Bilance 3 2 3 (domácí výhra, remíza, výhra hostí) a brankový poměr 11:11 svědčí o tom, jak je naše nejvyšší fotbalová soutěž vyrovnaná. A to ještě první dva týmy v tabulce Slávia a Plzeň hrály na domácím hřišti. Kromě této statistiky bylo tentokrát k vidění mnoho zajímavého a je dobře, že to viděl mám pocit rekordní počet diváků s průměrem téměř 7,5 tisíce na jedno utkání.
Dovolím si tentokrát vzpomenout na některé okamžiky ze své hráčské trenérské kariéry, které se velmi blíží okamžikům z tohoto kola a začnu hned severočeským derby Liberec v. Jablonec. V Jablonci jsem více než dvě sezóny trénoval a vím, jak prestižně místní fanoušci toto derby vnímají a viděl jsem to i tentokrát. Přiznám se, že míra agresivity (krade se mi na jazyk termín brutality)na hřišti mě překvapila, ale platí to pro naši ligu celkově. Naštěstí tento nešvar české F:L nahradily 4 pěkné branky po dvou na obou stranách. Samozřejmě jsem si vzpomněl na jedno derby v Jablonci, kdy jsme ve 30. minutě prohrávali 0:3, ještě do poločasu jsme snížili na 2:3 díky dlouhým autovým hodům do pokutového území a v poslední minutě Jožka Weber, dnešní trenér Mladé Boleslavi, vyrovnal.
Náš jediný zástupce v evropských pohárech Slávia Praha porazila Příbram 3:1, ale výhra se nerodila vůbec lehce. Před dalším utkáním Ligy mistrů s Barcelonou trenér Trpišovský šetřil několik hráčů a hra se mu vůbec nelíbila a ani se mu nedivím. Příbram vyhrála první poločas 0:1. Obdržená branka znamenala navíc konec série neprůstřelnosti brankáře Koláře na kótě 788 minut. Proto mě hned napadla jedna moje série v dresu Sigmy Olomouc pod trenérem Brücknerem ve druhé lize. První branku jsme obdrželi až v 11. kole, tedy po 935 ti minutách, navíc z vymyšleného pokutového kopu v Třinci (utkání jsme přesto vyhráli 3:1). První prohru jsme obdrželi až ve 20. kole a postup zpět do I. Ligy s náskokem 15 bodů byl doma. Já vím, byla to „jen“ II. liga, ale bylo to fajn.
Slávii pomohlo tentokrát nejen střídání, ale i trocha štěstí. Vyrovnala z penalty a přidala dvě branky navíc a kdo jiný se trefil dvakrát než Souček.
Zajímavostí bylo, že proti sobě stáli dva bráchové Milan Škoda v dresu Slávie a Michal Škoda v dresu Příbrami. V tomto kole se tato vyjímečná situace stala ještě jednou v utkání Karviná v. Slovácko 0:2 nastoupili proti sobě dva bratři Šašinkové.
Opět jedna osobní vsuvka. Rekordem, podle mého názoru dosud nepřekonaným v této bratrské rivalitě bylo utkání Sigma Olomouc v. Dukla Praha. Hrálo se 9.12.1984 s výsledkem 1:1 a mými spoluhráči v dresu Sigmy byli bratři Jaromír a Jiří Fialovi a v sestavě soupeře hrál jejich třetí bratr do party Jan Fiala, dlouholetý hráč Dukly a reprezentace pocházející ze Slatinic, vesnice nedaleko Olomouce a 2 kilometry od mého rodiště Lutína.
Hodně očekávané utkání se hrálo v Plzni, kde domácí Viktoria přivítala Baník Ostrava. Jasná výhra 3:0 plně potvrzuje rozdíl mezi oběma týmy. Ještě další šance domácí hráči neproměnili. Na formě Viktorie se zřejmě podílí i fakt, že při neúčasti týmu v evropských pohárech má trenér Vrba celý týden na přípravu hráčů na utkání a to jim vyhovuje. I když je mi jasné, že by poháry všichni hrát chtěli, v tomto směru je to výhoda.
Jenže podobný zápasový režim má i pražská Sparta a nemůže se stále dostat do takové pohody, která by týmu přinášela dobré výkony a body. Tentokrát nedotáhla do výhry utkání v Teplicích, i když se dlouho diskutovanou brankou Kayi dostala do vedení 0:1, o které však těsně před koncem utkání přišla. Zdá se mi, že i přes maximální snahu trenéra Jílka vtisknout týmu herní tvář podle svých představ, tak tým je složený z hráčů málo odolných tlakům, které v klubu, jako je Sparta jsou. Když vidím, že kapitánem je Frýdek, podle mého názoru chlapec, který má problémy sám se sebou (přehnaná agresivita přinášející fauly a standardní situace, rezervy v práci s míčem, bez schopnosti vést ostatní…), tak to o něčem svědčí. Stačí srovnání s typologií hráčů Slávie a nemyslím jen Součka. Spartě chybí hráči s mentalitou vítězů. Nejsou to cizinci, není to Hašek, Trávník, Hanousek, Lischka, Sáček, Hložek a další. Určitě by na to měl Kozák, ale tomu se nedaří střelecky, tak ho to ovlivňuje i v této oblasti.
Poslední tři utkání tohoto kola mají několik faktorů společných. Utkal se vždy tým z Čech s týmem z Moravy, všechna tři utkání týmy z Moravy prohrály (dva dokonce na vlastním stadionu), všechny tři kluby z Moravy jsem trénoval a ve všech třech jsem předčasně skončil.
Zlín po výměně trenéra Csaplára a nástupu jeho asistenta Kameníka prohrál s Mladou Boleslaví 0:2, i když na výkonu a bojovnosti hráčů Zlína bylo znát, že výměnu trenérů přivítali. Byli lepším týmem, což také přiznal trenér hostů z města automobilů Weber. Bohužel ve fotbalu se počítají branky a především body, ale pokud se nastolený trend v přístupu hráčů Zlína podaří jejich mladému trenérovi udržet, tak by to mohlo fungovat.
Opava prohrála na Bohemians, kteří hráli poprvé pod novým trenérem Klusáčkem, 1:0. Tady se jen potvrzuje moje kritika výměny trenéra Kopeckého z důvodů, že hraje defenzívně apod. Opavští prohráli bez něj 2 x 0:1 a 1:1 v Karviné. O situaci v Opavě a neodborného vlivu místních politiků na klub jsem už psal, proto jen dodám, že mají, co chtěli, včetně hráčů. Měl jsem totiž pocit, že i oni neakceptují způsob hry ordinovaný trenérem Kopeckým, jenže jedna podstatná zásada trenéra je, že musí hrát způsobem na který má typologii, schopnosti a kvalitu hráčů.
Třetí konfrontací českého a moravského týmu bylo utkání Sigma Olomouc v. České Budějovice. Tři body za výhru 1:3 si odvezl nováček na jih Čech a zaslouženě. Hostující tým trápil domácí technické fotbalisty rychlými protiútoky po jejich ztrátách míčů a byl docela produktivní. Mě olomouckého rodáka a člověka, který 17 let v Sigmě působil netěší návštěvnost na utkání Sigmy a tímto výkonem si diváky hráči na tribuny nepřilákají. Na tribunách jich bylo necelé tři tisíce (22% kapacity) a to bylo v tomto kole nejméně z celého programu 13. kola.