V českém fotbalu, dříve československém, se pohybuji od svých osmi let, tzn. 56 let. Z vesnice jsem se dokázal prosadit do nejvyšší fotbalové soutěže I.ligy nejdříve jako hráč, později i jako trenér. A že jsem k tomu musel vynaložit mnoho sil fyzických i psychických je samozřejmé. Fotbalové prostředí obecně netvoří jen fotbalisté a trenéři. Patří tam i funkcionáři, rozhodčí, diváci, infrastruktura a dnes i například majitelé klubů a agenti hráčů.
Jak jsem se zmínil v úvodu, já prošel fotbalem jako hráč a trenér, i když částečně také jako funkcionář u mládeže. Proto se budu v tomto svém komentáři věnovat oblasti, v které jsem sám pracoval, tedy nejdříve hráčské a potom trenérské.
K tomuto zamyšlení mě inspiroval dlouhý článek ve „Sport magazínu“, páteční přílohy deníku Sport, kde současnou situaci kriticky hodnotí redaktor deníku Sport pan Hartman, s kterým rád spolupracuji v této oblasti. Ve stejném vydání je také pravidelné zamyšlení dlouholetého hráče, trenéra i funkcionáře v jiném kolektivním sportu volejbalu pana Haníka. V jejich vyjádřeních jsem si přečetl mnoho jejich názorů a poznatků, s kterými jsem se setkal i já a shrnul jsem je už v roce 2005, tedy už před 13-ti lety do svojí Seminární práce v rámci povinné recertifikace fotbalových trenérů po vstupu ČR do Evropské unie.
Začnu tedy obdobím po ukončení základní vojenské služby přestupem do třetí nejvyšší soutěže, po roce do prvoligové Škody Plzeň, poté do Třince a zpět do Olomouce. Ve všech těchto klubech existovaly zvyky, o kterých jsem přesvědčen, že fungovaly jen v Československu, možná ještě v několika blízkých, tedy socialistických zemích. Konkrétně přístup tehdejších fotbalistů byl velmi neprofesionální, nejčastější slova v týmu byla pánské a dámské přirození, pivo, cigareta, stará (myšleno manželka) a podobně. Fotbalový trénink byl vnímán jako nutné zlo, tomu odpovídalo i chování trenérů a verbální projev směrem k hráčům. Mezi hráči fungovalo vojenské tzv. „mazáctví“ a trenéři to velmi často benevolentně přehlíželi nebo dokonce podporovali pod rouškou toho, že oni si to museli projít také. Jen tím alibisticky předávali část svých trenérských kompetencí na starší hráče, zejména kontrolu hráčské kabiny. Jenže se také stávalo, že kabina se vydala pod patronátem starších hráčů na špatnou cestu.
Že by někdo přemýšlel o tom, jak v neděli vyzrát na nejbližšího soupeře? Několik takových hráčů se našlo a já jsem byl samozřejmě mezi nimi. Velmi mně už tenkrát tento přístup spoluhráčů k fotbalu a trenérů k hráčům vadil a proto jsem si nedovedl představit, že bych se dal po skončení hráčské kariéry na dráhu trenéra a jednal tímto způsobem s hráči. K mé smůle ve fotbalovém prostředí byl trend „čím byl trenér větším hulvátem směrem k hráčům, tím byl považovaný za kvalitnějšího trenéra“. Že to je špatně jsem také napsal v seminární práci už v roce 2005 a dnes je to trend. Dokonce už v roce 1992 jsem jako student Profi licence dal při přednášce trenéra Brücknera, podle mého názoru nejlepšího českého trenéra za posledních 100 let, dotaz, zda si pořád myslí, že dobrý fotbalista musí být tak trochu průšvihář. Svoji odpověď zabalil do delšího projevu. Já jsem totiž tuto jeho teorii od něj slyšel jako jeho svěřenec a nikdy, ani v roce 1992 jsem s ní nesouhlasil. A čas mi dal zase zapravdu. Dnes kluby na prvním místě zajímá charakter nového hráče a to já tvrdím už 30 let.
Aktivní hráčskou profesionální kariéru jsem ukončil poměrně brzy v 31 letech a začal pracovat v Sigmě Olomouc u mládeže. Absolvoval jsem trenérské kurzy až po licenci UEFA Profi v roce 1991-93. Celou trenérskou kariéru jsem musel „bojovat“ s nálepkou „hodného“ trenéra, kterou mně přilepili právě kolegové, kteří si vzali za vzor metody trenérů, kteří je trénovali v období, o kterém jsem psal v první části tohoto komentáře. Proto jsem ve vzpomínané seminární práci už v roce 2005 po svých zkušenostech z let předchozích otevřel svoje trenérské nitro a sdělil jsem tam svoji představu o práci trenéra, způsobu komunikace se všemi aktéry ve fotbalovém prostředí, svůj pohled na vývoj fotbalu, zkrátka svoji fotbalovou filosofii.
Některým lidem, kteří se podílí na vytváření tohoto českého fotbalového prostředí jsem ji dal tenkrát k nahlédnutí a musím říci, že vzbudila spíše ironické úsměvy. Jsem přesvědčen, že dnes by reagovali zcela jinak, protože naprostá většina mých poznatků a zásad, které jsem v seminární práci uvedl a některé tehdejší praktiky kritizoval, dnes fungují tak, jak jsem uvedl v roce 2005 a mnohé jsou naprostou samozřejmostí. Proto nepřekvapí, že lidé s ironickými úsměvy už ve fotbalu nepracují.
