Konstatovat, že zisk plného počtu devíti bodů ze tří utkání kvalifikační skupiny na EURO 2016 nikdo nečekal není nic, co by čtenáře překvapilo. Jsem přesvědčen, že v případě vypsané sázky v sázkových kancelářích by se moc takových optimistů nenašlo. Možná žádný. Proto je zcela přirozené, že jsem něco podobného nečekal ani já. Jsem z toho nadšený, stejně, jako mnoho dalších příznivců českého fotbalu. Jen se zamýšlím nad příčinami tohoto úspěchu.
Ve fotbalu jsem už něco zažil, vždy jsem se snažil hledat něco nového, protože stejně, jako všechno, tak i fotbal se neustále vyvíjí a přijít s něčím novým je v tomto prostředí dost troufalé a často vyvolá negativní reakce, protože ti, co dělají svou práci ze setrvačnosti se obávají toho, že budou usvědčeni z této pohodlné strategie. Nicméně velmi často dá těmto novátorům čas za pravdu.
Jak jsem uvedl několik případů před časem, tak např. dnes už naštěstí nikdo neřeší počet útočníků v základním rozestavení (to by trenér Vrba pěkně schytal, vždyť hraje dnes a hrál i v Plzni na jednoho). Marně jsme v té době vysvětlovali, že počet útočníků není podstatný, ale důležitý je počet hráčů, kteří jsou schopni a ochotni se po zisku míče zapojit do útočné akce. Dlouho nám mnozí nevěřili, že rozhodující jsou v dnešním fotbalu přechodové fáze po zisku, ale i po ztrátě míče. Tu druhou mnozí nechtěli slyšet. Naštěstí dnes už nikdo neřeší, že trenéři detailně studují hru soupeře, protože převládal názor, že máme hrát svoji hru bez ohledu na soupeře. Naštěstí dnes nikdo nekritizuje hru z hlubokého bloku a na rychlý protiútok. Zažil jsem dobu, kdy tento způsob hry byl znakem „zbabělosti“ a „defenzivnosti“ trenéra. Naštěstí se dnes nikdo neřídí zastaralým heslem, že vítězná sestava se nemění. Naštěstí už dnes všichni ví, že důležitá je disciplína v organizaci hry a základ úspěchu je v disciplinované obranné fázi a věta „nedělejte z fotbalu vědu“ už je součástí dávné fotbalové historie. Naštěstí si současný reprezentační trenér nemyslí, že v naší nejvyšší soutěži jsou jen „nekopové“, jak pojmenoval hráče z české nejvyšší soutěže asistent trenéra Bílka Pešice, a že mají hrát jen hráči působící v zahraničí, i když tam hrají podřadnou roli atd.
Dnes už netrénuji na prvoligové úrovni, tak vlastně nevím, zda a jak moc někteří funkcionáři a „experti“ tyto vyjmenované praktiky vnímají, ale jeden trenér je neřeší a nedělá si nic z toho, zda to řeší ostatní. Ví, že tyto praktiky i k současnému fotbalu patří, a proto je úspěšný. Tím trenérem je současný šéf českého reprezentačního týmu Pavel Vrba.
Vylosování kvalifikačních skupin a zápasový itinerář v nich nás postavil do situace, že jsme hráli první utkání na domácím stadionu s třetím týmem z posledního mistrovství světa v Brazílii Nizozemskem a potom letěli do Turecka a Kazachstánu. Tedy nic moc perspektiva. Jenže my máme devět bodů, ale v žádném případě to není náhoda, i když by se našlo několik okamžiků, kdy náš tým měl štěstí (tomu se ovšem musí jít naproti). Např. se měla proti nám v Turecku kopat penalta po faulu Váchy, naštěstí rozhodčí přimhouřil obě oči.
Protože dlouhodobě tvrdím, že fotbal má logiku, tak proto také tvrdím, že náš reprezentační tým získal devět bodů především proto, že současný trenér má obrovské trenérské zkušenosti i v oblasti mezinárodního fotbalu. Proto ví, co chce se svým týmem hrát, ví jak to hrát a ví s kým to chce hrát. Tato poslední věta vystihuje vše, co trenérská práce obsahuje, ale samozřejmě to upřesním.
Trenér Vrba totiž dokáže odhadnou sílu soupeře v konfrontaci s možnostmi svého týmu, v tomto případě české reprezentace a nebojí se tomu podřídit způsob hry a zápasovou strategii, která možná není někomu sympatická, ale jediná vede k úspěchu. Proto zvolil s Nizozemskem hru v obranné fázi v hlubokém bloku se snahou o rychlé protiútoky. Nakonec jsme v závěru utkání po chybě obránce vstřelili vítěznou branku, ale jsem, stejně, jako trenér Vrba, přesvědčen, že s aktivnějším taktickým záměrem bychom neuspěli. Proto jsem i já svého času v některých utkáních tuto strategii i ze stejných příčin (měl jsem podstatně slabší hráčský materiál, než soupeř) používal a byl za to kritizován.
