V tomto svém komentáři se budu věnovat prvnímu kvalifikačnímu utkání na EURO 2016 naší reprezentace s Nizozemskem. Ne, nelekejte se. Nebude to vlna kritiky na způsob hry, který v tomto utkání zvolil trenér Vrba. Já bych totiž v takovém utkání s tak silným soupeřem, jako je Nizozemsko zvolil stejný. Stejně tak jsem byl nadšený po závěrečném hvizdu rozhodčího, že jsme získali tři důležité body do tabulky naší skupiny.
Mě totiž zaujala a současně potěšila pozitivní reakce médií a příznivců, protože moje dlouholetá trenérská zkušenost je jiná a přiznám se, že mě během své trenérské kariéry, která stále pokračuje, hodně vadila. Dnes se používá termín frustrovala. Patřil jsem sice mezi první trenéry u nás, kteří uplatňovali zónový způsob bránění (už v roce 1999) a vytváření tlaku na míč, tedy presink. Stejně tak jsem používal předsunutý presink, tedy forčeking. V té době na tento aktivní způsob hry nebyl nikdo připraven, mám na mysli soupeřovi trenéři a tím i hráči. Fungovalo to skvěle. Jenže dnes už se takto snaží hrát všichni a je jen na trenérovi, jakou míru, vzhledem ke kvalitám soupeře ve srovnání se svým týmem, zvolí.
Já měl možnost trénovat v I. Lize jen týmy, kde v té době jsem měl k dispozici hráčský kádr s minimálními zkušenostmi a tedy nižší kvalitou, musel jsem tedy, pokud jsem chtěl být konkurence schopný, zvolit takový způsob hry, který moji svěřenci jsou schopni realizovat.
Proto jsem, zejména proti těm nejsilnějším soupeřům v té době (Sparta a Slávia) volil více hru z hlubokého obranného bloku se snahou o rychlý protiútok. Tedy podobně, jakou zvolil trenér Vrba s Nizozemskem. Tenkrát, v roce 2001 i v dalším období až dodnes to mnozí kritizovali. Často i v současné době slyším nebo čtu názory v tom smyslu, že hrát z obranného bloku na rychlý protiútok je něco nepatřičného, či dokonce zbabělého. Prohlašovali to i fotbalisté, kteří proti tomuto způsobu hry nenašli recept a utkání nezvládli. Podle nich byl „viníkem“ soupeř svým způsobem hry a mnozí funkcionáři a experti, zejména ti, kteří nikdy netrénovali, mluvili stejně.
Přitom se ukazuje stále častěji, a já to tady na svých webových stránkách zmiňuji často, že vysoké procento držení míče a vysoké napadání vítězství nezaručí. Soupeře to už nepřekvapí a nezaskočí, jako v době, o které jsem psal na začátku. Navíc kvalitní soupeř s kvalitními fotbalisty vás hned potrestá tím, že se z presinku vymaní a do zeslabeného obranného postavení vás potrestá často i brankou. A to trenér Vrba dobře věděl, a proto, i díky své popularitě a respektu všech, se nebál tento způsob zvolit.
A to i přesto, že v Plzni byl znám svým aktivním způsobem hry. Správně totiž vyhodnotil, jakým způsobem je náš tým schopen vyhrát a ten zvolil. Opět musím dodat na rozdíl od trenéra Rady, který hrál na dva útočníky proto, že si to přál národ.
Na vysvětlenou uvedu ještě jeden případ. Trenér české reprezentace Bílek na EURO 2012 v Polsku zvolil v prvním utkání ve skupině proti Rusku populistický způsob hry s vysokým presinkem. Utkání jsme prohráli 1:4 a klidně to mohlo být podle mnoha neproměněných šancí Rusů i 1:8. Zkrátka totálně neodhadl kvality naše a Rusů, které byly daleko vyšší. Naštěstí se poučil a v dalších utkáních s Řeckem, Polskem i ve čtvrtfinále s Portugalskem zvolil hru z hlubokého bloku a na rychlý protiútok a zařdil do sestavy defenzívního záložníka Hübschmana. Výsledkem byl postup ze skupiny, všichni byli z postupu nadšeni a způsob, jakým jsme se k němu dopracovali až tak nikdo neřešil. Neřešil jsem ho ani já, protože jsem věděl, že jiný způsob hry by k postupu nestačil.
Ještě dodám odpověď trenéra Vrby na dotaz o zvoleném způsobu hry v utkání s Nizozemskem, který byl jiný, než uplatňoval v Plzni odpověděl. „I v Plzni jsme hráli jinak v Barceloně a jinak v ostatních utkáních“. Podobně mluvil po utkání i kapitán týmu Tomáš Rosický, který je navíc z Arsenalu zvyklý na jiný, aktivnější způsob hry. A to je podstata tohoto mého komentáře.
I to svědčí o tom, že fotbal se neustále vyvíjí, trenéři to musí akceptovat a stejně tak i ostatní aktéři ve fotbalovém prostředí (hráči, funkcionáři, média, někteří „experti netrenéři“), i když s menším či větším zpožděním. Mezi tím existuje právě to období, které je pro trenéry složitější v tom, že o svých progresívních metodách musí přesvědčovat všechny zmiňované a často i za cenu ztráty své pozice. Poznal jsem to já i třeba trenér Hřebík a mnozí další.
Pro ilustraci uvedu ze své zkušenosti další konkrétní případy, kdy nové věci byly často zlehčovány a neakceptovány a dnes jsou naprostou samozřejmostí: Tak např. pozice asistent trenéra, trenér brankářů, fyzioterapeut, kondiční trenér, funkční testování, iontové nápoje, brankáři zahrávají standartní situace hluboko v poli, postavení všech hráčů při výkopu brankáře (prostorově bez ohledu na hráče soupeře), podobně více hráčů v těžišti hry, na tzv. „silné straně“, velká malá domů třeba z poloviny hřiště, počet útočníků v základní sestavě atd. Já vím, některé samozřejmosti se zdají nepochopitelné, ale tyto všechny požadavky jsem musel ve své trenérské kariéře tvrdě prosazovat a to i v nejvyšší soutěži.
Jsem rád, že už dnes snad nikdo neřeší i způsob hry, který v tom kterém utkání trenér zvolí, protože jenom on ví, co chce hrát a jaké přednosti a nedostatky má jeho soupeř. A trenér Vrba to před utkáním zcela jistě věděl, proto zvolil hru z hlubokého bloku, a proto uspěl, i když se štěstím. Jinak by ovšem prohrál a to on věděl.