Mám to tak nastavené celoživotně, protože celoživotně dělám fotbal. Předvánoční, vánoční a novoroční období na jednu stranu vítám, protože se setkám se svými nejbližšími, patří sem vánoční atmosféra, stromeček a dárky pod ním apod., ale profesně ho moc v oblibě nemám.
Kdyby se totiž v tomto období nehrála anglická Premier league a silvestrovské derby pražských „S“ bývalých hráčů, v kterém už nevidím hrát své bývalé protihráče, protože už si na to netroufnou a vidím tam spíše několik svých bývalých svěřenců, tak se ve fotbalu neděje vůbec nic.
V letošním roce toto fotbalově hluché období zaplnila jedna událost, bohužel velmi smutná a pro nás sportovce a především fotbalisty bývalé i současné nečekaná zpráva o úmrtí brankáře Pavla Srníčka. Jeho úmrtí zasáhlo i mě, přesto, že jsem ho osobně neznal. Aby zemřel na srdeční zástavu člověk ve věku 47 let, navíc sportovec bez předchozích závažných zdravotních problémů, navíc fotbalový trenér, který se pohybuje blízko mnoha druhů zdravotních testů a sledování svých svěřenců, navíc se dočítáme, že žil skromně a hlavně se zdravě stravoval a neměl problémy s alkoholem a nekouřil. Na tuto situaci přesně sedí slovní hříčka „to mně hlava nebere“. A když následně vidím, jaký byl Pavel ve fotbalovém i soukromém životě, jak emotivní byla reakce všech, kteří ho znali lépe než já, tedy ze společného působení na fotbalovém trávníku, trenérské lavičce nebo osobním životě, včetně hluboké stopy, kterou zanechal ve velké konkurenci na hřišti i v srdcích fanoušků při působení v Anglii, tak si i já říkám, co bylo v jeho případě špatně. Co bylo příčinou toho, co se mu stalo. Že při jednoduchém vytrvalostním běhu se mu zastavilo srdce. I když nějakou příčinu třeba odhalí eventuální pitva, tak život to Pavlu Srníčkovi bohužel nevrátí a pro nás ostatní by to měla být výzva k tomu, abychom si více vážili toho nejcennějšího, co máme a tím je zdraví.
Čest jeho památce.
Po hluchém fotbalovém období každý rok nastává další, dalo by se nazvat přípravné nebo také období tvorby týmů, které v nejvyšší soutěži Synot lize budou nastupovat do utkání. Toto období se týká všech klubů zapojených v naší nejvyšší soutěži, ale i těch ostatních v nižších soutěžích, i když u nich na jiné úrovni sportovní i ekonomické. Mě a ostatní média v této chvíli zajímá nejvíce naše nejvyšší fotbalová soutěž Synot liga. Každý den sleduji v médiích různé spekulace, zaručené i „zaručené“ informace o průběhu jednání o příchodech nebo naopak o odchodech hráčů. Já k tomu dodávám, že i v tomto období se již s předstihem rozhoduje o umístění v tabulce Synot ligy po 30. kole, tedy zisku mistrovského titulu, pohárových příčkách či sestupu. Letos je jen jedna jistota známá již od podzimu. Prvním sestupujícím je Baník Ostrava.
