Dlouho jsem přemýšlel o odpovědi na otázku z nadpisu tohoto mého komentáře, dlouho myšleno více než rok. A nyní po shlédnutí čtvrtečních utkání Sparty a Slávie v Konferenční lize a několika víkendových utkání anglické Premiér League jsem se rozhodl, že se pokusím moje myšlenky vložit na papír a podělit se s nimi s ostatními čtenáři mých webových stránek. Vím, že mnozí se mnou nebudou souhlasit ve všem, možná s ničím, ale moje dlouholetá i aktuální fotbalová zkušenost, dalo by se říci celoživotní, mě přivedla k těmto závěrům.
Fotbal se neuvěřitelně, vždy s postupem několika sezón pravidelně posouvá k větší náročnosti na hráče z hlediska atletických parametrů (rychlost, vytrvalost, síla), tedy v kondičních předpokladech, ale také ve vnímání taktických možností ovlivnění výsledek utkání. Není náhodou, že technické dovednosti dávám na poslední místo, protože tyto dovednosti se v podstatě nemění, pokud ano, tak vlivem těch prvních jmenovaných, tedy kondice a taktické stránky hry.
Tyto změny mají také vliv na práci fotbalového trenéra. Nikdo mi nevymluví, že kdysi, v mojí hráčské generaci mohl i prvoligový tým, s lehkou nadsázkou trénovat kde kdo. Musel by jen vědět, že fotbal je hra s 10-ti hráči v poli plus brankář. Musel by být na hráče „pes“, hodně křičet, nejlépe hodně nahlas a sprostě. Čest výjimkám, které samozřejmě existovaly.
Ještě na konci mé hráčské kariéry mě trénoval trenér, který se blížil v některých oblastech dnešním požadavkům na trenéra. Byl ním pan Karel Brückner, který byl z dnešního historického pohledu cca 15 let v metodách práce fotbalového trenéra před ostatními konkurenty. Už v roce 1983 jsme pod ním pracovali v tréninku s tzv. taktickými nácviky, které jsou dnes, podle mého názoru, rozhodující a budou klíčové v závěru tohoto komentáře. V té době tento způsob tréninku žádný trenér nepoužíval, o nikom takovém alespoň nevím.
V době, kdy jsem se připravoval na dráhu fotbalového trenéra jsem jako asistent trenéra Sígmy Olomouc Bokši dostal za úkol zanalyzovat hru soupeře v Poháru UEFA Olympicku Marseille. To mně otevřelo oči a inspirovalo, společně s moderními prvky trenéra Brücknera v trenérské práci. Následovalo období tzv. „české fotbalové revoluce“, možná to zní nadneseně, ale bylo to období, kdy několik známých trenérů (Hřebík, Lička, Páník a další včetně mojí maličkosti) bojovali se zatuchlým českým fotbalovým prostředím o změnu fotbalu s osobním na zónové bránění. Sehnal jsem si kontakt na firmu, která prodávala odborné fotbalové materiály na toto téma zónové obrany na každém postu a podrobně je prostudoval a na první trenérské štaci v Baníku Ratíškovice si ověřil, že to funguje. Bylo mi jasné, že musím pracovat jako trenér progresívně, protože fotbal v době, kdy jsem ještě hrál vypadal jinak a to se nedalo nerespektovat.
Už v té době bylo hodně bývalých ligových fotbalistů, začínajících trenérů, kteří tyto moderní metody nepřijali. Než aby se o ně dopodrobna zajímali a prostudovali je, tak to odsoudili. Já mám pro takové trenéry termín „trenér s hráčským myšlením. Dnes je zónové bránění naprostá samozřejmost.
Na toto téma jsem nedávno četl v pátečním Magazínu Sportu na téma v anglické Premiere League úspěšných německých trenérů FC Liverpool Kloppa a Chelsea Tuchela poznámku sportovního ředitele Chelsea: „Tito dva mají výhodu, že nebyli špičkovými fotbalisty. Ti si totiž myslí, že všechno ví, ale tihle se nezdráhají pečlivě studovat nové poznatky z fotbalového tréninku. Tím je myslím řečeno jádro tohoto mého komentáře. Pokusím se to konkretizovat do odpovědi na dotaz v nadpisu.
Určitě už mnozí tuší, do které skupiny já řadím obě hlavní postavy tohoto komentáře. Všichni se shodneme, že fotbal v podání Slávie je hodně podobný s fotbalem Liverpoolu nebo Chelsea. Charakteristická je tzv. „výstavba hry od obrany či brankáře“, proto je tam hodně pohybu, maximum nabídek pro hráče s míčem, sprintové náběhy za obranu, naopak účinný presink na hráče soupeře s míčem. Zkrátka maximální pohyb hráčů. To všechno je nejen výsledek výběru typologicky fotbalově vhodných hráčů, ale také vhodných mentalitou a charakterem. Oni musí předpoklady splňovat, ale také být ochotní je „věnovat“ týmu. Uvedu jeden příklad za všechny. Hráč Krmenčík nesplňuje ani kondiční, ani mentální ani fotbalové předpoklady, proto nehraje, i když by jinde určitě hrál. Kondičně se sice v zimní přípravě posunul, ale pohyb nemá v sobě přirozeně. Aktivní způsob hry Slávie je výsledek práce trenéra, který nebyl ligovým fotbalistou a nepoznal tedy typickou hráčskou kabinu a tehdejší, dnes už nemoderní způsob hry. A to je jeho velká výhoda.