A určitě není náhoda, že moje hráčská generace i ta následná blízká po nás už předává hlavní trenérskou štafetu těm ještě mladším, kteří jsou daleko vzdělanější, pracovitější a kultivovanější lidé, což je vidět i z jejich způsobu vyjadřování do médií. To za nás nebylo a já jsem rád, že jsem měl i tenkrát daleko blíže k těm dnešním kultivovanějším než k těm, kteří dokázali hráče urážet, zesměšňovat či ponižovat. Jen se divím, že některé kluby, potažmo jejich majitelé ještě dnes někdy tyto trenéry vyhledávají ať už na pozici trenéra nebo pozici trenérovi blízkou a neuvědomují si, že doba je už zcela jiná, s hráči se jedná jinak, kluby mají své majitele, které je třeba respektovat, fotbal se vyvíjí a je jiný, než byl dříve. Klubům nevadí trenér, který hráče rozhádá, který má problém s alkoholem nebo je častým hostem u hracích automatů. A to také přispívá k tvorbě typického českého fotbalového prostředí. Kromě mnoha jiných mých přísných trenérských zásad je ta, že já sám jako trenér musím být příkladem pro hráče. Zkrátka to, co požaduji v oblasti disciplíny a přístupu ke svým povinnostem po hráčích, musím plnit i já trenér.
Pan Haník ve Sport magazínu řekl, že dříve se trenéři hledali mezi bývalými hráči bez patřičné odbornosti a shodou okolností jsem několik dnů před tím, aniž bychom se domluvili, napsal na svoje webové stránky komentář na stejné téma o bývalých trenérech české reprezentace z bývalých hráčů Sparty a použil jsem stejnou větu jako on o tom, že nestačí trénovat způsobem, kterým mě trénovali trenéři v dobách mé aktivní kariéry. A tady je poslední klíčová věc mého komentáře.
Tvrdím dnes a napsal jsem to už v seminární práci v roce 2005, že dříve byla práce trenéra založena na kondici. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné, ale já jsem hrál ligu a od trenérů jsme neměli vůbec žádné taktické informace, jen nás burcovali k bojovnosti. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že to mohl trénovat kde kdo. Dnes musí být trenér odborně na vysoké rovni, ba dokonce na mnoho oblastí mají po ruce specialisty z různých oborů jako kondiční trenér, trenér fitnes, fyzioterapeut, odborníky na stravu, mentální trenér a další. Taktickou stránku hry ovšem musí mít dokonale zvládnutou, protože dnes si hráč na hřišti nesmí dělat co chce, ale musí být v konkrétní herní situaci v daném prostoru hřiště v přesně daném okamžiku. Proto dnes trenéři často u hrací plochy gestikulují a upravují postavení hráčů. Já mám pro to jednoduchou poučku, že „není jedno, kde stojí levý obránce, když je míč (těžiště hry) na pravém křídle.
Už v roce 2002 v Jablonci jsem se nebál před hráči konstatovat, že nejsem odborník na čtení všech parametrů spiroergometrických testů a můj masér mě řekl, že to přeci nemůžu před hráči přiznat. Já mu na to řekl, že jsem odborník na fotbal a ne na testy. Tenkrát totiž byli trenéři „odborníky“ na všechno a spoustu věcí také dělali špatně a dnes mají po ruce specialisty na všechno.
Co ještě patří do specifického českého fotbalového prostředí? Například jiný, benevolentní přístup v dodržování nastavených pravidel ke starším hráčům nejen ze strany trenéra, ale i ze strany klubů. Znám případ, kdy trenér udělí hráči vysokou pokutu za alkohol na tréninku a klubový šéf mu ji za zády trenéra vrátí (nestalo se to mně), nebo trenér musel od týmu odejít na přání některých hráčů, kterým se zdálo, že je na ně moc přísný nebo že komunikuje i s mladými, což ti staří nelibě nesli a mohl bych pokračovat dál a dál.
Mám pocit, že bych potřeboval na toto téma ještě hodně prostoru a času, tak na závěr něco pozitivního. Na specifickém českém fotbalovém prostředí se podílíme všichni, hráči, trenéři, kluby, fanoušci. Já jsem vždy šel tak trochu proti proudu a jsem rád, že sice pomalu, ale přeci se specifické české fotbalové prostředí blíží stavu ve vyspělých fotbalových zemích, že bude stále větší důraz kladen na odbornost než na staré pořádky a praktiky, proti kterým jsem já jako hráč i trenér „bojoval“, respektive jsem se nimi neřídil, protože jsem daleko dříve, než většinová fotbalová populace věřil jiným metodám a postupně se ukázalo, že je to ta správná cesta. Tvrdím, že české fotbalové prostředí se kultivuje a určitě nastane doba, kdy žádné takové prostředí v Česku nebude existovat a budeme se v našem fotbalu řídit pravidly z pravého profesionálního prostředí, jako je ve vyspělých fotbalových zemích.