V posledním týdnu jsem nemohl přehlédnout v médiích rozhovory s hráči, které jsem v nadpisu tohoto mého zamyšlení jmenoval a s trenérem Vrbou. V těch rozhovorech se řešily události v jejich fotbalových životech a já si uvědomil, že u všech těchto hráčů a v případě Pavla Vrby trenéra jsem se nějakým drobným způsobem na jejich kariéře podílel.
V souvislosti s utkáním české reprezentace se Slovenskem, které se hrálo v Žilině se psalo, že právě v tomto klubu trenér Vrba začal svoji úspěšnou trenérskou kariéru. Ano, Pavel v tomto klubu prožil úspěšné období, v kterém jsme se také oba na trenérských lavičkách proti sobě postavili. Já jako trenér Trenčína a na domácím stadionu s umělým povrchem jsme uhráli s favorizovanou Žilinu remízu 1:1. Jenže musím opravit novinářovu formulku, že v Žilině Pavel Vrba začínal svoji kariéru u mužského týmu. Pavel totiž po odchodu z Baníku Ostrava, kde se přes mládež posunul v mistrovské sezóně Baníku až na post asistenta trenéra Komňackého, kterému jsem tenkrát prováděl sledování soupeřů, začal samostatně působit na trenérské lavičce ve slovenském tehdy prvoligovém Púchově. A úspěšný byl už tam. Jenže vzhledem k ambicím klubu ta úspěšnost nebyla měřena titulem, jako v Žilině, ale záchranou Púchova v nejvyšší soutěži v ekonomicky kritickém období tohoto klubu. Jak je taková práce náročná vím velmi dobře ze své zkušenosti v několika ekonomikou zmítaných klubech.
Dříve, než se rozhodl nabídku Púchova přijmout, tak mě v Olomouci navštívil a požádal o radu. Proč právě mě? Protože jsem nabídku od Púchova před ním dvakrát dostal. Rok před ním se nakonec rozhodli v Púchově stávajícího trenéra ještě podržet a po šesti měsících jsem zase já již měl jinou nabídku. S klubem jsem tedy vedl několik jednání a Pavel chtěl znát více informací o klubu. Už tam se ukázalo, jak je za všech okolností precizní a nezajímají jej jen finanční podmínky své smlouvy. Púchov jsem mu doporučil a popsal tehdejší svoji podobnou zkušenost. Musel jsem po dlouhých letech odejít z olomoucké Sigmy a postavit se tzv. „na vlastní nohy“. A za dvě sezóny jsem byl v nejvyšší soutěži.
Další dvě jména, Ujfaluši a Rozehnal jsou dva olomoučtí odchovanci, ke kterým mám velmi dobrý vztah, protože je znám od mládežnických let. David Rozehnal je rodákem z Kožušan, což je předměstí Olomouce, znám se s jeho tátou a považuji ho za velmi pracovitého a inteligentního fotbalistu a člověka. Proto jeho kariéru pozorně sleduji a dlouhodobě bu držím palce. Že je to velice rozumný kluk, dnes již chlap a otec rodiny je zřejmé i z jeho rozhovoru.
Naprosto stejné hodnocení mám i pro Tomáše Ujfalušiho. Toho jsem navíc přímo trénoval v juniorce Sigmy a potom jako asistent v „A“ mužstvu. Dobře si vzpomínám, jak jsem jej kupoval do Sigmy po základní škole na stadionu v Rýmařově. Velmi dobrý dojem na mě tenkrát udělal i jeho táta, který byl současně funkcionářem Rýmařova a důsledně dbal na to, že on rozhodovat o přestupu svého syna nebude, protože nechce být neobjektivní a předpojatý na úkor klubu. Do Olomouce jsem přesto odjel s podepsanou smlouvou, která v budoucnosti přinesla fotbalovému klubu v Rýmařově spoustu finančních prostředků.
Další dvě jména, Martin Vaniak a Standa Vlček jsou podobné typy, jako předchozí dva, tedy pracovití v tréninku i utkání. A takové jsem měl a mám i dnes v týmu moc rád. Rozdíl je jen v tom, že i když v Sigmě působili několik let, tak odchovanci nejsou. Martin je z Ústí nad Labem a Standa z Divišova. V Olomouci odváděli oba skvělé fotbalové služby a Martin tu postavil dům a s rodinou se usadil. S oběma probíhal rozhovor jako s hráči, kteří nastoupili ve své kariéře za oba kluby z Prahy-Vršovic, tedy Slávii i Bohemians 1905. Vaniak za Bohemians nehrál, ale trénoval v obou klubech brankáře.
