Stejně, jako všechny ostatní příznivce fotbalu u nás i mě nepříjemně zaskočila bilance našich týmů v tomto týdnu v předkolech evropských pohárů. Dlouhodobě tvrdím, že česká nejvyšší fotbalová soutěž má vyšší kvalitu, než se všeobecně deklaruje a tato katastrofální bilance tento můj názor nepodporuje.
I proto jsem moc přemýšlel o jejích příčinách. Domnívám se, že určitou roli hrála i kvalita soupeřů našich týmů. Švédské Malmö, soupeř Sparty Praha vede tabulku švédské ligy o 9 bodů, oba Rumunské celky (Astra a Ploješť) v sestavě s mnoha skvělými cizinci převážně černé pleti hrály opravdu výborně. O Lyonu se není třeba o jeho kvalitě bavit, i když již není taková, jako před několika lety. Když přidám k nadprůměrné kvalitě soupeřů našich týmů v některých případech i jejich podcenění ze strany našich hráčů (určitě v případě Sparty a Plzně), tak výsledkem je jejich vyřazení. U týmů Liberce a Mladé Boleslavi platí, že při mnoha změnách v kádru hráčů bylo znát, podobně, jako v lize, že potřebují čas na sehrání.
Tyto jmenované příčiny samozřejmě nikoho z hráčů a realizačních týmů neomlouvají, ale jsem přesvědčen, že určitou negativní roli sehrály. Jenže to není všechno. Spočítal jsem si počet obdržených branek našich čtyř týmů v osmi utkáních a to číslo mi vyrazilo dech. Těch branek bylo 21 v osmi utkáních, s celkovým skóre 10:21 a zisku pouhých čtyř bodů (remíza 1:1 Plzně a výhra 4:2 Sparty). Přiznám se, že tato bilance a sledování obou utkání Sparty i Plzně mi nahrály v názoru na aktuální situaci v českém fotbalu.
V posledních cca dvou letech sleduji ve fotbalovém hnutí a především mezi trenéry atmosféru, kterou jsem si sám pro sebe nazval „kult kombinačního fotbalu“. Vnímám, že každý trenér, pokud dostane příležitost v médiích, mluví o kombinačním fotbalu, hře po zemi, o diktování tempa hry, snaze držet míč atd. A to je podle mě jedna z dalších příčin krachu našich týmů. Jejich soupeři totiž hráli jednak zcela jinak a jednak měli ve svých mužstvech typologicky daleko kvalitnější hráče.
Na co narážím? Obě naše nejlepší mužstva Sparty i Plzně se snažila uspět fotbalem „ala Barca“, tedy dlouhým držením míče, se spoustou přihrávek z jedné strany na druhou. Ano, pokud držím míč nemůžu obdržet branku, jenže se ukazuje, že ji nelze tímto způsobem hry ani vstřelit. Takový způsob hry je pomalý, chybí přímočarost a rychlá kolmá kombinace do nepřipraveného soupeře. Ten se naopak při zdlouhavé kombinaci našich týmů pohodlně zatáhne do obranného bloku a čeká na chybu ve zdlouhavé rozehrávce, která zákonitě přijde. A co následuje potom? Smrtící rychlý, přímočarý protiútok, na který naši hráči nestačí zareagovat. A to zejména proto, že v sestavě těchto zahraničních týmů figurují hráči nesmírně rychlí (nejen běžecky, ale i v reakci na herní situaci a v práci s míčem), navíc atletických postav s vynikajícím krytím míče. Tento trend, který vystřídal barcelonskou „tiky taka“ byl jasný a zřejmý i na nedávno skončeném mistrovství světa v Brazílii. Tak už hrálo jen Španělsko a Německo, které těžilo především ze způsobu hry Bayernu Mnichov, který pod trenérem Guardiolou „tiky taka“ praktikuje. Ostatní všichni, až možná na drobné pasáže některých utkání, hráli po zisku míče co nejrychleji do zakončení. Naše týmy Sparty a Plzně v těchto komentovaných utkáních hrály více na držení míče, než na vstřelení branky.