Možná někdo namítne, že rozhodovat se bude až na hřišti a hlavně v závěru soutěže. Tak já s tím nesouhlasím a stále tvrdím, že se rozhoduje už nyní. Protože vytvořit plně fungující fotbalový tým je velké umění a doslova alchymie, na kterou je třeba mít hodně znalostí, zkušeností a citu. Já se tady na svých webových stránkách a i během celé své trenérské dráhy zaměřuji při výběru vhodných typů hráčů nejen na sportovní stránku hráče, kterou vidí každý divák z tribuny, ale především na jeho lidské, tedy osobnostní vlastnosti a předpoklady. Dělal jsem to již v době, kdy tyto parametry moc trenéry nezajímaly, naopak tvrdili, že kvalitní fotbalista musí být tak trochu problémový. Já říkám, proč ne, ale pokud nebude problémový, tak bude ještě lepší. Vždy v této souvislosti jmenuji dva velké profesionály a pracanty brankáře Petra Čecha a Pavla Nedvěda a jsem tím možná tak trochu otravný. Není totiž náhoda, že zrovna tito dva to ve fotbalové kariéře dotáhli nejdále. Ale já bych mohl jmenovat spoustu jiných, které jsem trénoval a mohl bych jmenovat i několik právě problémových, kteří museli z týmu odejít a i přes jejich sportovní kvalitu to výkonnosti týmu pomohlo.
A jsem přesvědčen, že špatný výběr hráčů v tomto smyslu dlouho brzdil pražskou Spartu např. v případě angažování hráče typu Tomáše Řepky a některých dalších. Ten Spartu poškodil sportovně i ekonomicky nejen svými „blikanci“ a následnými absencemi na hřišti za udělené červené karty, ale také negativním vlivem na hráčskou kabinu. Bylo by zajímavé spočítat o kolik stovek milionů Spartu připravil v několika sezónách těmito excesy a po nich ztrátou zisku titulu. Možná často v rozhodování majitelů hraje roli i marketinkový potenciál takového hráče, ale praxe ukazuje, že charakter a mentalita hráče by měla být na prvním místě.
V zahraničí to už ví dávno. Nedávno jsem se s mnoha trenéry zúčastnil doškolení trenérů a tam v přednášce o způsobu fungování Ajaxu Amsterodam bylo řečeno, že při rozhodování o angažování hráče i v oblasti mládeže je na prvním místě kritérií charakter hráče. Já to četl ve vyjádření trenéra Hidinka, dnes působícího v londýnské Chelsea již před asi 20-ti lety a řídím se tím také a jsem rád, že na to přicházejí postupně i v českém fotbalu lidé, kteří vytipovávají vhodné fotbalisty pro své týmy. Věřme, že se to podaří i u těch ostatních.
Varovným příkladem sportovně vhodně složeného týmu, ale zřejmě nevhodně složeného z pohledu mentality a charakteru byl v podzimní části Synot ligy Jablonec. I já jsem pozitivně hodnotil příchody nových hráčů do týmu, jenže já znal jen jejich sportovní stránku. Neznal jsem tu osobnostní a ta je vždy určující. A tady byl zřejmě „zakopaný pes“ výsledků a výkonů Jablonce v podzimní části Synot ligy.
Velkou roli v transakcích fotbalistů v dnešní době hrají jejich agenti, ale kluby by neměly šetřit čas ani prostředky k tomu, aby si o hráčovi zjistily všechny informace a z několika pramenů. Doporučení jeho agenta, případně předložení obrazového záznamu jeho nejlepších fotbalových akcí zdaleka nestačí. Dvojnásob to platí u zahraničních fotbalistů. Vím, že mnohé kluby to tak dělají a posilují svoje skautské oddělení o další odborníky, ale mnozí tak daleko ještě nedošli.
Sparta by o tom mohla v současné době vyprávět. Např. Paixao, který vyhlašoval před sezónou, že vstřelí 30 branek. Jenže on si neuvědomil a nikdo ve Spartě také, že česká nejvyšší fotbalová soutěž je kvalitnější, než si mnozí v zahraničí myslí. Je velmi takticky vyspělá a není jednoduché se v ní střelecky prosadit. Ale to by měli brát v úvahu i ti, kteří o hráčích rozhodují. Měli by vědět, které typy hráčů, kteří se třeba prosadili jinde, se dokáží prosadit i v Synot lize.
A vidíte, že jsem popsal krátce i další kritérium, které se nesmí podceňovat. A měl bych i další, ale to si už nechám pro sebe nebo pro některý z dalších komentářů.