Dalším jménem je Marek Matějovský, kterého jsem vedl jako 20-ti letého mladého fotbalistu v prvoligovém Jablonci. Jak jsem se dočetl před několika lety v časopisu Hattrick, tak on na mě nevzpomíná v dobrém, ale to se stává. Jak jsem již poznamenal, u mě musí hráč tvrdě pracovat na tréninku i v utkání, musí být disciplinovaný v plnění úkolů na hřišti. A to tenkrát někteří jeho konkurenti vnímali lépe, než on, dvacetiletý mladík. Bohužel pro něj si to vyložil tak, že trenér ho nemá rád. Jenže já mám rád všechny své svěřence, ale více ty pracovité a disciplinované…
I já dnes vidím, že se s přibývajícími zkušenostmi fotbalovými i lidskými pozitivně hodně změnil a je klíčovým hráčem Sparty. Kdyby k úkolům na hřišti přistupoval jako tenkrát, tak by hrál někde v nižší soutěži, kde by byl svými přednostmi hvězda, ale nedokázal by naplnit svůj fotbalový potenciál. Naštěstí k tomu nedošlo a já i jemu přeji hodně úspěchů.
Jednoznačně nejvíce mě upoutal rozhovor s Vláďou Šmicerem. I s ním jsem spolupracoval. Oba jsme byli ve výběru čtyř spolukomentátorů TV Prima (s námi ještě bývalí reprezentanti Drulák a Bejbl) na EURO 2008 v Rakousku a Švýcarsku. Já se Šmicerem jsme byli ve Švýcarsku. Tam jsme se pracovně nestřetli, ale absolvovali jsme spolu soustředění před EURO a dotočné po něm. Vždy jsem jej považoval za pohodového veselého kluka, charakterově čistého a to se mi potvrdilo. I proto mě zaujal jeho rozhovor na téma srovnání fotbalového prostředí a filmování hráčů v Anglii a v Česku.
Pod jeho názory se jsem ochoten podepsat. Např. pod názor, že větším viníkem penalty za údajný faul na Lafatu je pan rozhodčí. I ve svém tehdejším komentáři jsem napsal, že rozhodčí neměl pískat, protože pokud k faulu nedošlo, tak jej logicky ani nemohl vidět. Tak proč pískal? Rozumím mu i v tom, jak argumentoval na téma nafilmované penalty reprezentanta Rezka ve Skotsku a na výtky, proč jako manažér reprezentace hrál „mrtvého brouka“. Souhlasím i s jeho vysvětlením, že v prostředí, v kterém fotbal funguje a v situaci, která utkání provázela by vypadal, že spadl z měsíce. Já vím, teď mnohý čtenář těchto řádků nadává a je přesvědčen, že to Šmicer měl udělat. Já u televize také Rezka ani Lafatu nepochválil, ale na místě manažéra reprezentace bych si také na hrdinu nehrál. A kdo si myslí, že by to dokázal, tak se plete. To prostředí vás totiž totálně pohltí.
To nic nemění na tom, že počínání obou těchto hráčů je třeba odsoudit a patřičně trestat tak, jak tvrdí Vláďa Šmicer. Ne jen pokutou (Lafata dostal 50 tisíc), ale zastavením činnosti. Pokuta hráče nebolí, ale absence v sestavě ano. A to platí i pro klub. A tady jsme u jádra věci. Za tyto nešvary nemůže nikdo konkrétní, ale atmosféra ve společnosti a ve fotbalovém prostředí, kde ten, co nelže a nekrade se za to skoro stydí. A tady je rozdíl mezi Anglií a Českem. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby Rezek, Lafata nebo Šmicer odmítli kopat pokutový kop? Já ano. Pochvala pro jmenované by to určitě nebyla. A to ví i slušňák Láďa Šmicer moc dobře.
Tak nějak si teď uvědomuji, jak ten čas letí. Někteří moji jmenovaní svěřenci již mají svoji hráčskou kariéru ukončenou (Ujfaluši, Vlček, Vaniak, Šmicer), někteří už pomalu přemýšlejí, jak dál v životě po fotbalu (Rozehnal, Matějovský). Všem přeji dobrou volbu, protože mají ještě před sebou dlouhou etapu. Mají jednu výhodu. Nejsou sociální případy, ale to není všechno.