Prohra české reprezentace v Kosovu je zcela jistě nepříjemná a pro mnohé nečekaná. Jenže v tomto utkání se potvrdilo všechno to, co se dalo ve výkonu a způsobu hry od tohoto soupeře očekávat, v ničem jiném naše hráče a realizační tým nepřekvapil. Všichni hráči Kosova hráli s obrovským odhodláním, týmovostí, skvělou prací s míčem, dynamickým pohybem. Předpokládám, že naši trenéři měli přehled i o způsobu hry tohoto soupeře, tedy důsledná hra z obranného bloku a na rychlé protiútoky po zisku míče. To vše jsme přeci předpokládali a měli se na to připravit.
A tady já nesouhlasím s názory několika expertů v deníku Sport, kteří kritizovali způsob hry českého týmu s mnoha nákopy na soupeřovu polovinu, že chyběla kreativita, nabídka atd. Já jsem při sledování utkání v prvním poločasu nerozuměl tomu, že jsme se snažili o způsob hry, který český fotbalista neumí s mnoha přihrávkami se snahou být dominantní na míči, přitom to je způsob hry, který v konfrontaci s týmem typu Kosova vyhovoval právě jemu a jeho brejkovým protiútokům. Já jsem v prvním poločasu neviděl mnoho nakopávaných míčů, jak je podsouváno v médiích, naopak jsem viděl velmi účinné diagonální přihrávky do naší levé strany na nabíhajícího levého obránce Bořila a jinak, a v tom souhlasím s kritikou, málo pohybu, málo nabídky do kombinace. Jenže to bylo způsobeno tím, že naši hráči na tento způsob hry blízký „tiky taka“ Barcelony nemají předpoklady a kvalitu. A já často ve svých komentářích opakuji základní pravidlo trenéra, že musí zvolit způsob hry, který odpovídá typologii a kvalitě, tedy schopnostem jeho hráčů. A tady jsem měl pocit, že v Kosovu se chtěla reprezentace srovnávat s hrou Slávie Praha možná proto, že v sestavě hráli čtyři hráči Slávie. Jenže Slávie se tomuto způsobu hry věnuje pod trenérem Trpišovským dlouhodobě a má na to hráče, především konstruktivní střední obránce a hlavně svoji útočnou hru má založenou na donucením soupeře chybovat a zisku míče nebo nacvičených výkopech na vysoko postavené krajní obránce Bořila a Coufala. Proto byl v Kosovu naprosto nevyužitý středový hráč Masopust, který se svými přednostmi a hlavně svými nedostatky (rychlostní typ platný při napadání a přechodu do útoku po zisku míče, ale velké technické nedostatky a špatná orientace) ve hře „tiky taka“ nemůže uplatnit. Střední obránci v reprezentaci mají určitou kvalitu, ale určitě to není konstruktivní rozehrávka po zemi a to je klíčové pro tento způsob hry. Navíc, a to se muselo určitě vědět, je velmi znejistil nepříjemný soubojový a silový hrotový útočník Mariqi, s kterým měli Suchý i Čelůstka spoustu práce a prohraných osobních soubojů.
Rozuměl bych kritice nakopávaných míčů v závěru utkání, kde jich bylo hodně, ale určitě s ní také nesouhlasím. Pokud tým prohrává cca 15 minut před koncem v utkání, které chce vyhrát, o jednu branku, proto trenér pošle na hřiště druhého vysokého útočníka v tomto případě ke Krmenčíkovi Doležala, tak musí hráči dokázat tyto dva hráče využít. A jak jinak je využít, než k nim co nejvíce míčů dopravit a s pomocí spoluhráčů je uhrát a ohrozit branku soupeře, v lepším případě skórovat. To je totiž varianta rychlá a také bezpečná. Kombinovat po zemi a pokud nemám takovou kvalitu na míči, že v podstatě míč do pokutového území soupeře díky jeho ztrátám nedostanu, tak branku vstřelit nelze.
Problém tedy podle mého názoru v utkání v Kosovu nebyl v nakopávaných míčích, k těm se tým uchýlí v situaci, kdy nemá na to, aby se po zemi prokombinoval k brance soupeře. A další kritika v deníku Sport to potvrzuje. Nakopávané míče jsou totiž důsledek něčeho, v tomto případě pomalého pohybu a práce s míčem, proto malé nabídky pro míč. A to je příčina těch údajně zbytečných nakopávaných míčů a tady český fotbal pokulhává. Možná kdyby mohl trenér Šilhavý postavit do středu hřiště Stancia…
Dalším parametrem výkonu fotbalového týmu a jednotlivých hráčů obecně je mentální nastavení hráčů. Jak máme rozumět tomu, co se stalo při druhé brance Kosova při rohovém kopu. I to ukazuje na rozdílné nastavení hlav hráčů obou soupeřů. I to jsme věděli. Vysvětlení mám dvě. Buď byli naši hráči přemotivovaní, čili si nevěřili (tomu nevěřím) nebo nekoncentrovaní (o tom jsem přesvědčen). A v tomto případě je jedno, jaký byl taktický plán, ten za prohru nemůže, na vině jsou hlavy hráčů a do nich, jak víme, není vidět a navíc se nedají vyměnit, jak já s oblibou v nadsázce tvrdím. Tady byl obrovský rozdíl mezi oběma soupeři, ať už to nazvu odhodláním, motivací či zarputilostí hráčů. Proto nesouhlasím a ani se mi nelíbí kritika taktického plánu zvoleného trenérem Šilhavým od útočníka Schicka, i když tvrdím, že vyhovoval způsobu hry Kosova. Novinářům se to líbí, ale určitě to není na místě. A pokud by tak pokračoval v Lipsku, tak moc hrát nebude.
Moje shrnutí zní nadbytek nakopávaných míčů jsem, kromě závěru utkání, kde to mělo opodstatnění, neviděl, naopak jsme hráli způsobem, na který nemáme hráčskou kvalitu, proto docházelo ke ztrátám, které nahrávaly rychlým protiútokům soupeře. Rozhodlo mentální nastavení hráčů a pídil bych se po tom, proč tomu tak bylo!!! Dnes v Podgorici si to můžeme ověřit.