U nás v Česku je dokonce tento způsob hry (z bloku na rychlý protiútok) považován za něco opovrženíhodného, ale i tentokrát se všichni mohli přesvědčit, že je to velmi účinné. Je jasné, že Spartě i Plzni tento způsob hry (vysoké procento držení míče, pomalá kombinace, množství přihrávek…) přináší výsledky v naší nejvyšší soutěži, ale kvalitní soupeři v evropských pohárech je za něj vytrestají. Např. Sparťané v poslední půlhodině odvety ve Švédsku potřebovali vstřelit branku, poslali na hrot vysokého a silného Bednáře, ale hráli pořád stereotypně na spoustu krátkých přihrávek ve středu pole a míč se tak do pokutového území Malmö prakticky nedostal. Oni se tam chtěli propracovat přes zahuštěný blok soupeře pomalu a hlavně po zemi. U nás zkrátka zvednout míč je zřejmě zakázané.
V odvetě Plzně na domácím stadionu zase obránce Limberský (jinak nejlepší hráč Plzně) může z prostoru levého křídla odcentrovat pravou nohou do pokutového území (pro obranu složitá situace), kde na centr čekají čtyři jeho spoluhráči. On ovšem míč raději přihraje na polovinu hřiště obránci Hubníkovi (rozehrávka je jeho slabina), ten přihraje nepřesně a za několik vteřin se míč zastaví v síti brankáře Viktorie.
Už delší dobu pozoruji v mnoha jiných utkáních, že tým s jasně vyšším procentem držení míče není v utkání úspěšný. Vyhrává rychlá, přímočará hra v útočné fázi. A s tím souvisí i srovnání typologie hráčů našich týmů s těmi zahraničními. Ti naši ve Spartě a Plzni dobře pracují s míčem, ale v menší rychlosti. Ti zahraniční pracují s míčem výborně a ve velké rychlosti, navíc jsou ohromně silní v osobních soubojích. A v tom jsem já viděl rozdíl. A to není problém trenérů těchto našich týmů, ale především fotbalového prostředí a trenérů mládeže.
Problém trenérů těchto našich mužstev je ve zvolené taktice. O soupeři dnes není problém si zjistit úplně všechno, společně s hráči sledují soupeře hned v několika utkáních, tak musí zvolit takovou taktiku, aby odpovídala i poměru sil. Já vím, a vracím se na začátek tohoto komentáře. Mnozí se chtějí předvést a to mluvím i o své zkušenosti z mojí praxe, a zvolí velmi atraktivní variantu s vysokým napadáním. Jenže kvalitní soupeř je na takový způsob hry připraven a často takového „odvážlivce“ snadno potrestá. Mě třeba zaujalo, jak i komentátoři televizního přenosu z Plzně hodnotili zajištění obrany při své útočné standartní situaci způsobem 1 na 1 jako velice riskantní. Určitě to věděl i trenér Ploještě, protože brankař při chycení míče okamžitě vykopával do takto riskantního postavení v obraně Plzně. Zkrátka, podle mého názoru bychom měli hrát to, na co mám výkonnost a předpoklady. Ne to, co se dnes nosí. Viděl jsem na úrovni mládeže utkání, kdy trenér celé utkání hnal své hráče do vysokého napadání, ale utkání prohrál 0:12.
Pokud tomu ještě někdo nerozumí, tak uvedu jeden příklad z loňské cesty pohárovou Evropou Slovanu Liberec. Trenér Šilhavý věděl, jaký má tým, jaké má hráče a zvolil hru z hlubokého bloku na rychlý protiútok. Proto byl úspěšný. Pokud by zvolil hru s dominancí na míči, tak mu bylo jasné, že neuspěje.
A já mám pocit, že trenéři Sparty a Plzně se v tomto smyslu do způsobu hry v odvetných utkáních moc netrefili. V případě Sparty navíc si hráči nepřipouštěli komplikace a když přišly, tak si s nimi neporadily. Viktoria Plzeň zase věděla, že soupeř z Rumunska je velmi silný v rychlém protiútoku a přesto hrála zbytečně riskantně. Výsledkem všech čtyř týmů je téměř nulová podpora národního koeficientu a příliš mnoho obdržených branek. Při takovém počtu (21 v osmi utkáních) se ani postoupit s tak kvalitními soupeři nedalo. Snad to trochu napraví alespoň pražská Sparta v Evropské lize.