou nám všem připravily v tomto kole nadstavby týmy pražské Slávie a Viktorie Plzeň, protože já tento svůj komentář začnu jinou událostí. Tím bylo dojemné loučení se svou fotbalovou kariérou Josefa Jindříška, hráče Bohemians Praha, jinak jednoho z mála prvoligových odchovanců Jablonce (pro srovnání olomoucká Sigma jich má aktuálně v nejvyšších soutěžích u nás i v zahraničí 39!!!). Josefa Jindříška totiž znám velmi dobře a jednoznačně potvrzuji všechny superlativy, kterými ho při této příležitosti označil deník Sport v dnešním vydání a komentáři k této události. Josef Jindříšek totiž hrál 448. utkání v nejvyšší soutěži, ale tu první šanci, kterou to všechno začalo jsem mu dal jako jeho trenér v Jablonci já někdy v roce 2002. Už tehdy jsem se nebál dávat šance mladým talentovaným fotbalistům, ale museli splňovat nejen mé sportovní parametry, ale i lidské, tedy správnou mentalitu a charakter a Pepa, jak jsme mu všichni říkali, splňoval obě skvěle. Pokud si dobře pamatuji, tak debutoval na Strahově v utkání se Slávii, která tam tenkrát měla svoje domácí prostředí díky rekonstrukci stadionu Slávie v Edenu. A i on se jako pracovitý středový hráč podílel na získaném bodu za remízu proti silnému soupeři. Při čtení průběhu jeho loučení jsem se neubránil dojetí a jak já říkám „vlhnutí očí“, protože takových fotbalu oddaných, spolehlivých a pracovitých fotbalistů není tak mnoho a já dodatečně Pepovi děkuji za jeho kariéru a jsem rád, že jsem mu k ní tak trochu dopomohl. Bylo to proto, že jsem věděl, že si to zaslouží a stejně tak si zaslouží dnes velký respekt a uznání za to, že se stal i nejstarším fotbalistou, který v nejvyšší soutěži vstřelil branku a bylo to právě utkání tohoto kola nadstavby s Libercem, který nakonec tým Bohemians vyhrál jednoznačně 4:1. Pepo ještě jednou Ti přeji hodně štěstí a zdraví v dalším životě.

(Pokračování textu…)