Ještě jednou o ideální typologii sportovce

Pravidelný čtenář mých komentářů zjišťuje, že hodně prostoru věnuji výběru a typologii sportovce. Kritizuji mnoho let zažité praxe nevhodně zvolených klíčových parametrů výběru sportovců, konkrétně fotbalistů v českém zatuchlém prostředí. Čest výjimkám, jako je Pavel Nedvěd, Petr Čech, z těch mladších určitě Darida, Kadeřábek a najdou se i další, vesměs úspěšní fotbalisté v náročném prostředí profesionálního fotbalu v zahraničí. Úspěšní proto, že mají fotbalovou kvalitu, ale nechybí jim i ta osobnostní.

Z tohoto pohledu mě zaujaly dva rozhovory v dnešním deníku Sport a jeho příloze pod názvem „Coach“. Oba se totiž týkají problematiky typologie úspěšného sportovce a navíc na tom prvním jsem se podílel i já. O to mi ale nejde. Tématem, který zvolil kolega z deníku Sport (snad ho tak můžu nazvat díky několikaleté spolupráci s tímto renovovaným deníkem zaměřeným na sportovní problematiku), bylo zjištění, že česká nejvyšší fotbalová soutěž FORTUNA:LIGA je druhou nejsoubojovější ligou v Evropě hned za lotyšskou. Dotaz zněl, „proč tomu tak je“. Po krátké úvaze jsem se rozpovídal, něco z toho redaktor vložil i do dnešního výtisku a mnohé z mých postřehů logicky vynechal, protože stejné mu sdělil i trenér Sigmy Olomouc Václav Jílek. A mě potěšilo, že jsme se s trenérem Jílkem ve všem podstatném shodli. Velmi stručně řečeno výborná organizovanost českých týmů, týmové pojetí, kondiční připravenost a všemi těmito parametry se trenéři, včetně mě, snaží nahradit nízkou individuální kvalitu hráčů v práci s míčem, prostorové orientaci a fotbalové kreativitě.

A kdo tento fakt podcení, ať už zahraniční hráč či trenér (správně byl uveden příklad trenéra Stramaccioniho ve Spartě), tak vyhoří, jako on. Natahal sem spoustu hráčů podle fotbalových parametrů, ale nedokázal, logicky, protože ji neznal, odhadnout specifika české nejvyšší soutěže.

A tady jsem u jádra tohoto mého zamyšlení, které směřuji opět na pražskou Spartu a jejího trenéra a na podzim i sportovního ředitele Zdeňka Ščasného. Před několika týdny jsem konstatoval, že jeho vyjádření, že „Sparta má lepší hráče, než Slávie“ je vadné v tom smyslu, že zřejmě hodnotil pouze fotbalovost hráčů a to je v současném fotbalu velmi, velmi málo. On totiž jednak nerespektoval mentální a charakterové nastavení těchto svých nových hráčů (o tom jsem už psal), ale také charakteristiku české nejvyšší fotbalové soutěže z hlediska skvělé organizace hry, výborně kondičně připravených hráčů a týmů a proto také vysoké soubojovosti hry. A tady zahraniční hráči Sparty i trenér Stramaccioni narazili a bohužel i zkušený český trenér Zdeněk Ščasný znalý prostředí a charakteristiku české nejvyšší soutěže.

Do tohoto kontextu patří také vyjádření předsedy ČOV (Českého olympijského výboru) Jiřího Kejvala, cituji: „S hodnýma to nevyhrajem“. I když v textu tvrdí, že „není hodný jako hodný“ na příkladu Martina Doktora, bývalého skvělého kanoistu, tak volba tohoto výroku na první stránku časopisu se mi vůbec nelíbí, protože dlouhodobě bojuji proti zjednodušení charakteristiky pracovitého, ctižádostivého, slušného, inteligentního a vzdělaného sportovce do termínu „hodného“. Navíc on jako inspiraci k uvedení toho termínu „hodný“ uvádí názor jednoho trenéra veslařů ještě v minulém režimu, tedy v hluboko v minulém století, který prý obhajoval na policii své svěřence, kteří vymlátili nějakou hospodu, tímto totálně nevhodným způsobem, tak typickým pro český fotbal minulosti a dnes tedy zjišťuji, že nejen pro fotbal. Panu Kejvalovi bych jen chtěl vzkázat, že sportovců, kteří toho dokázali tolik jako pan Martin Doktor nebo fotbalisté Nedvěd, Čech, Kadeřábek či Darida by bylo daleko více, kdyby je netrénovali trenéři s tak uboze nastavenými pravidly. Nevím jak ve veslování, ale ve fotbalu se tito trenéři pomalu vytrácejí na úkor trenérů, kteří své svěřence nejen trénují, ale i vychovávají a vzdělávají. Jde to sice pomalu, ale je to znát. Váš pohled na tuto problematiku při Vašem postavení mě opravdu překvapil. Vím, jak jste to myslel, sportovce mentálně silné, sebevědomé. Ovšem termín „hodný“ znamená úplně něco jiného, proto mně to opravdu naštvalo. Určitě i proto, že podobně se o mně vyjadřují někteří, z hlediska přístupu ke svým povinnostem problematičtí bývalí spoluhráči, kteří by zcela jistě nebyli vhodným příkladem pro současné sportovce. Slušnost podle mého názoru souvisí s inteligencí, ale nemá nic společného s termínem „hodný“, kterým se takový sportovec často nálepkuje, jak jsem poznal i já a jak potvrzujete příkladem skvělého kanoisty Martina Doktora.

Komentáře nejsou povoleny.