Trenér Vrba je naopak velmi zkušený trenér, ve Viktorii Plzeň před cca 10-ti lety nastartoval skvělé mužstvo v době, kdy zavedl tzv. „ostré kraje“, ofenzívní fotbal podpořený aktivitou krajních obránců a zkušenými hráči jako Horwáth. Asi mnozí poznamenají, že i s podporou zákulisních aktivit v šedé zóně, ale to já řešit nechci. Trenérský pohled mi říká, že to byla velmi úspěšná éra práce trenéra Vrby, ale dnes už je fotbal zase trochu jinde. Všechno je rychlejší, klíčová je nacvičená, vědomá součinnost jednotlivých hráčů či skupin hráčů. A to je to nejtěžší pro trenéra, přenést tréninkem svoje představy a myšlenky o způsobu hry v tréninku do hráčů ve hře, někdy je o správnosti své varianty i přesvědčit. Mám pocit, že s nástupem mladých odchovanců ve Spartě a já jim fandím, já jsem všude neměl problém dát šanci mladým, tak nastal určitý nesoulad v kabině a těžký úkol pro trenéra Vrbu, který vždy inklinoval jako trenér spíše ke zkušeným hráčům, podobně jako trenér Brückner. Ve Slávii je atmosféra určitě týmovější a to je v týmovém sportu zásadní.
Podobnou cestou, jako trenér Trpišovský ve Slávii jde i trenér Hořejš v Českých Budějovicích a snaží se o to někteří další trenéři, což je moc dobře.
Na závěr konstatuji, že fotbal se jako každé jiné odvětví lidské činnosti neustále vyvíjí, posouvá a všichni aktéři by se měli tomuto trendu přizpůsobit a snažit se nové věci studovat. Kdo to neudělá, tak pokud jde o fotbal, tak může mít za sebou třeba 300 ligových a 100 reprezentačních startů a neuspěje. Dnes už by nešlo, aby hráč skončil aktivní kariéru a za týden se stal trenérem reprezentace, jako to vedení českého fotbalu provedlo před lety v případu Josefa Chovance. Tenkrát to šlo, protože, jak jsem napsal v úvodu tohoto komentáře tenkrát mohl trénovat na nejvyšší úrovni kde kdo, dnes to musí být odborník, nejlépe ne bývalý špičkový fotbalista, i když čest výjimkám, jako je třeba Jarda Šilhavý. Znám ho dobře, má za sebou skvělou kariéru hráče, ale také je ochoten se vzdělávat a posouvat s vývojem fotbalu, to mnozí trenéři z řad bývalých hráčů nejsou schopni ani ochotni. Trenér Šilhavý měl navíc jednu obrovskou výhodu, že dělal několik let asistenta trenéru reprezentace Brücknerovi a to byla skvělá škola. Jenže dnes už je fotbal zase dál, s tím by si určitě pan Brückner také poradil, protože i on získával poznatky ze zahraničí hlavně z Německa, tenkrát mu je překládal můj „učitel“ fotbalové administrativy pan Malíček, který mi ty překlady věnoval, někde je mám ve svém bohatém archívu schované.
Resumé tohoto komentáře je, že pokud se skvělý fotbalista chce stát úspěšným trenérem, tak musí být schopen a ochoten se vzdělávat, jinak mu tzv. „ujede vlak“, protože fotbal se tak rychle vyvíjí, že to, co zažíval jako hráč už dávno neplatí. A tady já vidím velkou výhodu, že trenér Trpišovský nepoznal dnes už zastaralé metody, které by měl v sobě zafixované, jako fotbalista. Trenér Vrba je výborný trenér, ale metody z doby, kdy byl velmi úspěšný má stále v hlavě. Toto všechno je na způsobu hry Sparty vidět a na způsobu hry Slávie také. Nezanedbatelný je také jiný způsob komunikace obou trenérů s médii apod. Tady mi trenér Vrba hodně připomíná trenéra Brücknera. Jenže tenkrát novináři nebyli žádní odborníci na fotbal (kromě pana Hartmana z deníku Sport, který má nejvyšší trenérskou licenci UEFA Profi), pan Brückner to věděl a viděl a to ho zřejmě občas popudilo, dnes už téměř všichni fotbaloví novináři odborníci jsou a proto dokáží utkání a vliv trenéra na jeho průběh rozebrat do detailů a tuto komunikaci trenér Trpišovský zvládá podstatně lépe, než trenér Vrba, i když se v tom zlepšil.
To jsou všechno příčiny toho, že Slávia je ve všech těchto oblastech progresívnější, a proto i úspěšnější a největší zásluhu na tom má trenér Trpišovský. Na závěr mám pro pro budoucí trenéry, zejména bývalé hráče, radu podobně, jako např. pro studenty lékařských fakult a mnohé další obory: „Pokud chcete být ve svém oboru úspěšní, nestačí řešit aktuální problematiku, ale musíte se vzdělávat a pracovat na své progresívní kvalifikaci, protože úspěšní v současné velké konkurenci jsou jen ti pracovití a ochotni se vzdělávat, tedy posouvat ve svém oboru. Pro fotbalové trenéry to dlouho neplatilo, ale dnes už to platí i pro ně. Příkladem je trenér Slávie Trpišovský a práce, která je za ním a jeho spolupracovníky pod jeho vedením, vidět v úspěšných výsledcích a zejména v podobě progresívního moderního fotbalu“.