Na odvetné utkání Viktorie Plzeň s Olympiakosem Pireus jsem se moc těšil a byl jsem zvědavý, jak náš tým utkání zvládne. Nebyl jsem totiž z průběhu prvního utkání v Plzni tak optimistický v hodnocení výkonu týmu Viktorie, jak jsem si přečetl na druhý den v médiích. Už v Plzni bylo znát, že hráči řeckého týmu jsou skvělí fotbalisté, ale celý tým hrál zadrženě s vědomím, že mají k dispozici ještě odvetné utkání před vyprodaným fandícím stadionem. Zkrátka v Plzni hrál soupeř Plzně to, co potřeboval. Tušil jsem, aniž bych znal detailně hráče Olympiakosu, že budou skvěle ovládat míč, že budou mít daleko vyšší procento držení míče, že to proto bude pro hráče Plzně náročné utkání fyzicky i psychicky. Proto jsem upřímně z hlediska postupu byl pesimistický.
Bohužel se můj odhad naplnil, dokonce vysoko předčil očekávání v tom, že naši fotbalisté zaostávali ve všech atributech fotbalu. V práci s míčem se to čekalo. V této fotbalové disciplíně zaostáváme velmi často, ale mně se zdálo, že zaostáváme v podstatě ve všem. V pohybu, sebevědomí, aktivitě, zkrátka ve všem. Hráči soupeře pokud chtěli, tak našim hráčům míč nepůjčili, díky mnoha nabídkám spoluhráčů měl hráč s míčem několik možností jak zakombinovat. Naopak náš hráč při zisku míče neměl nabídku od spoluhráčů, proto došlo obratem ke ztrátě míče. Ano, tři branky ze standardních situací (vrátím se k nim na závěr) je problém, ale jen na to bych tristní výkon a prohru nesváděl. Hráči Plzně neměli ani dost vůle se soupeři vyrovnat v obyčejné bojovnosti. Mentálně tým Plzně zcela selhal. Všiml jsem si, že po první obdržené brance, kdy bez vstřelené vyrovnávací branky by postup nepřicházel v úvahu, se naše hra nezměnila. Hráči Plzně stále hráli v pasívním obranném bloku bez zvýšené týmové snahy skóre vyrovnat a postoupit. Zkrátka způsob hry za stavu 0:0 a 1:0 pro domácí byl nepochopitelně totožný.
A nyní k obranným standardním situacím. Na úvod musím potvrdit, že stoprocentně úspěšný způsob bránění standardních situací neexistuje. Základní jsou dva způsoby, bránění osobní a zónové, čili bránění prostoru. Pak existují různé kombimace obou způsobů. Vím, že nyní budu tak trochu „generálem po bitvě“, přesto budu tvrdit, že způsob, který trenéři zvolili nebyl šťastný. Pokud jsem dobře viděl, tak v přehuštěném prostoru těsně před brankou brankáře Hrušky se hráči Plzně snažili bránit svého určeného hráče osobně. A na toto vsadil trenér řeckého soupeře. V takovém případě není složité odpoutat se od svého „hlídače“ i s pomocí basketbalového bloku spoluhráče a pokud zahrávající spoluhráč pošle míč do předem určeného prostoru, tak bránící hráč je vždy pozadu. Tak se stalo ve všech třech případech obdržených branek. Tento způsob bránění standardních situací má jednu „výhodu“. Podle autora branky je jednoznačně jisté, který osobně bránící hráč je při obdržené brance na vině (úvozovky znamenají nadsázku). Jenže to není cílem bránění standardních situací, cílem je brance zabránit. A kdyby dobří hlavičkáři, kterých má Viktoria Plzeň dost (Brabec, Pernica, Krmenčík, Řezník, Hloušek) bránili nebezpečné prostory, z kterých všechny tři branky obdrželi a osobně bránili jen cca dva nejlepší hlavičkáře Olympiakosu, tak by řešení těchto situací bylo daleko efektivnější.
Jaký je můj dojem z celkového projevu Viktorie Plzeň? Tým jako celek si na soupeře nevěřil, hráči dobře poznali jeho kvalitu už v Plzni a zodpovědnost jim svazovala nohy. To stejné se projevilo v osobních soubojích především při standardních situacích. A netýká se to jen druhého poločasu. V tom prvním to bylo stejné, jen soupeř svoje tutovky a aktivitu nedokázal efektivně zúročit brankami, ve druhém už ano a zaslouženě.
A proč je v nadpisu tohoto komentáře „ale…“? Protože to tentokrát nebyl pravý obrázek úrovně českého fotbalu a úrovně české nejvyšší fotbalové soutěže. Ta je vyšší, než prokázala Viktoria Plzeň v utkání s Olympiakosem Pireus v Řecku.