Tento svůj komentář píši jako reakci na dva články v dnešním vydání deníku Sport. Jedná se o téma, v kterém já mám jasno již od začátku své trenérské kariéry a kvůli kterému jsem byl paradoxně přesvědčen, že nikdy nemůžu vykonávat funkci fotbalového trenéra. Proč? Protože už jako aktivní hráč jsem viděl kolem sebe trenéry, kteří se k hráčům chovali jako hulváti a všude kolem jsem viděl, že čím vulgárnější trenér je, tím je více ceněný. S tím jsem nikdy nesouhlasil a proto se jako trenér chovám jinak. Hráč je pro mě partner, který má ovšem jiné pravomoci a zodpovědnost jako já trenér, ale jinak máme společný cíl, na kterém musíme společně pracovat.
Podobně jsem nikdy nesouhlasil s teorií českého fotbalového prostředí, že kvalitní fotbalista musí být více nebo méně problémový člověk. A o tom, že se naše fotbalové prostředí sice pomalu, ale přeci mění k lepšímu svědčí právě ty dva dnešní články v deníku Sport.
Začnu tím prvním trenérským. Jedná se o rozhovor s dlouholetým úspěšným trenérem Jardou Šilhavým, dnes trenérem Slávie Praha. V něm trenér Šilhavý odkrývá svoji trenérskou filosofii ve způsobu jednání se svými svěřenci a na dotaz kde se zrodila jeho úspěšnost a aktuálně skvělá forma týmu Slávie po nevydařeném začátku soutěže odpověděl: „Snažíme se pracovat, jak nejlépe umíme. Já osobně kladu důraz na lidský přístup k hráčům. V Liberci i Jablonci o mně říkali, že jsem k nim moc hodný. Podobné pochybnosti se ozývaly i ze Slávie, když jsem přecházel z Dukly. Opakuji, že slušnost není slabost. To by bylo hodně mrzuté…“
Ten rozhovor a tato i další odpovědi trenéra Šilhavého mě zaujaly také proto, že o mně se říkalo a ještě říká to stejné. Termíny slušnost a korektnost se zaměňovaly za termín hodný, měkký. Doufám tedy, že už pomalu přichází doba, kdy tihle trenéři hulváti budou jen příležitostnou smutnou vzpomínkou na doby dávno minulé, že nebudou příkladem a měřítkem správné verbální komunikace s fotbalisty a jako kvalitní trenéři se budou prezentovat trenéři samozřejmě vzdělaní, odborně zdatní, ale také kultivovaní a patřičně přísní na fotbalisty dnešní generace, protože jinak se oni sami ani celý náš fotbal nedokáží vyrovnat mezinárodním fotbalovým parametrům a obrovské konkurenci fotbalistů i z mimoevropských zemí.
Ten druhý dnešní článek úzce navazuje na ten první, protože se týká podobného tématu, ale na úrovni fotbalistů. Hlavní postavou je v něm dnes obránce a kapitán mužstva Viktorie Plzeň Roman Hubník. V článku je vykreslen nejen jako výborný fotbalista, ale také výborný člověk a především lídr plzeňské hráčské kabiny. A protože Romana dobře znám, tak si dovolím tvrdit, že Roman Hubník je nejenom výborný fotbalista, ale je vzorem pro ostatní v přístupu ke svému zaměstnání, tedy fotbalu na tréninku i v utkání, je tak i příkladem pro ostatní spoluhráče a velkou pomocí trenérovi. Lídr totiž kromě sportovní kvality musí mít i odpovídající mentalitu (vítěznou) a charakter. A to všechno Roman má.
Po utkání Viktorie Plzeň a její výhře se Spartou 1:0 vypadlo při debatě ve studiu z trenéra Franty Straky názor, že mužstvu Sparty chyběl v tomto utkání hráč typu Tomáše Řepky. To jsem se tedy docela rozzlobil, protože to byl právě názor člověka, konkrétně trenéra, který vůbec nepochopil dnešní dobu a řekl tento svůj názor v duchu doby minulé. Já bych totiž lídra typu Tomáše Řepky nikdy v týmu nechtěl, protože tento fotbalista svými „blikanci“ připravil Spartu Praha a jejího majitele pana Křetínského o hodně peněz, možná desítky, v případě nepostupu do Ligy mistrů stovky milionů korun. A pokud se v médiích hodnotil hráč Sparty Costa jako v utkání s Plzní neschopný zvládat svoje emoce a měl obdržet červenou kartu, tak Tomáš Řepka by se prezentoval v tomto utkání jako Costa na druhou a Sparta by dohrávala oslabená o jednoho hráče.
Ještě trenérská poznámka k Romanu Hubníkovi. On je totiž nejrychlejším středním obráncem, kterého jsem poznal a poznal jsem jich hodně. Proto, jak trenér Pivarník také potvrzuje, může hrát Viktoria Plzeň více „nahoře“, zkrátka napadat vysoko na soupeřově polovině. Při tomto, pro soupeře nepříjemném způsobu hry, ovšem hrozí časté rychlé protiútoky soupeře a na to je lékem Romanova rychlost. Pokud nehraje, tak musí Plzeň vystavět obranný blok níže, tedy až třeba na vlastní polovinu hřiště a to je pro protiútok po zisku míče méně výhodné.
Pro praktické pochopení uvedu jeden příklad. Radek Kováč byl klíčovým hráčem Liberce v době, kdy tam byl trenérem vzpomínaný Jaroslav Šilhavý. Tým se probojoval až do skupinové fáze Evropské ligy způsobem hry z obranného bloku a na rychlé protiútoky. Tímto způsobem hry se soupeř do rychlých protiútoků nedostává a to bylo pro Radka Kováče, běžecky pomalejšího fotbalistu, ale skvělého organizátora obrany, výhodnější a jeho pomalost to neodhalilo. Proto není náhoda, že poté ve Spartě, která hrála aktivně, udávala tempo hry, hrála vysoko na polovině soupeře a po ztrátě míče byla obrana Sparty nucena zachytávat rychlé protiútoky soupeřů se tam projevila Radkova nižší pohyblivost a pomalost. Tam by se jí právě hodil střední obránce typu Romana Hubníka. Proto je důležité při tvoření týmu a výběru hráčů zvažovat nejenom jeho přednosti, ale také způsob hry, kterým chce trenér s týmem hrát.
Na závěr dodám, že není náhodou, že největších met ve fotbalu z českých fotbalistů v posledních letech dosáhl Pavel Nedvěd a Petr Čech, kteří se celou svou kariéru chovali a chovají jako opravdoví profesionálové.