Proto jsem se i na doškolení trenérů licence „A“ a UEFA Profi v Olomouci, kde trenér Vrba vystoupil s přednáškou na téma strategie pro utkání s Nizozemskem, trenéra Vrby v diskuzi zeptal, zda při rozhodnutí o správnosti zvoleného taktického záměru myslel na to, že v případě nepříznivého výsledku bude kritizován, odpověděl, že myslel a počítal s tím, ale současně byl přesvědčen, že jinak hrát nemohli. Že podobným způsobem hráli i s Plzní proti Barceloně. Máte z práce trenéra Vrby pocit, že by hrál např. na dva útočníky jen proto, že si to přeje národ, jako jeden trenér reprezentace před ním? To všechno přispívá k jeho respektu ve veřejnosti odborné i laické a především u hráčů.
Reprezentace zkrátka získala plný počet bodů díky trenéru Vrbovi, který ví, co současný fotbal potřebuje, nenechá se ovlivňovat názory okolí a věří svojí práci. Co to znamená? Je obrovsky pracovitý, nadstandartně komunikuje se všemi hráči širšího kádru reprezentantů, jeho trenérský štáb má dokonalý přehled o formě jednotlivých hráčů, zkrátka pracuje na 100% a hráči to vidí. Proto je v týmu soudržná a bojovná atmosféra, která je zásadním předpokladem k úspěchu sportovního kolektivu obecně. Výhodou je velká motivace hráčů z ligy získat lukrativní zahraniční angažmá.
Druhé utkání v Turecku bylo z taktického hlediska také hráno skvěle. S Turky se nedá závodit od branky k brance. Ovládají výborně míč, jsou individuálně technicky skvěle vybavení. Proto jsme nehráli zběsile dopředu, ale snažili se využívat po zisku míče v bloku mezer v jejich organizaci hry. Po ztrátě míče jsou totiž nedostatečně zodpovědní.
Následoval komplikovaný přesun do Kazachstánu, logisticky co nejlépe připravený a zrealizovaný, adaptace na hřiště s umělým povrchem a jasná výhra 4:2. Všichni si uvědomovali, že to bude jiné utkání, než ta dvě předchozí. Že my budeme favoritem, který by měl určovat tempo hry a být aktivní. Bylo evidentní, jak si hráči dávali pozor na pohyb na tomto povrchu, včetně prvního dotyku s míčem, který je zrádný, protože na „umělce“ je míč rychlejší a často odskočí dále od nohy a to je ztráta, která může skončit brankou. Trochu problém to hráčům dělalo při průnikových přihrávkách po zemi. Některé byly rychlejší, než bylo třeba. Přesto díky vysoké efektivitě v útočné fázi (z pěti střel na branku čtyři góly) jsme utkání zvládli. Polevení v koncentraci ve druhém poločasu při vedení 3:0 a 4:1 vedlo jen k drobné korekci skóre, ale v dalších utkáních by nás mohlo mrzet. Ale to si trenér Vrba určitě pohlídá.
Zapomenout nesmím ani na další zásadní změnu v české reprezentaci. V základní sestavě se objevilo šest, v Kazachstánu dokonce sedm hráčů ze Synot ligy. Mám z toho podobný pocit, jako když v „A“ týmu v klubu nastoupí tolik odchovanců. Já totiž nikdy nesouhlasil a nesouhlasím s neadekvátní kritikou úrovně české nejvyšší fotbalové soutěže. Možná někdo namítne, že jsou v reprezentaci jen hráči Sparty a Plzně. Ale v jiných zemích je to přeci podobné. I tam jsou v nejvyšší soutěži dva až tři silné kluby (Barcelona a Real Madrid ve Španělsku, Juventus a AS Řím v Itálii, Paris SG a Monaco ve Francii, Ajax a Eindhoven v Nizozemsku, v Anglii jsou cca čtyři atd.).
Pokud jde o českou fotbalovou reprezentaci, tak jsem zkrátka přesvědčen, že po několika „hluchých“ letech, po trenéru Brücknerovi (vlastně je členem realizačního týmu i dnes) je tento tým opět ve správných rukou a v žádném případě není náhoda, že má po třech utkáních plný počet bodů. Fotbal má totiž logiku a určitá porce štěstí k tomu také patří, ale přikloní se vždy k tomu, kdo si ji zaslouží. A k takovým trenér Vrba určitě patří.